Roadtrip po Andalusii (září 2013)

Začátek pracovního procesu pro mě znamenal také konec studijních či pracovních pobytů v zahraničí, a tak si pro ukojení svých cestovatelských choutek musím vzít v práci dovolenou. Jednu takovou jsem se třemi kamarády (Honza, Maruška, Lukáš) strávil na podzim roku 2013 ve slunné Andalúsii na jihu Španělska. Honza byl v té době zaměstnán u jedné letecké společnosti, a tak nám zařídil letenky za zvýhodněné ceny do Málagy, kde začal i skončil náš týdenní roadtrip po Andalusii.

Andalusia je nejlidnatější a druhá největší autonomní oblast Španělska, jež se nachází na jihu Španělska při pobřeží Středozemního moře a Atlantského oceánu. Centrem oblasti je Sevilla, která v 16. a 17. století sloužila jako přístav pro plavby do Ameriky. Pro přístup k moři byla využívána řeka Guadalquivir, která je páteřní řekou západní oblasti a podél níž se také rozkládá úrodná nížina. Naopak východní část Andalusie je převážně hornatá, přičemž Sierra Nevada je po Alpách druhým nejvyšším pohořím západní Evropy. Již od 8. století byla Andalusie ovládána Araby, kteří také této oblasti vštípili svůj název (Al Andalus je arabský pojem označující Pyrenejský poloostrov a je odvozen od Vandalů, kteří tuto oblast obývali ještě před Araby). Prvky maurské kultury a architektury jsou tak v Andalusii dodnes velmi patrné.

10. září 2013

Málaga -> Torremolinos

Ve 21:30 přilétáme na letiště v Malaze a po vyzvednutí zavazadel běžíme do autopůjčovny Firefly, kde dostáváme klíčky od auta Chevrolet Aveo. Jak se nakonec ukáže, tak zrovna moc výkonu a prostoru pro nás čtyři a zavazadla zrovna nenabízí, ale za cenu 7 euro na den nemůžeme očekávat žádný zázrak. Levný pronájem je vykompenzován tím, že autopůjčovna si strhne ještě 80 euro za plnou nádrž s tím, že auto můžeme vrátit prázdné. Do kufru auta se nám nakonec na několikátý pokus podaří naskládat zavazadla tak, že do nejmenšího čtverečného centimetru využijeme celý jeho prostor, a po dalších několika pokusech vyjet kopec z garáže "na trojku" už nastavujeme na GPS souřadnice našeho hostelu v nedalekém městě Torremolinos, kde trávíme naši první noc.

11. září 2013

Torremolinos -> Marbella -> Ronda -> La Línea

Cílem prvního dne je dojet podél tzv. Slunečného pobřeží (Costa del Sol) až do Gibraltaru. První zastávkou naší cesty se stává stotisícové město Marbella, které je jedno z nejhlavnějších turistických letovisek na jižním pobřeží. Auto parkujeme ve městě na jedné z modrých placených zón a jdeme se podívat do centra starého města, konkrétně na náměstí Plaza de los Naranjos, k maurským zdím a nakonec na pláž, kde se poprvé můžeme osvěžit ve vodách Středozemního moře. Kouzlo města dokresluje pohoří Serrenía de Ronda, které se vypíná nad městem. A právě do kopců těchto hor absolvujeme s naším chevroletkem první horskou etapu, neboť zde leží nádherné městečko Ronda.

Symbolem tohoto města s téměř výhradně bílou zástavbou je 98 metrů vysoký kamenný most Puente Nuevo přes řeku Tajo, který spojuje starobylé centrum s moderní částí města. Určitě doporučuji sejít dolů pod most a podívat se na tuto ohromnou stavbu zdola. Vzhledem ke strategické poloze města v horách zde nacházíme spoustu obranných hradeb a bran vystavěných Araby. Kromě nich se zde nachází i jedna z nejstarších býčích arén ve Španělsku. Vstup do jejích útrob, jejíž součástí je i muzeum býčích zápasů, stojí 6 euro. Na oběd okusím první ze španělských specialit - studenou polévku gazpacho.

