První zářijový týden roku 2025 se vypravuji po velmi dlouhé době do hor k naším východním sousedům, a to konkrétně do národního parku Nízké Tatry. A premiérově se na vícedenní horský přechod vydávám tentokrát sám. Nádherná krajina Nízkých Tater kombinuje holé skalnaté vrcholky s travnatými kopci i hlubokými lesy, podle toho, v jaké nadmořské výšce se zrovna nacházíme. Celý téměř 100kilometrový přechod, který je součástí červené dálkové stezky Cesta hrdinů SNP, totiž zahrnuje celkové stoupání (a klesání) 5000 metrů. Brzký zářijový termín volím účelově proto, aby po prázdninách již byly volné ubytovny a liduprázdné stezky a zároveň aby bylo ještě příjemné počasí. Obojí se splnilo nad mé očekávání.
Pondělí 1. 9. 2025
Etapa 1: Telgárt - útulna Andrejcová - sedlo Priehyba (23 km; /+1540 m; \-1200 m)
Z Prahy se na Slovensko dopravuji nočním lůžkovým vlakem a v půl sedmé ráno vystupuji v Popradu celkem odpočatý z vagónu. Odtud se ještě přesouvám autobusem (45 minut jízdy) do obce Telgárt, která je výchozím bodem trasy. Zásoby jídla na 4 dny mám naštěstí již koupené předem, neboť v místní COOP prodejně ve stylu "žena za pultem" koupím sotva něco malého k snídani a vodu na cestu. Před prodejnou se potkávám se Slovákem Rosťou, který se rovněž chystá do hor a se kterým později absolvuji dva dny přechodu.
Kolem půl deváté vyrážím za slunečného počasí nahoru a čeká mě poměrně strmý výstup na hřeben. Kousek za obcí již vstupuji do lesa a krajina i počasí se během výstupu mění. Nejdříve stoupám ve stínu smrkových stromů a poměrně zarostlou stezkou a následně procházím rozkvetlou lesní loukou, kde poprvé narazím na zdroj pitné vody díky pramenu Zubrovice. Nakonec se dostávám na náhorní planinu, po které vystoupám na první významný vrchol Kráľovu hoľu (1948 m), což je nejvyšší bod celé východní části Nízkých Tater a prameniště několika významných slovenských řek. Jeho dominantou je televizní vysílač a je dokonce přístupný i po asfaltové cestě, a tak zároveň se mnou se na vrchol dostává (s o něco menším vysílením) i parta elektrokolařů.
Z Kráľove hoľe pokračuji po hřebeni, střídavě po trávě a balvanech, přes další lysé vrcholy Stredná hoľa (1976 m), Orlová (1840 m) a Bartková (1790 m). Během toho si dopřávám hezké výhledy na obě strany údolí - protější kopce Muránské planiny (na jihu) i obrysy Západních a Vysokých Tater (na severu), jejíž vrcholy jsou zahalené v mracích. Od památníku rodiny Bartko začíná stezka prudce klesat opět do lesa až do Ždiarského sedla (1473 m) a k vrchu Andrejcová (1520 m).
Po 16 kilometrech od startu konečně přicházím k útulně Andrejcová, kde si na hodinu odpočinu, občerstvím se a dokonce i dobiji mobil. Útulna nabízí po rekonstrukci ubytování až pro 30 osob (€ 10/noc), prostor pro stanování, zdroj vody a dobré občerstvení. Já si vychutnám točené pivo a výbornou paradajkovou polévku a můžu pokračovat dále.
Během zbývajících 7 kilometrů dnešního dne mě čekají ještě výstupy na Heľpianský vrch (1596 m) a Veľkou Vápenicu (1692 m), které odděluje sedlo Priehybka. Cestou se občerstvuji malinami a borůvkami, ale zároveň se musím neustále dívat pod nohy a dávat si pozor na zmije, které se často vyhřívají na kamenech přímo na stezce. Po táhlém sestupu směrem do sedla Priehyba konečně přicházím k chatce (stojící 400 m mimo stezku), kde potkávám Rosťu a oba zde složíme hlavu. Chata je sice dlouhodobě zamčená, ale zastřešená veranda s piknikovým stolem je pro přespání ve spacáku dostačující. Tento názor však během noci měním, neboť mě několikrát za noc budí řev medvěda z přilehlého lesa. Naštěstí zůstává jen u toho.
