V roce 2022 jsme využili s Honzou slevovou akci portugalských aerolinek TAP a koupili si letenky na 'ostrov věčného jara' Madeiru v ideálním červnovém termínu. Za cenu 3500 Kč jsme pořídili zpáteční letenku v nejnižším tarifu pouze s příručním zavazadlem, neboť jsme původně plánovali si na místě půjčit auto a cestovat nalehko. Nakonec jsme se rozhodli, že celý ostrov přejdeme pěšky, a kvůli stanu jsme si tak museli před odletem za vyšší příplatek dokoupit jedno společné odbavené zavazadlo. Já sám jsem se však musel sbalit pouze do příručního batohu, tudíž jsem potřeboval kvůli váze a místu dost šetřit především s oblečením a jídlem. S sebou si beru (kromě nezbytné hygieny a elektroniky) třísezónní spacák, nafukovací karimatku a polštář, oblečení na spaní, troje trička, jedny kraťasy a dlouhé kalhoty, trekové boty a sandály, patery boxerky a ponožky, nepromokavou bundu, vařič na tuhý líh a z jídla jen několik energy tyčinek, jerky, proteinové kaše, kafé a čaj.
Neděle 12. 6. 2022 - odlet
Z Prahy odlétáme v 18:30 a po přestupu v Lisabonu přistáváme na Madeiře až před druhou hodinou ranní. Místní letiště, nyní pojmenované po místním slavném rodákovi Cristianu Ronaldovi, se řadí mezi nejnebezpečnější na světě, neboť letadla musí často v silném větru přistát na úzkém pásu mezi Atlantikem a horami, a to na dráhu, která je částečně vystavěna na vysokých pilířích nad mořským útesem a dálnicí. Po přistání si bereme taxíka a za € 24 se necháváme v noci odvézt do městečka Caniçal, kde máme domluvené ubytování přes Airbnb (€ 30/noc). Paní domácí nás naštěstí pouští dovnitř i v takhle pozdní hodinu.
Pondělí 13. 6. 2022 - Caniçal > Ponta de São Lourenço
Ráno nikam nespěcháme, v klidu dospíme alespoň do osmi a dáme si na dlouhou dobu poslední sprchu. Abych si kvůli snídani zbytečně netenčil již tak skromné zásoby jídla, vydávám se ještě v ospalém rybářském městečku Caniçal najít nějaký supermarket s pečivem a taky zkusit štěstí s koupí tablet tuhého líhu do vařiče, neboť do letadla jsem se odvážil vzít pouhých 6 tablet v Honzově odbaveném zavazadle. Postupně ale nacházím pouze několik snack barů, jeden hodně pofiderný obchůdek s téměř prázdnými regály, až nakonec dojdu na benzínovou stanici, kde si však kromě flašky nezbytné vody a zapalovače na lihové tablety také nic nevyberu. Cestou zpátky na pokoj narazím alespoň na kavárnu, kde si koupím s sebou sladké pečivo a kávu. U snídaně na verandě s výhledem na oceán rozmýšlíme, co bychom dneska kromě návštěvy poloostrova São Lourenço mohli ještě stihnout, ale vyřešíme prozatím to, že ve 12:30 pojedeme autobusem společnosti SAM do konečné zastávky u zátoky Baía da Abra, kde začíná turistická stezka po poloostrově. Na neoznačené zastávce čekáme skoro půl hodiny a když se už pomalu rozhodneme vyrazit pěšky, objevuje se náš autobus, který nás odveze do 5 km vzdálené destinace. Ponta de São Lourenço je nejvýchodnější výběžek pevniny na Madeiře s drsnou stepní krajinou, téměř k nepoznání od zbytku zeleného ostrova. Stezka PR8 - Vereda do Ponta de São Lourenço po skalnatém hřebeni nabízí několik úchvatných výhledů na obě strany a nad hlavami nám přelétávají letadla, která o chvíli později vidíme v dáli přistávat na železobetonový most sahající až do moře. Cestou obdivujeme i několik působivých vysokých skalních monolitů, které jsou vodou odděleny od zbytku pevniny. Po téměř dvou hodinách přicházíme do Casa do Sardinha, malé restaurace obklopené palmami, která z dálky vypadá jako oáza v africké poušti. Zde se občerstvím sendvičem s colou, odložíme si tu batohy a ještě vyběhneme na skalnatý pahorek Pico do Furado, odkud je úžasný výhled na dva ostrovy těsně přiléhající k útesu a maják, kam se však již nelze dostat. Vracíme se zpátky k batohům a v půl páté přemýšlíme, jestli má smysl pospíchat na autobus a ještě dneska urazit nějaké kilometry pěšky směrem do kopců nad Caniçalem, nebo zůstat přes noc tady. Nakonec se rozhodneme zůstat, neboť místní kempoviště hned u oceánu se nám líbí. Máme tak čas se osvěžit v oceánu, v klidu postavit stan na soukromé terase přímo u vody, naplánovat zítřejší trasu, popovídat si s rodinkou Čechů, která stanovala kousek od nás, a já poprvé zkouším svůj vařič na tuhý líh (Esbit).