Z Rondy, která leží v nadmořské výšce 723 m n.m., poté sjíždíme přes Gaucín zpátky k pobřeží a dojedeme až do města La Línea de la Concepción, které přímo sousedí s britským zámořským územím Gibraltar. Vzhledem k tomu, že s autem bychom kvůli pojištění nemohli přejet státní hranici a ani bychom na gibraltarském území o rozloze 6,5 km² nikde nezaparkovali, ubytováváme se na španělské straně. Britská kolonie je však v pohodě dosažitelná pěšky a navíc přes státní hranici projdeme skoro bez povšimnutí, pouze na dálku ukážeme nějaké ID, žádná kontrola, žádný rentgen. Cesta do samotného města vede skrz letištní dráhu, přes kterou jezdí auta i přechází chodci. V případě přistání či startu letadla se na obou koncích šířky dráhy uzavřou závory a čeká se na letadlo. Pro místní otravná rutina, pro turisty velmi atraktivní podívaná.

12. září 2013

Gibraltar -> Tarifa -> Sevilla

Gibraltar, který je britským územím od 18. století, a připojení ke Španělsku odmítlo jeho obyvatelstvo již v několika referendech, je často přezdívaný příznačně jako The Rock. Dominuje mu totiž nepřehlédnutelná vápencová skála, vysoká 426 metrů. Na její vrchol dopoledne vyjíždíme lanovkou (8,5 liber nebo 12 euro), odkud se nám naskýtá nádherný výhled na celé okolí - španělské pobřeží, samotný Gibraltar i na gibraltarskou úžinu. Pouze na východní straně skály je kvůli mlze téměř nemožné něco vidět, přičemž silný východní vítr tuto mlhu žene přímo na skálu, která ji odráží nahoru, a nad ní se tak vytváří obrovský mrak, což je zde poměrně častý jev. Přímo na skále se nachází přírodní rezervace, v níž žije jediná evropská kolonie makaků bezocasých (makak magot). Místní si je zde velmi hýčkají, mohou tu volně pobíhat a nejen proto jsou opice také velmi drzé vůči návštěvníkům, což taky přináší někdy až úsměvné situace, pokud nejsou opatrní. Z vrcholu skály sestupujeme dolů už pěšky po vytyčených stezkách a předtím, než můžeme přejít letištní dráhu zpátky na španělskou stranu, musíme počkat, až vzlétne letadlo.

Odpoledne přejíždíme pár kilometrů do městečka Tarífa, které je nejjižnějším sídlem Pyrenejského poloostrova. Přes 14 km širokou gibraltarskou úžinu je zde dokonce vidět až na africké pobřeží. V půlhodinových intervalech zde také odplouvají trajekty do marockého Tangieru. Zaparkujeme na pobřeží přímo u mysu Punta de Tarifa a po uměle vytvořené cestě se dostaneme na ostrůvek Isla de las Palomas, tedy nejjižnější cíp kontinentální Evropy. Ten taky tvoří pomyslnou dělící čáru mezi Středozemním mořem a Atlantským oceánem. Podle libosti se tu člověk tudíž může vykoupat v obou vodách, což taky činíme. Moře tu však je docela studené a také tu hodně fouká, což naopak vyhovuje místním surfařům. Plni navátého písku ve vlasech se tedy po krátké koupačce vypravíme na malou obhlídku města a večer už přijíždíme do Sevilly. Cestou do tohoto centra Andalusie poprvé a naposledy využíváme placeného úseku dálnice, neboť GPS nám tímto směrem neplacenou variantu cesty ani nenabízí. Nutno tedy říct, že v Andalusii se dá kromě páteřní dálnice E-5 mezi Cádizem a Sevillou bez problémů pohybovat po neplacených rychlostních silnicích (značeno písmenem A).

Večer v Seville se ubytujeme v jednom levném hostýlku v malebné čtvrti Santa Cruz nedaleko centra. Podél hlavních ulic je nemožné zaparkovat auto, a tak ho po delším hledání necháváme stát v síti jedné z mnoha úzkých uliček této čtvrti. Po krátké sprše už můžeme vyrazit přímo na hlavní náměstí, jehož dominantou je nádherná katedrála se slavnou věží Giralda, třetí nejvyšší v Evropě. Na prohlídku města však máme celý druhý den, a proto večer nasáváme místní kulturu snad tím nejtradičnějším způsobem místních, tedy popíjením sangrie. Nutno říci, že rozdíl v chuti a cenách tohoto moku se značně liší podnik od podniku, přičemž ta nejdražší nemusí být zrovna ta nejlepší.