Úterý 2. 9. 2025
Etapa 2: sedlo Priehyba - útulna Ramža - sedlo Čertovica (22 km; /+850 m; \-780 m)
Kvůli zážitku z předešlé noci se ráno raději rychle sbalíme a rozhodneme se nasnídat až pod přístřeškem přímo v sedle Priehyba o pár set metrů dále. "Podkroví" tohoto piknikového přístřešku navíc nyní nově slouží i jako nouzová noclehárna, takže přespání bude příště bezpečnější tady. Potkáváme zde dobrodružný holandsko-švýcarský pár se psem, kteří zde stanovali, a během vzájemné konverzace zjišťuji, že podnikají dlouhou cestu na kolech z Finska až do Řecka. Smekám klobouk, hlavně před jejich psem :) K umytí nádobí po snídani a doplnění vody na cestu dobře poslouží nedaleký "vodopád". Na další pramen totiž narazíme až po 13 kilometrech těsně před Ramžou.
Ze sedla Priehyba zákonitě musíme vystoupat po lesní cestě nahoru, konkrétně na vrch Kolesárová (1508 m), a opět se můžeme občerstvit spoustu malin. Cesta dále vede divokou krajinou střídavě lesem a loukou přes Oravcovou (1544 m) až na vrchol Zadné hoľe (1620 m), který se již tyčí nad hranicí lesa a kde se nám otevírá první pořádný kruhový výhled. Odtud pak opět klesáme po svahu až k útulně Ramža, kde si na chvíli odpočineme a dáme si něco k snědku. Zde se setkáváme s jedním místním horalem, který se rozhodl zde přespat, avšak na samotné stezce po celý den nepotkáme jedinou živou duši (naštěstí ani tu medvědí), což jen dokresluje celkovou divokost této etapy.
Z Ramžy nám nakonec zbývá dojít asi 7 kilometrů s jedním nenáročným stoupáním na Jánov grúň (1387 m) a závěrečným klesáním až do průsmyku Čertovica. Dvoukilometrové klesání začíná v Sedle za Lenivou, kde lze nouzově přenocovat v nové malé útulně Terezka, ovšem my jsme díky Rosťovi již měli předem domluvené přespání přímo v Čertovici u jednoho staršího pána v jeho chatě (cena € 15 na osobu). Dobrou alternativou (za € 20) je i přenocování v místním domčeku horskej služby, u nějž je povoleno i stanovat. Teplá sprcha a postel nám však přichází vhod, stejně jako teplá večeře a točené pivo v místním motorestu. Já si pochutnávám na velkém zemiaku plněném brynzou a ovčím sýrem a zapíjím to radegastem. Čertovica (1232 m) je jediné sedlo v Nízkých Tatrách, kterým prochází silnice I. třídy, spojuje Liptov s Horehroním, a tak je oblíbeným centrem zimní i letní turistiky.
Středa 3. 9. 2025
Etapa 3: sedlo Čertovica - Ďumbier - útulna Ďurková (26 km; /+1600 m; \-1250 m)
Dnes nás čeká nejdelší a nejnáročnější etapa (s plánovaným cílem na útulně Ďurková), navíc předpověď na dnešní den byla již delší dobu nepříznivá a hrozila deštěm po celý den, tudíž ani ráno ještě nemám představu, kam až dnes dojdeme. Během noci skutečně pršelo, ovšem kolem osmé ranní přestává, a tak směle vyrážíme dále. Musíme však opět vystoupat ze sedla nahoru na hřeben a během úvodních 2 km vystoupáme o 350 výškových metrů z lesa až na vrcholy Rovienky a Lajštroch (oba 1602 m). Mlhu necháváme za sebou v údolí a na hřebeni s hustým kosodřevinovým porostem se na nás již usmívá sluníčko. Kromě něj nás tak hřejí i úžasné pohledy na inverzi pod námi a z ní vystupující vrcholy Královohoľských Tater. Od Kumštového sedla dále stoupáme po travnatých kopcích až pod vrchol Králičky a po osmi kilometrech od startu konečně přicházíme do Ďumbierského sedla (1728 m) na Chatu generála M. R. Štefánika. Od rána cestou opět nikoho nepotkáváme, jen tři sběrače borůvek na závěr na úbočí kopce.
Štefánikova chata je nejdéle provozovanou vysokohorskou chatou v Nízkých Tatrách (postavena r. 1928) a poskytuje ubytování (od € 35) a teplou stravu. Samozřejmě se zde zastavíme, doplníme zásoby pitné vody a já se občerstvuji výbornou kapustnicou s radlerem. Zde již potkáváme první jednodenní turisty, kteří tudy prochází cestou na Ďumbier a Chopok. A tam pokračujeme i my. Cesta k nejvyšší hoře Nízkých Tater traverzuje po jejím jižním úbočí a vede převážně po velkých balvanech, proto je třeba se neustále dívat pod sebe, kam člověk šlape. Po dvou kilometrech se dostáváme do Krúpova sedla k odbočce na Ďumbier, odložíme zde naše těžké batohy a poslední kilometr k vrcholu dojdeme na lehko. Již v sedle se však drží mračna, a tak je tento krátký nenáročný výstupový úsek motivován jen touhou zdolat nejvyšší bod Nízkých Tater (2045 m) a nikoliv vrcholovými výhledy do okolí.
