Stubaier Höhenweg (srpen 2021)

V srpnu 2021 jsem se přidal k Lukášovi, Tomášovi a Zdeňkovi na horskou turistiku ve Stubaiských Alpách v rakouském Tyrolsku. Náš příliš ambiciózní plán zdolat za 5 dní celou stubaiskou stezku (Stubaier Höhenweg) se nakonec ukázal jako nereálný a po překonání její poloviny jsme se čtvrtý den vrátili zpět do údolí. Z důvodu relativně plné obsazenosti jsme si museli dopředu rezervovat chaty pro přespání a zároveň jsme si zakoupili i členství v Alpenverein, a to nejen kvůli pojištění, ale i garantované minimální slevě 10 € na každé chatě po cestě.

V neděli 22. srpna nasedám v Praze na flixbus a mířím do Lince, kde autobus vyměňuji za vlak směrem do Salcburku. V nedaleké stanici Kuchl mě s Lukášem autem nabírají Tomáš se Zdenou, kteří zde již od soboty kempovali. V lehkém dešti přespáváme pod stanem a následující den vyrážíme na jih do města Neustift im Stubaital, které je výchozím bodem turistů do hor. Hledáme místo, kde bychom mohli nechat auto celý týden v bezpečí a bez placení, což se nám po nějaké době podaří. Než navíc dokoupíme poslední zásoby jídla a dobalíme krosny, je skoro poledne, a proto se rozhodneme si první strmý výšlap nahoru zkrátit lanovkou Elferbahn, která nás vynese skoro o 1000 m výše. Pokocháme se prvními panoramatickými pohledy na údolí a okolní kopce a šlapeme směrem k Elferhütte. Zde se ani moc nezdržujeme a pokračujeme pohodlnou stezkou bez výraznějšího převýšení s krásnými výhledy do údolí Pinnistal, než stezka začne prudce klesat právě do tohoto údolí k chatě Karalm. Na zahrádce si dáme polívku a pivo a připravujeme se na 600metrové stoupání k chatě Innsbrucker Hütte, kde přespáváme. Zpočátku jsme si naivně mysleli, že bychom mohli zvládnout ještě třítisícovku Habicht, ale na ni (ani později žádné jiné třítisícovky po cestě) nám nezbývají čas ani síly.

Ráno hned po snídani vyrážíme na nejdelší etapu, navíc za mlhy a místy i nepříjemného deště. Cestou k Bremer Hütte musíme zdolat celkem 4 stoupání a 12 km, ovšem kvůli počasí si celý tento den moc neužijeme. Těsně před chatou lze ještě lehce odbočit k jezírku Lautersee po zajištěné trase obtížnosti B, ale my volíme raději jistotu přímé cesty k chatě. Po 5-6 hodinách přicházíme celí promoklí na Bremer Hütte, která ovšem není naší konečnou stanicí, neboť byla dlouho dopředu obsazená. Vyměníme si alespoň durch mokré ponožky, odložíme věci do sušárny a sedáme si zde na oběd, abychom nabrali síly na další cestu. O půl 4 odpoledne tak vyrážíme dále směrem k Nürnburger Hütte, přičemž následující etapu bych označil za technicky nejnáročnější, neboť k překonání terénních překážek je několikrát potřeba si pomoci připevněnými kovovými příčkami, lany a žebříky. V jednom krátkém "ferratovém" úseku je dokonce nutné přeručkovat přes skalní převis nad hlubokou strží. V kombinaci s kluzkým terénem je tudíž nutné si dávat pozor a postupovat opatrně. Tato šestikilometrová etapa je tvořena 300metrovým stoupáním do sedla Simmingjöchl (2764 m n.m.) a následným ještě delším klesáním, při kterém se mi poprvé ozývá bodavá bolest v levém koleni. Cesta nám měla nabídnout úchvatné výhledy do okolí, ale kvůli mlze a oblačnosti toho moc nevidíme. Za zmínku ale určitě stojí krásná oblast příhodně zvaná Paradies, rozkládající se podél horské říčky. V 7 večer přicházíme celí vyšťavení na chatu, kde dáváme sušit všechny věci a těšíme se na večeři. Na zamluvenou čtyřchodovou večeři v rámci polopenze je již bohužel pozdě, ale stejně jako na jakékoliv jiné chatě není problém si objednat cokoliv z jídelního menu. Volíme proto boloňské špagety a pivo.