13. září 2013

Sevilla

Prohlídku města začínáme v zahradách Jardines de Murillo, kterým vévodí sloupy s výjevy Kolumbových slavných lodí. Cristóbal Colón (tedy Kryštof Kolumbus) totiž působil ve službách katolických králů Španělska a je taky v místní katedrále údajně pochován. Pozoruhodným místem je originální náměstí Plaza de Espaňa s mnoha reprezentativními budovami, širokými promenádami a vodním kanálem se zdobenými mosty. Toto místo bylo postaveno k příležitosti konání Ibero-americké světové výstavy v roce 1929 a objevilo se také v druhé epizodě filmové ságy Star Wars. K příležitosti světové výstavy byla postavena také muzea a další architektonické skvosty na nedalekém Plaza de America. Odtud se poté vydáváme po nábřeží podél řeky Guadalquivir k věži Torre del Oro, která byla postavena za vlády Maurů za účelem ochrany sevillské pevnosti (královského paláce), ve středověku sloužila jako věznice a nyní zde najdeme muzeum námořnictví. A právě v královském paláci, tedy Alcázaru, trávíme odpoledne asi 3 hodiny, neboť jeho útroby v arabském stylu a hlavně rozsáhlá královská zahrada rozhodně stojí za to vidět (vstup 8,50 euro). Spolu se sousední katedrálou je taky zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Když nám vyhládne, nastává čas okusit další španělskou specialitu paellu, zatímco žízeň večer zažehneme zase sangrií.

14. září

Sevilla -> Córdoba

Cílem dnešního dne je prohlídka města Córdoba, tedy přesněji jejího historického centra, kde najdeme vše podstatné. Auto parkujeme na předměstí, avšak za 10 minut dokráčíme ke starověkému římskému mostu přes řeku Guadalquivir. Stejně jako na Karlově mostě zde najdeme různé pouliční umělce a také hned za ním se tyčí hlavní dominanta města, v tomto případě Mezquita, dnešní katedrála. Tu začal v 8. století stavět emir Abd ar-Rahman I. a na křesťanskou katedrálu byla přestavěna o 450 let později. V jejích útrobách tedy najdeme 860 sloupů spojené dvojitými oblouky nad sebou, které jsou typické pro muslimské mešity, ale také několik křesťanských oltářů. Vstup dovnitř stojí 8 eur. V blízkosti ještě můžeme najít palác Alcazar de los Reyes či zříceniny jiného paláce Medina Azahara. V den naší návštěvy města se zde koná jedna katolická slavnost, dá-li se to tak nazvat - podle plakátu se jmenuje Vía Crucis Magno de la Fe (tedy něco jako "velká křížová cesta víry"). Městem prochází průvod hudebníků v černých stejnokrojích různých věkových kategorií a hrajících na různé dechové a bicí nástroje. Ze zvědavosti chvíli tento průvod následujeme, ale pak se vydáváme do starého města, jež je protkáno sítí mnoha uliček, kostelů a krásných patií, což jsou malé venkovní prostory před domem sloužící pro rekreaci jejich rezidentů. V Córdobě kromě křesťanů a muslimů žila i velká komunita Židů, a proto se zde nachází i arabské a židovské město Judería s mnoha malebnými uličkami.

Původně jsme chtěli v Córdobě přespat, ale nenašli jsme zde žádný hostel v dostupné cenové kategorii. Času tedy není nazbyt a musíme dojet o 200 km dále do Granady. Po dálnici tam však jsme za 2 hodiny. V Granadě je naopak nabídka levných hostelů velmi rozsáhlá a my si nakonec vybíráme hostel Vita, který si nemůžeme vynachválit. Je zrovna čerstvě otevřený a nachází se přímo pod královským palácem. Za čtyřlůžkový pokoj včetně snídaně každý zaplatíme asi 12 euro, ze střešní terasy je nádherný výhled na celé město a vše to má pod palcem ukecaný a ochotný sympaťák Juan. Večer opět vyrážíme na ochutnávku sangrie, přičemž objevíme na místní poměry skvělou nabídku 6 euro za džbán včetně tapas, tudíž nezůstává pouze u jednoho džbánku.