Úterý 14. 6. 2022 - Caniçal > Lamaceiros přes Portelu
Probouzím se v 7 ráno, a tak hned vyskakuji ze stanu a spěchám k druhému břehu, abych si vychutnal východ Slunce nad oceánem. Přicházím sice o trochu později, než je oficiální čas svítání, ale díky pásu mraků, který se utvořil nad vodou, zatím stále vidím jen pomalu vykukující paprsky. Stejný nápad měl ještě jeden manželský pár Čechů, kteří však kvůli tomu ráno prošli celý poloostrov od parkoviště až sem. Nakonec je potkávám ještě jednou, když je předbíháme při zpáteční cestě na autobus. Vystupujeme zase v Caniçalu, kde opět marně hledám něco k snídani. Místní snack bary jsou sice otevřené, ale zatím nevaří. Nakonec si kupuji na benzínce pizzu a k tomu nějaké sendviče a 2 litry vody na cestu. Ještě před zahájením treku sedneme do kavárny na kafé a zákusek a kousek od ní konečně nacházím i normální krámek, kde si ještě dokupuji nezbytný opalovací krém. Kolem jedenácté konečně vyrážíme, nejdříve po stezce Vereda Boca do Risco - Caniçal, poté se plynule napojujeme na Vereda do Larano. Cesta vede po severním útesu ostrova s nádhernými výhledy na oceán a skalnatá pobřeží pod námi, ale v dálce vidíme i São Lourenço, město Porto da Cruz či ostrov Porto Santo. Na konci této stezky již musíme odbočit do zalesněných kopců směrem do Portely, kam nás dovede PR5 - Vereda das Funduras. Po páté hodině přicházíme již za mírného deště do průsmyku Portela a jdeme se schovat do místní hospůdky, kde alespoň dobijeme telefony a občerstvíme se hranolky a místním pivem Coral. Jakmile déšť přejde, dopřejeme si krásný výhled na Porto da Cruz, kterému dominuje obrovitý skalní špalek Penha de Águia (orlí skála). Po zbytek dne hodláme jít, dokud nenajdeme vhodný plácek na spaní. Po zhruba dvou kilometrech procházíme v oblasti Lamaceiros kolem zavřené budovy lesní správy, vedle níž se nachází dva piknikové stolky obklopené nádhernou květenou a rovný plácek akorát pro stan. Tomu prostě nejde odolat, byť máme trochu strach, že budeme příliš na očích.
Stanování na Madeiře totiž oficiálně podléhá povolení pro konkrétní kempoviště, o které se žádá online minimálně den dopředu. My jsme však o něj nikdy nežádali a nikdo ho od nás nikdy ani nevyžadoval. Stanování ve volné přírodě je zde tolerováno a vždy jsme se snažili chovat s respektem k místní přírodě.
Středa 15. 6. 2022 - Lamaceiros > Pico Ruivo přes Ribeiro Frio
Zatímco první noc pod stanem mě budily vlny oceánu, tentokrát to byla voda v levádě, která teče v kanálku podél stezky kousek od nás. Ještě před sbalením stanu přijíždí jeden ze zaměstnanců budovy lesní správy, ale nevěnuje nám žádnou pozornost, tudíž ohledně dnešního stanování "na divoko" nemusíme mít žádné výčitky. Dopoledne procházíme pohodovou stezku PR10 - Levada do Furado, která kombinuje výhledy na severní pobřeží s vavřínovým pralesem laurisilva. Celý tento přírodní ekosystém s mnoha endemickými rostlinnými a živočišnými druhy je zapsaný na seznamu přírodního dědictví UNESCO a rozkládá se asi na 150 čtverečných kilometrech ostrova. Kolem půl dvanácté přicházíme do osady Ribeiro Frio, která je již plná především jednodenních turistů a jejich aut, a sedáme do místní restaurace. Kromě dobití mobilů si zde objednávám na zkoušku místní tradiční chlebovou polévku açorda, která mě dostatečně zasytí, a portugalský radler mango lingo. Opět tu necháme naše batohy a vydáváme se na krátkou procházku na vyhlídku Balcões (po PR11 - Vereda dos Balcões). Vyhlídková plošina Balkóny se tyčí na skalním ostrohu nad hlubokým zalesněným údolím s výhledem až k oceánu i na nejvyšší vrcholy ostrova, které jsou však tou dobou zahaleny v mlze.
Vracíme se zpátky pro batohy s vědomím, že nás čeká hrozivý úsek s kilometrovým převýšením k Pico do Arieiro, který bychom však rádi překonali nějakým motorovým dopravním prostředkem. Jak jsme si již předtím zjistili, všichni taxikáři na místě čekají na své zákazníky a jediný autobus, který by nám trasu o polovinu zkrátil, již měl odjet. Na místě však zjišťujeme, že autobus má, jak je tady v horách zvykem, zpoždění, a tak se popovezeme do osady Poiso, kde si alespoň dokoupím studenou flašku vody na další cestu. Dále pokračujeme pěšky do kopce a zkoušíme stopovat, až nám po dvou kilometrech zastaví postarší pár Francouzů, který nás doveze až k Pico do Arieiro, třetímu nejvyššímu vrcholu Madeiry s výškou 1818 m n.m., kterému dominuje kulovitá radarová stanice. Původní oblačnost se jak mávnutím kouzelného proutku rozplývá a my se tak můžeme kochat nádhernými výhledy po okolní hornaté krajině plné vegetace. Odtud již kráčíme zase pěšky po úžasné a oblíbené hřebenovce PR1 - Vereda do Areeiro, která vede až k nejvyššímu vrcholu ostrova Pico Ruivo. Cesta má charakter zajištěného kamenného chodníku a vede po úbočích nad skalními roklemi, po strmých schodech i skrz tunely a překonává jedno hluboké údolí. Cestou tak musíme vystoupat a zase nastoupat asi 700 výškových metrů, ale v podstatě na každém kroku se můžeme kochat neuvěřitelnými výhledy po okolí. Máme přitom štěstí, že byť je odpoledne, tyto výhledy nám nekazí téměř žádná oblačnost. Kolem půl sedmé přicházíme pod Pico Ruivo, kde nacházíme již zavřenou chatu a skoro obsazené kempoviště, v němž se seznamujeme s družným párem z Česka Liborem a Lenkou. Postavíme stan na posledním vhodném místě v závětří a se západem Slunce si jdeme ještě vyšlápnout posledních pár desítek metrů na samotný vrchol Pico de Ruivo (1862 m n.m.). V noci nás budí velice silný vítr, ale naštěstí je náš stan ze dvou stran chráněn křovím.