Z Ďumbiera pokračujeme další 4 kilometry přes Demänovské sedlo (1763 m) až k Chopoku. Ten je z obou stran údolí snadno dostupný lanovkami, a tak zde nezvykle narazíme již na velké množství turistů. I my si uděláme krátkou občerstvovací zastávku v Kamenné chatě pod Chopkom a po kafi se štrúdlem se vydáváme na dnešní poslední úsek cesty. Navzdory chmurné předpovědi od rána neprší, a tak můžeme dojít posledních 11 km, vedoucích převážně po hřebeni, až do útulny Ďurková. Za vrcholem Dereše (2004 m) nadobro opouštíme dvoutisícovou nadmořskou výšku, ovšem za opět slunečného počasí se nám celou dobu naskýtají úžasné výhledy do obou stran hlubokých ledovcových údolí (Demänovská dolina, Vajskovská dolina aj.). Na severní straně pak pod vrcholky Vysokých Tater nelze přehlédnout největší vodní nádrž na Slovensku Liptovskou Maru s přilehlým městem Liptovský Mikuláš, který je centrem historického regionu Liptov. Postupně procházíme ostrým hřebenem se strmými svahy přes vrcholy Poľana (1890 m) a Kotliská (1937 m) až na rozložitý Chabenec (1955 m). Za ním již prudce klesáme dolů až k cílové útulně v nadmořské výšce 1620 m. Útulňa Ďurková pod Chabencom je celoročně otevřená, má své správce a nabízí přespání na palandách ve vlastním spacáku (€ 10), zdroj pitné vody a rovněž i teplé občerstvení. Rozhoduji se, zda poprvé využiji k přespání svůj tarp, ale nakonec vítězí touha po trochu větším pohodlí a teple chaty. Nejdříve jsme zde sami, avšak po setmění sem přichází ještě čtyřčlenná slovenská parta padesátníků, které jsem potkal již první den na Kráľove hoľe a kteří podnikají přechod celé dálkové Cesty hrdinů SNP až do Děvína.
Čtvrtek 4. 9. 2025
Etapa 4: útulna Ďurková - Hiadeľské sedlo - útulna Kečka (23 km; /+900 m; \-1500 m)
Ráno si vychutnávám svou tradiční snídani (proteinová kaše s ovocem a kafé) na verandě chaty s výhledem do údolí, zatímco nad protějšími kopečky pomalu vychází sluníčko. Dnešní den už putuji opět sám, nicméně v protisměru potkávám zatím největší počet turistů na celé trase (nepočítám-li přelidněný Chopok). Hned od chaty mě čeká krátký výšlap na vrchol Ďurková (1750 m), kde se chvíli zdržím. Pohledy do údolí Liptova kompletně zahaleného bílými mračny, z něhož jako ostrůvky vystupují vrcholky místních hor, mě zcela pohltí a nabije energií na příští kilometry. Tento úžasný výhled mě provází ještě zhruba dvě hodiny cestou přes vrcholy Zámostská hoľa (1612 m) a Latiborská hoľa (1648 m), než se stezka začne stáčet na jihozápad. Přesto však stále vede po holém hřebeni oscilujícím ve výšce od 1500 do 1750 m n. m., přes další sedla a vrcholy jako jsou Košarisko (1693 m), Velká Chochuľa (1753 m) či Prašivá (1675 m). Výhledy do okolí jsou stále úžasné, absence stínu má však za následek můj spálený krk a obličej.
Hned za Prašivou hřebenová stezka prudce klesá dolů kamenitým terénem o více než 500 výškových metrů do Hiadeľského sedla (1100 m). Zde se nachází krásná dřevěná útulna zhruba pro 15 lidí. Nikoho zde sice nepotkávám, ale po 18 km si mohu konečně odpočinout, doplnit vodu z pramene a najíst se ze svých tenčících se zásob. Ze sedla pokračuji dále na západ a čeká mě krátký ale poměrně prudký výstup po hlíně javorovým lesem na Kozí chrbát (1330 m). Tím jsem již oficiálně opustil pohoří Nízké Tatry a dostávám se na nejvyšší vrchol Starohorských vrchů. Při následném sestupu do sedla se mi otevírá další krásný výhled na krajinu přede mnou a také na první domky Donoval. Pokračuji travnatou planinou na poslední vrchol dnešního dne Kečku (1225 m) a kousek za ní již přicházím do sedla ke stejnojmenné útulně, kde hodlám složit hlavu.
