Bělehard je hlavní město Srbska a jako jediné město nad 1 milion obyvatel je také hospodářským, politickým a kulturním centrem v zemi. V letech 1918 - 1992 bylo také hlavním městem Jugoslávie. Leží na soutoku řek Sávy a Dunaje a dnes čítá zhruba 1,3 milionu obyvatel. Na území dnešního města založili první osadu a pevnost již ve 4. století př.n.l. Keltové.
Novi Sad je s 280.000 obyvateli druhé největší město Srbska. Leží na severu země na řece Dunaji a je zároveň hlavním městem samosprávné provincie Vojvodina. Od svého založení v roce 1694 se stalo centrem srbské kultury a získalo přezdívku "Srbské Athény". Novi Sad je také velkým průmyslovým a finančním centrem země.
14. listopadu 2009
Jeli jsme nočním autobusem z Brna do Bělehradu a již v Česku jsme se trochu stresovali, abychom ho stihli. Linkový autobus do Brna měl totiž tři čtvrtě hodiny zpoždění, a tak jsem obvolal společnost Eurolines a brněnské informace, jestli by nemohli autobus chvíli zdržet, ale řekli mi, že nemůžou nic dělat. Dostal jsem alespoň telefonní číslo na dispečera a ten mě ujistil, že ten dálkový autobus jede z Prahy a mívá pravidelně zpoždění, tak že ho určitě stihnem. A naštěstí to tak opravdu bylo. A teď další perla. Tihleti Srbové odjeli z Brna se zpožděním a do Bělehradu, kde měli přijet v šest ráno, přijeli už ve tři! My neměli samozřejmě vyměněné dináry, takže jsme ani nemohli jít do žádné nonstopky. Dvě hodinky jsme chodili po nočním Bělěhradě, než v pět hodin otevřela směnárna na nádraží, a tak jsem si mohl koupit nějaké to kafé. Za celou noc jsem toho naspal jen pár minut. Na nádraží jsme čekali do osmi, protože jsme se tam měli setkat s Banem, srbským kamarádem od Kačy. Ten nám dělal trpělivě průvodce celý den.
Bělehard je rozdělěn řekou Sávou na dvě části. Na jejím pravém břehu se rozkládá historická část Stari Grad a na levém břehu pak za posledních čtyřicet let vyrostla moderní část města Novi Grad. Ban nás z nádraží vedl nejdříve po třídě Terazije, kde stojí hotel Moskva, na Trg Republike, neboli náměstí republiky. Kolem něj se vytvořil obchodní a kulturní střed města. Po pěkně vydlážděné ulici knížete Michala jsme došli do obrovského parku, kde stojí pevnost Kalemegdan. Park s pevností jsou zřejmě nejoblíbenějším výletním místem místních i turistů. Leží na vyvýšeném místě, a tak se odtud nabízí pěkný pohled na Novi Grad i soutok Sávy a Dunaje. V areálu pevnosti nalezneme středověkou citadelu a také vojenské muzeum (viz obr. 2), které připomíná mnohé války, kterými si Srbsko prošlo.
Naše další kroky pak vedly na náměstí Nikole Pašiča a Pionýrského parku, kde se nachází významné budovy Dom Sindikata s fontánou, Národní shromáždění (viz obr. 3) a o kousek dál pak hlavní pošta, za níž je schovaná pěkná katedrála. Jelikož bylo skoro poledne, šli jsme se najíst a dali si srbské národní jídlo zvané burek. Peče se z listového těsta, uvnitř je sýr a pije se k tomu bílý jogurt a je to opravdu pochoutka. Rozhodli jsme se potom najít náš hostel a odlehčit si. Nacházel se v podstatě naproti nejvyšší budově ve městě, Palace beogradanka. Byl však schovaný v zahradě za panelákem v oprýskané budově, ale uvnitř byl krásně útulný. Mohl jsem si dokonce odložit zimní bundu i mikinu, jelikož venku bylo nezvykle na tuto dobu neskutečné vedro.