Čtvrtek 16. 6. 2022 - Pico Ruivo > Chão dos Louros přes Boca da Encumeada
Před devátou hodinou vyrážíme dále po další nádherné a náročné hřebenovce PR1.3 - Vereda da Encumeada, která propojuje nejvyšší horu s nejvýše položeným silničním sedlem Madeiry zvaném Boca da Encumeada (1009 m n.m.). Zároveň nabízí velmi pestrý turistický zážitek v podobě krajiny nádherných hor, roklí a soutěsek, úžasných rostlin a stromů a spoustu výhledů na obě strany údolí. Po levé straně se nejdříve otevírá pohled do tzv. údolí jeptišek a na Pico Grande, poté do oblasti Serra de Água, zatímco na druhé straně lze dohlédnout až k São Vicente na pobřeží. Zhruba v polovině trasy v průsmyku Torrinhas lze odbočit dolů do údolí jeptišek, případně o 1,5 km dále lze najít neoznačenou odbočku k Pico Grande, o které jsme původně uvažovali. Nakonec jsme ji přešli a hned za ní začíná stezka postupně klesat až k závěrečným nekonečným kamenným schodům dolů do sedla. Po 10 náročných kilometrech si s radostí sedám do restaurace v Boca da Encumeada, objednávám si vychlazený Coral a konečně i pořádné jídlo v podobě filete de espada, což je místní chutná ryba zvaná tkaničnice, s bohatou zeleninovou oblohou a batátem. Po nasycení žaludku a dobití mobilů se rozhodujeme, zda relativně brzo zakempovat v blízkém Chão dos Louros, kam je však nutné ještě sestoupit zhruba 150 výškových metrů mimo plánovanou trasu, nebo pár kilometrů popojet stopem do kopce a dojít až do kempu na vysoko položené náhorní plošině v Bica da Cana. Vzhledem k tomu, že během dvaceti minut stopování na parkovišti nám v řídkém provozu žádné auto nezastaví, vyhrává první varianta a kolem páté hodiny stavíme stan v obrovském parku, kde alespoň vezmeme za vděk pitné vodě a tureckým záchodům. K večeru nás díky nepřehlédnutelné fosforové barvě stanu identifikují Češi od Pico Ruivo a ze srandy se nám vysmívají, že jsme dneska navzdory odvážnějšímu plánu dorazili "pouze" sem a dohnali nás. Nakonec se ještě dozvídáme, že jižní část stezky PR17, kterou jsme chtěli dneska ještě původně dále jít, je kvůli závalu neprostupná. Stejně tak však měla být oficiálně zavřená i PR1.3, po které jsme došli sem, ovšem kromě jednoho sotva postřehnutelného sesuvu půdy jsme žádnou překážku nezaznamenali. S nastávajícím deštěm jdeme pomalu spát a já přidávám do své sbírky další živel, který mě bude v noci budit.
Pátek 17. 6. 2022 - Chão dos Louros > Rabaçal přes Pico Ruivo de Paul
Po probuzení ještě chvíli čekáme, až přestane definitivně pršet, abychom nemuseli balit stan za deště. V klidu si uvařím vodu na kafé a proteinovou kaši k snídani a před jedenáctou hodinou se loučíme s Čechy a vyrážíme do kopců. Včerejší informace o závalu nám usnadňuje rozhodování, kudy jít, tudíž volíme severní variantu stezky PR17 - Caminho do Pináculo e Folhadal směrem k Pico Ruivo de Paul, která by snad měla být prostupná, byť je podle internetu oficiálně zavřená. První část vede z Encumeady po rovinaté levádě Norte a po kilometru již nasazujeme čelovky a vcházíme do prvního z tunelů. Pevná cesta vedle tekoucí vody je místy tak úzká, že Honza musí svůj široký batoh sundat z ramen, aby prošel. Druhý tunel je již naštěstí trochu širší, ale za to téměř kilometr dlouhý. Pokud zrovna neprocházíme černou tmou, vede stezka podél levády krásnou zelenou přírodou a narazíme i na několik vysokých vodopádů. Jakmile cesta opustí levádu, vede dále hustým lesem a následně musíme vyšlapat během krátké doby zhruba 350 výškových metrů na hřeben, který je všude kolem zahalen mlhou. Právě zde při krátkém odpočinku potkáváme jediné dva lidi na celé stezce, kterým je mladý pár, jak jinak než z Česka. Po dalších několika kilometrech v rozmanitém stromovém porostu si dopřáváme obědovou pauzu v malém kempovišti zvaném Caramujo, který leží kousek stranou u vyhořelé budovy lesní správy. Toto lehce dekadentní místo by určitě ocenili příznivci urbexu nebo filmaři pro natáčení hororu. My jsme v něm však také našli jisté zalíbení. O kousek dále již opouštíme rozmanitou PR17, která se stáčí zpátky dolů na jih, a pokračujeme stále do kopce po kamenité široké cestě až do oblasti zvané Estanquinhos, kde se rozhodneme odbočit a jít zdolat ještě nedaleký kopec Pico Ruivo de Paul (1639 m n.m.). Těsně pod kopcem odložíme batohy a vyběhneme na samotný vrchol, ovšem výhledy do okolí halí nízko položená neprostupná mlha.