Je to totiž poslední útulna před cílovou obcí Donovaly, navíc se jedná snad o nejpohodlnější bezplatnou možnost přespání tohoto typu na celé cestě. Uvnitř se nachází skromná jídelna s kamny a dvěma postelemi s peřinami (raději však zde přespávám ve svém spacáku) a další místnost na spaní v podkroví. Mírným škrtem přes rozpočet je vyschlý pramen, tudíž si musím vystačit s malým zbytkem pitné vody v batohu. Naštěstí je zde k dispozici alespoň barel s vodou, kterou využiji na vaření a hygienu, a k večeru se na chatu dostaví i správce, u kterého si koupím plechovkové pivo, na které se těším celý den.
Pátek 5. 9. 2025
Vycházím již v 7 hodin ráno, abych co nejdřív dorazil zbývajících 5 kilometrů. Po krátkém výstupu ze sedla definitivně opouštím národní park a dále postupně klesám po kamenité lesní cestě až do osady Polianka. Zde se již dostávám na asfaltovou silnici a zakrátko i do centra Donoval, kde nastupuji do autobusu směrem Ružomberok. Čtyřdenní putování po hřebeni Nízkých Tater mám za sebou, ovšem stále mi do sobotního odjezdu domů zbývá jeden a půl dne. Tento čas jsem si původně nechával jako rezervu pro případ nesnází, ale nyní ho můžu využít ještě pro jeden výlet v oblasti Velké Fatry. Z autobusu proto kolem deváté hodiny vystupuji ještě před Ružomberokem v části Biely Potok, odkud mám v plánu vyrazit přes vesničku Vlkolínec na horu Šiprúň, přespat v jedné z útulen a během zítřejšího dopoledne dojít na vlak v Ružomberoku.
Velká Fatra - den 1: Biely Potok - Vlkolínec - Šiprúň - sedlo Kalisko (17 km; /+1200 m; \-550 m)
Z Vlkolínce pak stoupám dále po žluté do sedla pod Sidorovem na Vrchlúky, odkud je hezký pohled na výrazný skalnatý masiv Haliny. Napojuji se zde na zelenou a skrz údolí Suché Hrabovo stále stoupám lesem nahoru po asfaltce. Ta se již v sedle pod Vtáčnikom přemění na lesní cestu, až do Vyšného Šiprúnského sedla v podstatě kopíruje cyklostezku a konečně se mi také otevírá výhled na masiv Šiprúně. Zatímco pěšího turistu nepotkávám žádného, na pár cyklistů narazím a často se spolu dáváme do řeči, kdo má kam namířeno. Na chvíli se zelená stezka od cyklotrasy odkloní směrem do lesa, kde se snažím nepřipustit si obavu z medvědů, ovšem oddechnu si, jakmile z lesa vyjdu na louku. A vůbec mi ani nevadí, že se na ní musím vyhýbat všudypřítomným kravím lejnům. Kolem druhé hodiny odpoledne dorazím k útulně pod Vyšným Šiprúnskym sedlom, kde jsem původně chtěl přespat. Jelikož je však stále brzy na to, abych sám strávil zbytek dne na samotě u lesa, rozhodnu se pokračovat dále a v mapách na mobilu hledám, kde by se dalo ještě přespat. Je fakt, že společnost by mi tu dělalo stádo krav, ovšem s nimi si nepokecám a navíc neustále okupují jediný pramen s vodou.
V sedle schovám batoh a ještě si na lehko vyšlápnu na dvojkopec Šiprúň (1461 m). Z jednoho jeho vrcholu se mi otevírá pohled na Ružomberok a Chočské vrchy, z druhého na kopečky Nízkých Tater. Zatímco cestou nahoru se prodírám skrz další stádo krav, cestou dolů už jej raději obcházím. Nejsem si totiž stále jistý, zda v něm nečíhá naštvaný býk. Nakonec pokračuji po lehce klesajícím hřebeni a po červené stezce dalších zhruba 7 kilometrů až do sedla Kalisko, kde odbočuji na travnatou stráň. Najdu napajedlo, kde si naberu vodu, a za další odbočkou v lese nakonec i osamocenou útulnu (útulňa pod Vtáčnikom), kde zakotvím. Sám uprostřed lesa za naprostého ticha si uvařím kafé a čínskou polívku a se setměním ulehám do spacáku v podkroví chatky. Během noci mě naopak zvuky oživlého lesa několikrát probudí, především jeden hlasitý savec, který neustále obchází moji chatku.
Sobota 6. 9. 2025
Velká Fatra - den 2: sedlo Kelisko - Ružomberok (12 km; /+50 m; \-750 m)
Ráno se opět probouzím do naprostého ticha, rychle sbalím baťoh a vyrážím. Za ranní mlhy se nejdříve prodírám rosou pokropenou loukou, ale u Tlsté hory se již lesní stezka mění na zpevněnou cestu, po které neustále klesám lesem dolů až k západnímu předměstí Ružomberoka zvaného Černová. Pak už jen pokračuji městskou zástavbou podél řeky Váh až do centra a na vlakové nádraží.
Komentáře
Okomentovat