15. září 2013

Granada

Granada se nachází na úpatí Sierra Nevady a z dějin je známá především tím, že v době, kdy Kolumbus objevil Ameriku, byla zde katolickým Španělskem dobyta poslední islámská pevnost na Pyrenejském poloostrově. Nyní je Alhambra zapsána na seznamu UNESCO a její návštěvu si nemůžeme nechat ujít. Denně ji navštíví několik tisíc turistů, a proto jsme měli lístky rezervovány předem přes internet. Hned ráno proto vyrážíme na kopec si naše lístky vyzvednout, ale u pokladny zjišťujeme, že naši rezervaci nemají zaevidovanou. Naštěstí si můžeme lístky za 14 euro koupit ještě ten den, a to na 16:00 hod. Do té doby se vypravujeme na prohlídku města, ke katedrále, do historické čtvrti Albayzín, protkané pěknými úzkými uličkami, a na kopec ke kostelu sv. Mikuláše, odkud je nádherný výhled nejen na město, ale také na komplex Alhambry, jenž stojí přes údolí naproti na dalším kopci. K příjemné atmosféře města přispívají i talentovaní muzikanti, kterým člověk s radostí i nějakým eurem přispěje do klobouku. To však neplatí o jednom z mnoha otravných "čističů bot", který nám nejdříve sám od sebe s úsměvem začíná ukazovat cestu k Alhambře (jako bychom to nevěděli), aby hned na to přejede párkrát hadrou Lukášovi boty a požaduje 10 euro. Musí se spokojit alespoň s jedním a raději spěcháme k Alhambře, hlavního cíle dne. Tento středověký komplex paláců a pevností maurských panovníků zabírá plochu přes 140.000 m². Jeho prohlídka nám zabere skoro 4 hodiny, neboť velké palácové vnitřní i venkovní prostory skýtají mnohá nádherná zákoutí. Návštěvník by neměl minout ani sousední venkovské sídlo dynastie Nasrovců zvané Generalife. Opojeni arabskou architekturou a kulturou si večer namísto sangrie zajdeme do čajovny na vodní dýmku a čaj.

16. září

Granada -> Sierra Nevada -> Nerja

Ráno se rozloučíme v hostelu s Juanem a vyjíždíme do kopců Sierra Nevady, neboť si plánujeme vyšlápnout na nějakou třítisícovku. Na doporučení paní z informační kanceláře se vzhledem k dostupnosti rozhodneme pro Pico de Veleta, druhou nejvyšší horu Sierra Nevady s vrcholem ve výšce 3393 m n.m. Do výšky přes 2000 metrů vede nádherná silnice, a tudíž s naším plně naloženým autíčkem můžeme vyjet až kam to jde. Auto necháváme stát na parkovišti ve vesnici Pradollano jako všichni ostatní, do batohu sbalíme mikiny a kolem jedenácté vyrážíme na túru po národním parku. Na vrchol Velety se po zdolání kilometrového převýšení dostáváme zhruba za 3 hodiny. Na začátku se ještě můžeme kochat nádhernými výhledy po okolí, ale postupem času a s přibývajícími výškovými metry se hora noří do mlhy. V půlce výšlapu potkáváme jednoho místního horala s igelitkou a polsky na nás promlouvá, že nejlepší čas pro výstup jsme již prošvihli, neboť krásné počasí na Veletě panuje pouze v dopoledních hodinách. To nás však neodradí a směle pokračujeme ve výstupu. Vhod nám přijdou i naše mikiny, neboť kolem nás se místy začíná objevovat i sníh, který tu drží po celý rok. Výstup nakonec navzdory počasí nijak extra náročný není, neboť až těsně pod vrchol se dá dokonce dostat i po asfaltce. Na samotném vrcholu toho vzhledem k malému prostoru a mlze moc k vidění není, na památku se vyfotíme s malou kamennou mohylou značící výšku 3393 m n.m., najíme se a kráčíme zpátky. U auta jsme asi za půldruhé hodiny a zhruba od půlky cesty, kdy už nejsou znát žádné stopy sněhu, je zase vidět daleko do okolí až ke Středozemnímu moři.