Jelikož po včerejší kratší etapě jsme se dnes rozhodli naopak ujít největší porci kilometrů až do kempu v Rabaçalu, máme v pět odpoledne před sebou ještě minimálně 10 km. Naštěstí nás již nečeká žádné stoupání, neboť trasa vede po velké náhorní plošině Paúl de Serra, ovšem úvodní 3 kilometry je nutné ujít po rozpáleném asfaltu. Ty ubíhají velmi pomalu a místy dostávám křeče do nohou. V oblasti Lajeado se však již konečně napojujeme na levády, nejdříve na Pico da Urze, poté dvojnásobným překročením řeky přecházíme na PR6.2 - Levada do Alecrim a nakonec se napojujeme na stezku PR6.3 - Vereda da Lagoa do Vento. Ta nás nejdříve zavede po strmých schodech dolů ke stejnojmenné laguně, která je součástí kaskády dvou vysokých vodopádů. Zatímco přímo do ní z vysoké skály padá voda z řeky Ribeira Grande, z druhého konce vytéká druhý vodopád zvaný Risco. Tato živá voda uprostřed divoké zeleně je skrytým pokladem bez návalu turistů, přitom o nic méně působivější než populárnější vodopády Risco a 25 Fontes. Skupina mladých Němců se zde rozhodla svlažit ve studené vodě a my trochu litujeme, že jsme si plavky nechali v batozích u rozcestníku. Odsud do cíle to máme už jen necelé dva kilometry a po osmé hodině celí vyčerpaní konečně přicházíme do kempu v Rabaçalu, kde doplňujeme dva Poláky a dva Slováky a tvoříme tak slovanskou visegrádskou trojku. Uvařím si vodu na čaj a instantní polévku, vypiju si na spaní malou lahvičku madeiry ze suvenýr shopu a uleháme.
Sobota 18. 6. 2022 - Rabaçal > Fanal přes Risco/25 Fontes
Důvod, proč jsme chtěli včera dojít až do Rabaçalu, byl ten, abychom hned ráno mohli odsud bez batohů dojít k nedalekým populárním vodopádům Risco a 25 Fontes a vyhnout se tak davům jednodenních turistů, kteří tuto oblast kolem Rabaçalu pravidelně obklopují, hlavně o víkendu. Hned po probuzení a rychlé snídani v podobě ovesné kaše, připravené již předchozího dne večer, se vydáváme na lehko k vodopádu Risco, který je od kempu vzdálen asi 1,5 km. Za 20 minut chůze po stezce PR6.1 - Levada do Risco, obklopené krásnou laurisilvou, přicházíme k vyhlídce na 100 metrů vysoký vodopád, který padá hluboko do údolí pod námi, zatímco v dáli nad ním vidíme druhý vodopád, jenž je součástí kaskády a u něhož jsme byli včera večer. V devět ráno nám tu společnost dělá jen jedna skupinka turistů, ale cestou zpátky ke stanu již míjíme proud dalších. Jakmile se vrátíme zase do Rabaçalu, je již konečně otevřená místní kavárna, kde si můžu odskočit, dát si kafé a během toho opět dobít telefon. Na cestu si ještě kupuji dva sendviče, jdeme sbalit stan a před dvanáctou konečně vyrážíme dál. 25 Fontes jsme se nakonec rozhodli navštívit až po cestě do Fanalu, a tak těsně před polednem se již plně naložení vydáváme na stezku PR6 - Levada das 25 Fontes, která nás dovede k tzv. 25 pramenům - jezírku uprostřed zelených lesů, do něhož z okolních skal padá kolem 25 malých vodopádů. Místo je to opravdu kouzelné, ale dojem nám kazí již příliš velký počet turistů, který se zde pohybuje či vysedává na okolních kamenech. Větší zážitek jsem proto měl z laguny Vento, kterou jsme navštívili včera večer a kde jsme byli skoro sami. Úplně osamoceni však dále kráčíme podél krásné levády da Rocha Vermelha, která nás vede po úbočí kopce směrem na sever a naskýtá nám úžasné výhledy do údolí řeky Ribeira da Janela a na protější kopce. Cestou musíme zdolat jeden prudký kopec po úzkých a nezajištěných kamenných schodech, vedle kterých se velkou rychlostí řítí voda v levádě dolů a místy vyteče na schody. Druhé a ještě delší stoupání do prudkého kopce nás čeká na konci celé levády, neboť se potřebujeme dostat na hřeben a napojit se na stezku PR13 - Vereda do Fanal. Tentokrát stoupáme jen po hliněné stezce a za každou zatáčkou vyhlížíme nějaké vhodné místo k přestávce na oběd. To se nám ale naskytne až téměř nahoře na kopci, kde si na 20 minut sedneme, kocháme se výhledem a sníme si jeden ze sendvičů. Mezitím kolem nás téměř proběhne hubená holka s obrovským batohem a my jen obdivně zíráme. Další cesta však naštěstí vede již téměř po rovině, náhorní plošinou posázenou nízkými keři a kapradinami, až narazíme v oblasti Fanalu na první prastaré stromy původního vavřínu, kroutící se do nejrůznějších až bizarních tvarů. Následně potkáváme stáda krav, kterým se v této vlhké oblasti se zelenými loukami daří, a musíme si na každém kroku dávat pozor, abychom nešlápli do jejich exkrementů. Čím dále kráčíme, tím se dostáváme do stále větší mlhy, která je pro tuto oblast typická a vytváří z ní opravdu magické místo. Právě zde se také nachází kempoviště s pitnou vodou, kde potkáváme další tři turisty, jednu Němku, krajana Jirku a holku, jež nás míjela na stezce a ze které se vyklubala zase Češka, Lucka. U večeře si vyměňujeme zážitky z putování po ostrově a přicházející déšť nás nakonec vyžene do stanů.