Ban nás pak ještě zavedl do parku Vračar, kde se nachází sice škaredá budova národní knihovny, ale hned vedle ní jako pěst na oko stojí krásný pravoslavný chrám Svaté Sávy z bílého mramoru (viz obr. 4), jejíž vnitřek je stále ještě ve výstavbě. Hodinku jsme pak poseděli v nedaleké kavárně, ale jelikož na nás doléhala únava z nevyspání a chození, pomalu jsme se chystali na hostel. Šli jsme se ještě podívat na křižovatku ulic knížete Miloše a Nemanjina kousek od nádraží, kde stojí velké budovy zničené leteckým bombardováním během války v 90. letech. Člověk si pak uvědomí hrůzu válek. A vlastně díky všem těm válkám a nižší životní úrovni je v Bělehradě spousta neudržovaných chátrajících budov, které zrovna nelahodí liskému oku. Co mě však právě proto zarazilo, byly ceny v Bělehradě. Vzhledem k tomu, že průměrná mzda v Srbsku je třikrát nižší než u nás, a ceny v Bělehradě bych přirovnal k Praze, nedokážu si představit, jak tady může člověk žít.
15. listopadu 2009
Druhý den ráno jsme šli na vlakové nádraží a přesunuli se vlakem do Noviho Sadu. Cesta trvala zhruba hodinku a půl, ale moc komfortní jízda to nebyla. Přijeli jsme kolem desáté a z nádraží jsme rovnou přešli do našeho hostelu, který se nacházel přímo na hlavním náměstí (Trg Slobode). Dojedl jsem poslední zbytky jídla dovezené z domu a poté jsme si zašli na kafé do McDonaldu, kde byl dokonce k dispozici internet zadarmo. Náměstí svobody je srdcem města a nachází se zde množství významných budov od městské radnice (Gradska kuca) přes Srbské národní divadlo až po dominantu města, krásnou 72 m vysokou římsko-katolickou katedrálu (viz obr. 7). Z náměstí jsme se pak pěšky vydali kolem Dunavski parku směrem k řece do sousedního Petrovaradína, který leží na druhém břehu Dunaje. Nad řekou se tu totiž vypíná obrovská pevnost (viz obr. 6). Museli jsme tak vystoupat kopec, ale za odměnu se nám naskytl pěkný pohled na celý Novi Sad (viz obr. 5).
Odsud jsme měli v plánu se jet podívat ještě do 10 km vzdáleného malebného městečka Sremski Karlovci, jak nám doporučila bytná v našem hostelu. Dostali jsme se tam poměrně drahou příměstskou autobusovou dopravou za 120 dinárů. Jen pro srovnání cesta vlakem z Bělehradu do Noviho Sadu stála pouhých 155 dinárů. No každopádně jediné, co tu stálo za vidění, bylo místní náměstíčko, a tak jsme tu zapadli do poměrně slušné restaurace na jídlo. Zpátky už jsme jeli vlakem, který měl sice hodinu zpoždění, ale aspoň jsme neplatili za jízdenku. Za tmy jsme se ještě prošli podél Dunaje, zašli na pivo a pak spát.
16. listopadu 2009
Na pondělí jsme měli naplánovaný výlet do nedalekého národního parku Fruška Gora. Na internetu jsme hledali nejideálnější spojení, kam přesně a jak se tam dostat příměstskou dopravou. Našli jsme si spoj do vesnice zvané Ledinci, odkud se pak dá jít pěšky zhruba dva kilometry ke stejnojmennému jezeru umístěného ve skále. Zhruba po 500 metrech chůze lesem jsme však narazili na jednoho místního, který nám sdělil smutnou zprávu, že jezero je vypuštěné, kolem je soukromý pozemek, staví se tam hotel a v horizontu deseti let se tam žádný turista nedostane. Nezbývalo nám tak nic jiného, než se vrátit zpátky do Noviho Sadu. Ještě jsme si tak prošli město a pak tak různě posedávali, až jsme nakonec několik hodin ztvrdli v jednom z barů a popíjeli pivo. S místními štamgasty jsme směsicí němčiny a srbštiny probírali jejich životní situaci a trpělivě jsme ukrajovali hodiny z čekání na náš večerní vlak do Budapeště, který jel až v 11 večer.
Z celkového pohledu však musím říct, že Novi Sad na mě udělal lepší dojem než Bělehrad.
Komentáře
Okomentovat