Kromě Velety nám paní z informací doporučila navštívit ještě turisty málo známé, ale o to kouzelnější místo, údolí Los Cahorros. To se nachází blízko městečka Monachil a problém s tím, kde se toto údolí nachází, mají i místní obyvatelé, kteří na naše dotazy na přesnější lokalizaci buď nevědí, nebo nás nakonec směrují opačným směrem. Nebo to je mou španělštinou? Každopádně Los Cahorros nakonec objevíme a jsme okouzleni jeho krásou. Mezi skalními převisy porostlé křovinami a smíšenými stromy zde protéká potok a procházka údolím při západu slunce je nezapomenutelným a místy i adrenalinovým zážitkem. Abychom mohli údolím procházet, musíme místy přecházet přes závěsné mosty či se pomalu protáhnout kolem skalisek a přitom se držet přibitých madel ve skále. Kromě toho se dá vystoupat až na vrcholy těchto skal a shlížet do údolí pěkně z výšky. Vadou na kráse se stává pouze můj nešikovný pád na jednom z kamenů, naražená holeň a nepřestávající tok krve. S nástupem šera musíme nasednout do auta a dojet ještě do města Nerja na pobřeží Středozemního moře. Během jediného dne se tak z 3400 metrů nad mořem obklopeni sněhem dostaneme až k nultému výškovému bodu a ještě se stihneme vykoupat. Kromě noční koupačky se také jdeme podívat na slavnou vyhlídkovou plošinu Balcón de Europa na skále nad mořem.

17. září

Nerja -> Frigiliana -> Málaga

Poslední den již je spíše odpočinkový. Celé dopoledne až do tří odpoledne trávíme v moři a na pláži v městečku Nerja, které je jedním z významných letovisek na pobřeží východně od Málagy, a není tolik zahlcené turisty jako pobřeží západní. Pro svůj relativní klid je navštěvované především staršími penzisty z Německa a Británie. Odpoledne ještě vyjedeme autem mírně do hor do nedalekého města Frigiliana. Stejně jako mnoho jiných sídel v horských oblastech Andalusie je postaveno výhradně z domků s bílou omítkou, aby odráželo sluneční paprsky, a bílá zástavba tak tvoří kouzelnou scenérii. A také toto město jako mnoho jiných v Andalusii je ovlivněno kulturou tří náboženství - křesťanství, islámu a judaismu.

Kolem páté odpoledne dojedeme ještě do centra druhého největšího andaluského města Málaga. Nachází se zde největší španělské letiště a přístav a je také rodištěm Pabla Picassa. Vzhledem k času našeho odletu však již nemáme moc času, a tak se vydáváme pouze na procházku podél pobřeží, přes přístav a vystoupáme k pevnosti Alcazaba, odkud je krásný výhled na město. Před osmou hodinou večerní úspěšně vrátíme na letišti auto a už jen čekáme na odlet.

Osud si pro nás ještě připraví malé stresy, neboť naše výhodné zaměstnanecké letenky jsou omezeny tím, že pokud by nebylo v letadle místo, tak bychom do něj nemohli nastoupit. Slečna na check-in nám s lítostí oznamuje, že let do Prahy ve 22:30 je plný, ale že ještě máme 10 minut počkat, zda se někdo nedostaví. Naději nám dávají přítomné delegátky, které nám oznamují, že 4 klienti z jejich cestovky si dobrovolně či nedobrovolně zřejmě pobyt ve Španělsku prodlouží, čímž nás zachrání a my nakonec můžeme se štěstím odletět. Ne tak ale všechny naše kufry, neboť v důsledku pozdního odbavení si Maruščin kufr najde cestu do Prahy až o 4 dny později.

Přes všechny malé komplikace byl náš roadtrip parádní. Andalusie mi svým klimatem, různorodou přírodou, flórou a španělským koloniálním stylem hodně připomínala Kalifornii, navíc je obohacena o orientální arabské či židovské kulturní a architektonické prvky. Návštěvník si tedy rozhodně přijde na své.