Neděle 19. 6. 2022 - Fanal > Porto Poniz přes Ribeira da Janela
Celou noc prší a obloha ani předpověď nám nedávají žádnou naději na změnu. Musíme tudíž sbalit stan za deště, nasadit nepromokavou bundu, vak na batoh a vyrazit. Čeká nás závěrečná etapa přechodu ostrova s prudkým sestupem dolů až na pobřeží do Ribeira da Janela, kde máme v plánu přespat v místním kempu, jediném oficiálním na ostrově s veškerým vybavením včetně teplých sprch. Prvních skoro 7 kilometrů nejdříve pomalu klesáme po stezce PR14 - Levada dos Cedros, kde jsme naštěstí před deštěm trochu chráněni hustým stromovým porostem, ovšem i přesto je stezka místy velmi zablácená a pokrytá kalužemi. Abychom se jim vyhnuli, musíme často jako gymnasté na kladině balancovat po úzké stěně kanálu levády, ve kterém zase teče voda. Cestou nepotkáváme ani človíčka a nakonec narazíme i na místa, ve kterých nacházíme jisté zalíbení i v těchto podmínkách. Déšť a mlha totiž dodávají této lesní levádě plné zeleně jisté tajemno. Jakmile překročíme asfaltovou silnici, která se vine kolem stezky, plynule navazujeme na stezku PR15 - Vereda da Ribeira da Janela. Její úskalí v dešti zase tkví v tom, že klesá prudce dolů a z velké části je tvořena schody z dřevěných klád, které jsou kluzké. Nakonec narazíme na tak velké kaluže a bahnitá místa, že se rozhodneme ze stezky sejít a napojit se na asfaltovou silnici, po které dojdeme až do vesnice. Z asfaltu a nekonečných schodů už mě docela bolí kolena a za neustávajícího deště toužebně odečítáme poslední kilometry do cíle. Jelikož jsem zároveň snědl poslední zbytky jídla, těším se rovněž do restaurace v cílové destinaci. V jednu hodinu konečně přicházíme do Ribeira da Janela a celí znavení a mokří sedáme pod stříšku zahrádky oné restaurace. Bohužel nám nedošlo, že je neděle, a tak narazíme jen na zavřené dveře. Zde také přehodnocujeme náš plán přespat dnes opět pod stanem, byť ve vybaveném kempu, a přes internet si objednáváme hotelový pokoj za € 72 v sousedním městečku Porto Moniz. Rozhodli jsme se plácnout přes kapsu, neboť v tomto počasí nemá smysl stavět stan zase na mokrém podloží, naopak potřebujeme usušit a přeprat věci a také se pořádně najíst. Po chvíli sezení vidíme postaršího pána, kterému se nás asi zželelo a přichází nám otevřít. Nebyla to sice restaurace, ale pouze kavárna, ale i tak teplé kafé a balená čokoládová roláda přišly vhod. Ještě se u něj pokoušíme objednat taxíka do Porto Moniz, ale jeho telefonát byl neúspěšný. Nakonec však pomalu přestává pršet a my můžeme dojít poslední tři kilometry. Kráčíme podél útesu po staré cestě, zatímco auta dnes již projíždějí tunelem vedle nás. Nejdříve se kocháme pohledem na skalnatý výběžek s přírodním oknem, které dalo jméno právě této vesnici (Ribeira da Janela), a o chvíli později již před námi postupně vykukuje výběžek pevniny, na kterém se rozkládá Porto Moniz. Celí mokří a špinaví si jdeme k recepčnímu pro klíče od hotelového pokoje a po týdnu se už nemůžeme dočkat teplé sprchy. Po pokoji ještě rozvěsíme mokré oblečení a taky obě plachty stanu, aby vše uschlo, a na tripadvisoru vyhledávám nějakou doporučenou restauraci, kde se dobře a levně najíst. Tyto podmínky dokonale plní nedaleké bistro Conchinha, kam se vydáváme i s Luckou, která se shodou okolností ubytovala před námi ve vedlejším pokoji. Já si objednávám kuřecí salát se zeleninou a tropickým ovocem s místním typickým česnekovým chlebem (bolo do caco), ovocné frappé a na závěr si dáváme všichni cheesecake s kávou. Vzhledem k počasí se večer místo oceánu ponoříme do hotelového bazénu, kde zase potkáváme nám dobře známý český pár Libora s Luckou, kteří ještě dnes měli stanovat ve Fanalu, ale kvůli dešti si vzali taxíka až rovnou sem. Poté se všichni sejdeme v hotelovém baru, kde ochutnáváme lokální lahodné tekuté dobroty - madeirské víno a poncha, což je pálenka z cukrové třtiny ochucená citronovou šťávou a medem.
Pondělí 20. 6. 2022 - Porto Moniz > Queimadas přes São Vicente
Po probuzení si v hotelu zajdeme na bohatou snídani a po ní se konečně můžeme vydat otestovat místní slavné lávové bazénky, které vznikly před mnoha tisíci lety, kdy láva vytékající z Atlantiku vytvořila řetězec přírodních jezírek přímo sousedících s oceánem. Počasí je oproti včerejšku již naštěstí trochu přívětivější ke koupání, a tak se můžeme na půl hodiny svlažit v klidných vodách přírodního bazénu, zatímco pod námi sledujeme divoké mořské příboje, jak bičují místní útesy. Po zbytek dne máme v plánu dojet podél severního pobřeží do Santany, resp. do kopců nad ní, postavit stan v kempu Pico das Pedras a ideálně ještě stihnout projít levádu Verde. Úskalí však tkví v tom, že žádný linkový autobus nejede přímo do Santany, ale je třeba dvakrát přestupovat. Po odhlášení z hotelu si ještě na cestu vyzvedáváme sendviče z bistra a po poledni nastupujeme na autobus, který nás popoveze do São Vicente. To platí za jedno z nejkrásnějších městeček na ostrově, takže si ho alespoň v rychlosti prohlédneme, a jdeme na zastávku čekat na další autobus do Arco de São Jorge. V jízdním řádu ještě zjišťujeme, že spoj již nejezdí v době školních prázdnin, ale uspokojivou odpověď na to, jestli prázdniny již nastaly, nám nejsou schopni dát ani místní. Na pravidelná menší zpoždění jsme si na ostrově již zvykli, ale když ani po půl hodině nic nepřijede, domlouváme si ještě s čekajícím mladým párem z Polska odvoz taxíkem. V Arco de São Jorge Poláci vystoupí a my s Honzou si nakonec s taxikářem domluvíme odvoz až rovnou do kempu Pico das Pedras. Ten sice toto místo nezná, ale pochopí, když mu řekneme začátek levády Verde. Když nás vysadí na parkovišti, platíme mu € 55 a zjišťujeme, že nejsme u kempu, ale o 2,5 km dále v místě zvaném Queimadas, neboť až tady začíná leváda Verde. Vracet pěšky se nám nechce a hledáme proto nějaké vhodné místo pro stan, abychom nebyli nikomu na očích, neboť všude kolem je chráněná zóna. To se nám nakonec podaří a kolem čtvrté hodiny odpoledne za mírného deště vyrážíme na PR9 - Levada Caldeirão Verde, která leží mimo tradiční trasu horského přechodu, a proto jsme si ji nechali až nakonec. Jedná se totiž o tradiční levádu s původní ryzí přírodou, která vede po severním úbočí hor ve výšce kolem 1000 m n.m. až do monumentální skalní rokle k vysokému vodopádu Verde. Z počátku se ještě musíme vyhýbat vracejícím se turistům, ale zhruba po hodině chůze již máme celou stezku jen pro sebe, neboť v tomhle počasí a takhle pozdě se zde již nikdo jiný nenachází. Navazující Levada Caldeirão Inferno je pak sice kratší, ale mnohem divočejší, magičtější a rozmanitější. Také ona končí v úchvatném přírodním kotli, do kterého padá úzký vodopád a vytváří pod ním jezírko, ale cesta k němu vede do kopce přes několik schodů a především dlouhých tunelů, kde je zapotřebí čelovka. Celou cestu je také zapotřebí koukat nad sebe, aby člověk neměl obouchanou hlavu od nízkých větví a stropů v tunelu jako já. Kromě závěrečného dlouhého stoupání po schodech vede celá trasa více méně po rovině, ačkoliv všechny možné outdoorové aplikace (včetně Mapy.cz) zde vypočítávají celkové stoupání a klesání kolem 2000 m. Je to zřejmě tím, že v aplikaci či na mapě se vyznačená stezka různě klikatí mezi těsně sousedícími vrstevnicemi, avšak realita je naštěstí jiná. Ke stanu se vracíme po stejné cestě a celý výlet stihneme za necelých 5 hodin.
Úterý 21. 6. 2022 - Queimadas > Santana > Funchal, Curral das Freiras
Po celonočním dešti nepřestává pršet ani ráno, a tak opět balíme stan na mokro a co nejrychleji sestupujeme po asfaltové cestě k pobřeží do Santany, kde veškerá oblačnost mizí, zatímco v horách nad námi se stále drží. Ve městě, umístěném na náhorní plošině mezi horami a oceánem, si prohlížíme největší atrakci v podobě typických madeirských domků casas de colmo ve tvaru písmene A, kterých se zde zachovalo několik desítek. Jsou zbudovány z dřevěných trámů, mají slaměnou střechu a hýří různými barvami. V místní kavárně si objednáváme kafé s dortíkem, na chvíli si zde odložíme batohy a poté se jdeme ještě projít dolů k útesu na Miradouro Rocha do Navio s výhledem na skalnaté pobřeží a oceán. O půl dvanácté nasedáme do autobusu směrem Funchal, který objíždí i některé zastávky vysoko v kopcích, a celou cestu tak pojímáme jako vyhlídkovou jízdu, ale zároveň obdivujeme místní řidiče, kteří jsou s velkým autobusem a ve velké rychlosti schopni se hbitě vyhýbat všem možným nástrahám úzkých horských silnic a serpentin. Po příjezdu do hlavního města se jdeme ubytovat do Hotelu Sirius v centru a opět rozvěšujeme po pokoji a balkóně vše mokré včetně stanu. Tripadvisor nás tentokrát navádí do bistra zvaného O. Giro Churros & Paninis, kde si objednávám výborný angus sandwich a Coral cider.
Odpoledne míříme autobusem opět do kopců, abychom navštívili místo zvané údolí (útočiště) jeptišek (Curral das Freiras), do kterého jsme před 5 dny hleděli z hřebene hor cestou z Pico Ruivo do Encumeady. Tato vesnice byla po většinu své existence takřka dokonale izolována od okolního světa a poskytovala útočiště uprchlým jeptiškám před násilnými piráty. Místo je ze všech stran obklopené horami a teprve nedávno bylo lépe zpřístupněno díky silničnímu tunelu. Ve vesnici jsme si prohlédli místní kostel a poté vyrazili na vyhlídku Eira do Serrado, odkud je pěkně z výšky vidět celé údolí včetně okolních vesniček a hor kolem nich. Zpátky se vracíme opět autobusem a večer usedáme do další populární restaurace A Bica, kde se rozhodnu vyzkoušet další místní specialitu lapas. Aniž bych dopředu viděl jejich obrázek, spokojil jsem se pouze s nic neříkajícím překladem 'grilované přílipky'. K mému překvapení mi pak na stole přistane několik kusů menší obdoby slávek s ulitami, avšak chutnali mnohem lépe než vypadaly.
Středa 22. 6. 2022 - Cabo Girão, Camara de Lobos, Funchal
Dopoledne se vydáváme ještě na poslední výlet autobusem, a to na útes Cabo Girão. Zde byla na vysokém a mohutném mysu vybudována vyhlídková plošina, která se nachází ve výšce 590 metrů nad hladinou oceánu a patří tak mezi nejvyšší na světě. Výhled z plošiny, která trčí přes hranu útesu a má i prosklené dno, nabízí úchvatné pohledy na obě strany pobřeží i přímo dolů pod sebe. Kromě toho však zde již není co dělat, a tak se za půl hodiny vracíme dalším autobusem zpátky. Cestou se nám však z okna autobusu zalíbilo ještě městečko Camara de Lobos, a tak zde vystupujeme. Prohlížíme si zde malebný rybářský přístav s mnoha malými barevnými loďkami a také pouliční street art. V přístavu se také fotíme se sochou nejslavnějšího návštěvníka města Winstona Churchilla, který zde s oblibou maloval zdejší přístav s velkými útesy v pozadí. Kolem druhé hodiny přijíždíme zpět do hlavního města a já mám na jeho prohlídku poslední odpoledne před svým odjezdem domů. Z autobusu vystupujeme v oblasti Lido, kde se nachází nejvíce hotelových komplexů, a po rychlém obědě v bistru se chceme jít vykoupat do místních bazénových komplexů vybudovaných přímo u oceánu. Kvůli krátkému svlažení však nechceme platit vstupné (€5), a tak si místo toho na chvíli skočím z mola do osvěžujících vod Atlantiku. Poté pokračujeme městem pěšky podél pobřeží, přes oázu klidu v Parque Santa Catarina, až do přístavu, kde tentokrát ze zvědavosti stejnou sumu zaplatím za vstup do muzea CR7. Ačkoliv nejsem největší fanoušek místního rodáka Cristiana Ronalda, jako fotbalového fandu mě velmi zajímají, jak zblízka vypadají nejslavnější fotbalové trofeje, kterých tento fotbalista získal opravdu neskutečné množství, ať už individuálních, tak těch kolektivních. Na závěr se chci ještě podívat do atraktivní palácové a botanické zahrady, které se nacházejí vysoko na kopci v části města zvané Monte. Od pobřeží vyjíždím nahoru kabinovou lanovkou (€ 12,50) a jelikož před zavřením zahrad v 18:00 hod mám na prohlídku pouze půl hodiny, musím oželet botanickou zahradu a jdu si v rychlosti prohlédnout alespoň Jardim Tropical Monte Palace, což je velká, několikapatrová zahrada s exotickými stromy a květinami, jezírky, africkými sochami a letohrádkem. Údajně se sem platí vstupné stejné jako na lanovku, ale v tak pozdní hodinu ho po mně naštěstí již nikdo nechtěl. Kousek odtud, pod schodištěm u poutního kostela Igreja Nossa Senhora do Monte, se dá svézt dva kilometry dolů po asfaltové cestě na populárních saních zvaných Carros de Cesto. Cena € 25 pro jednoho a dlouhá fronta zájemců mě však odrazuje, a tak jdu z prudkého kopce dolů pěšky. Ani na další populární aktivity, kterými lze pobyt na Madeiře okořenit, jako jsou canyoning, potápění či výlet na lodi za delfíny a velrybami, mi už bohužel nezbývají peníze a hlavně ani čas. Na večeři si v našem hotelu objednávám svůj poslední gurmánský rest, který jsem chtěl na Madeiře vyzkoušet, a to espetada regional, což je místní kebab z marinovaného hovězího masa, grilovaného na dřevěném uhlí a napíchnutého na špejli z šácholanu. Výborné, šťavnaté, i když trochu tužší maso, zapíjím místním pivem a jako degustiv nám na stole na účet hotelu přistávají panáky pálenky z lékořice. Snažím se pak brzo usnout, protože ve dvě ráno musím vstávat a chytit aerobus na letiště. Letadlo mi totiž odlétá v 5 ráno.
Čtvrtek 23. 6. 2022 - Lisboa
Při koupi zpáteční letenky jsem si ještě úmyslně nechal pár hodin na přestup v Lisabonu, abych se podíval do města. To jsem sice navštívil již před 3 roky, ale rovněž pouze na jedno (neplánované) dopoledne. Tehdy jsem byl s partou kolegů nucen strávit noc v hotelu u letiště a letět až další den kvůli zpožděnému letu z Fara, přičemž na letišti nás zástupci TAP již odmítli vpustit do přestupního spoje do Prahy. Rozhodl jsem se proto nyní dokončit své resty a podívat se ještě do míst, která jsem tehdy nestihl, především historické předměstí Belém. Na letišti si kupuji celodenní jízdenku na MHD a nastupuji do metra, kterým dojedu do konečné zastávky Cais do Sodre, kde hodlám přestoupit na vlak do Belému. Na místě však zjišťuji, že jízdenka na vlak neplatí, a proto tam musím dojet pomalejší tramvají. Nejdříve se jdu podívat k Belémské věži (Torre de Belém), která je takhle brzo ráno ještě zavřená, ale za to tu kolem ní nejsou žádní turisté, pouze pár místních běžců. Elegantní opevněná věž ze začátku 16. století se stala symbolem města a je jedním z památníků portugalského velmocenského postavení z dob námořních objevů. Tím je také vysoký Památník objevitelů (Padrão dos Descobrimentos) v nedalekém přístavu, kam se po snídani v kavárně přesunuji. Neméně významný je také o kousek dál stojící klášter jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos), který je považován za perlu manuelského stylu a spolu s Belémskou věží je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Zpět do centra se vracím tentokrát autobusem a vystupuji na Praça do Comércio, odkud se vydávám k výtahu Santa Justa, který spojuje stejnojmennou ulici s výše postaveným náměstím Carmo. Vstupné lze nahradit celodenní jízdenkou na MHD, ale dlouhá fronta lidí mě odradí a raději si jdu na náměstí vyšlápnout pěšky. Na vyhlídkovou plošinu na konci výtahu se platí jen symbolické vstupné, ale v době mé návštěvy byla stejně zavřená. Přístupný ochoz v mezipatře však i tak nabízí hezké výhledy na část města včetně kopce, kterému dominuje hrad São Jorge. Na závěr se jdu ještě podívat na náměstí Martim Moniz, kde je nástupní stanoviště do historické žluté tramvaje č. 28, ovšem i tady mě odradí dlouhá fronta lidí, a tak si jen tento další symbol města vyfotím a mizím v útrobách metra, kterým se vracím na letiště.
Přechod ostrova nemá označení žádné evropské dálkové stezky (GR či E), což považuji za výhodu. Celá Madeira je protkána hustou sítí stezek a levád a člověk si tak může během přechodu ostrova zvolit vlastní trasu nejen podle toho, co se mu líbí, ale i podle svých fyzických nebo časových možností, neboť část trasy lze překonat stopem či busem. Zároveň jsou turisté a hikeři více rozprostřeni a s výjimkou exponovaných lokalit jako jsou Rabacal, Ribeiro Frio či Pico Ruivo/Arieiro nejsou koncentrovaní jen na jedné trase. Madeira bývá označovaná jako 'ostrov květin' či 'ostrov věčného jara'. S těmito přízvisky se nedá než souhlasit. Příjemné klima, bujná vegetace a rozmanitá příroda, krásné hory a strmé útesy, které nabízí dechberoucí výhledy do hluboko zaříznutých údolí či na pobřeží oceánu, to vše dělá z tohoto úžasného ostrova ideální destinaci pro hikery. Já bych k těmto přízviskům dodal, že díky svému profilu je to taky 'ostrov věčných schodů' a 'ostrov českých horalů', neboť polovinu lidí, které jsme nahoře v kopcích potkali, tvořili právě naši krajané. Pravý důvod, proč tomu tak je, mi je však utajen. Stejně tak jako nenacházím příhodné vysvětlení, proč se dobrovolně tahat s těžkým batohem po horách, potit krev, spát několik dní v kuse bez sprchy pod stanem a jíst jen to, co unesu. Jenže bez toho všeho člověk nezažije to pravé souznění s přírodou a nespatří to, co lze vidět pouze tam nahoře na stezce.
Komentáře
Okomentovat