Třetí den máme v plánu opět spojit dvě etapy s cílem na Dresdner Hütte, ovšem o poznání kratší a méně náročnější. Navíc po ranní mlze, která se roztrhala krátce po zdolání sedla Niederl (2629 m n.m.), se na nás konečně celý zbytek dne usmívá horské sluníčko a dopomáhá k nádherným výhledům do okolí. Cesta až k Sulzenauhütte pak již vede z mírného kopce, kdy míjíme pár horských jezer, z nichž to nejhezčí je jednoznačně tyrkysově modré Grünausee. Před samotnou chatou ještě odbočujeme kousek na úžasnou panoramatickou vyhlídku. Na terase chaty Sulzenauhütte, která je cílem spousty jednodenních turistů z údolí, si opět dopřáváme polívku s točeným pivem a vyrážíme dále. Další etapa v sobě opět skrývá jedno 400metrové stoupání a následné klesání. Kráčíme podél řeky Sulzenaubach po tzv. Wilde Wasser Weg směrem k ledovci Sulzenauferner, pod kterým se nám následně naskýtá spektakulární pohled na ledovcové jezero, které je plněno stékají vodou z ledovce. Zde si musíme na chvíli sednout a kochat se tou krásou horské přírody, než dále vystoupáme do sedla Beijloch (2672 m n.m.). Od něj již lze vidět na cíl naší cesty a po hodinovém prudkém klesání po skaliskách (a mé útrpné bolesti kolene při chození z kopce) přicházíme brzo odpoledne do Dresdner Hütte. Abych si mohl vychutnat jablečný štrúdl s kafem venku na terase, musíme předtím ještě počkat, než se uvolní místo u jednoho z mnoha stolů po jednodenních turistech. Večeři si již dáváme uvnitř (mimochodem skvělé Käsespätzle) a jsme ohromeni místním systémem objednávání, kdy číšník sotva zaznamená naší objednávku do elektronického systému, druhý kolega nám již nese pivo. Kromě toho však přemýšlíme, jak od následujícího dne poupravit plán naší cesty. Po včerejší zkušenosti s vyčerpávající cestou v kombinaci s nepříznivou předpovědí počasí od zítřejšího odpoledne po zbytek týdne víme jistě, že další den zřejmě nebudeme schopni dojít až do 22 km vzdálené Franz Senn Hütte a vůbec dokončit celou stubaiskou stezku.

Čtvrtý den se nakonec rozhodneme využít poslední předpokládané slunečné počasí tak, že dopoledne vystoupáme po 4 km dlouhé stezce o 450 metrů výše ke stanici lanovky Bergstation Eisgrat, která stojí u paty velkého stubaiského ledovce. Zde nasedáme do lanovky a necháváme se vyvézt na panoramatickou vyhlídkovou plošinu zvanou Top of Tyrol ve výšce 3210 m n.m. na vrcholu hory Schaufeljoch. Za krásného počasí je zde úžasný pohled na všechny strany, takže můžeme spatřit všechny důležité tyrolské alpské vrcholy, ale třeba i Dolomity. Lanovkou následně sjedeme zpátky a jdeme se ještě podívat do ledové jeskyně Eisgrotto, kde zůstává po celý rok konstantní teplota 0 °C. Za cenu 6,5 € jsme čekali více než jen krátký okruh pod ledem, ale i tak to je zajímavý zážitek. Zatímco Zdena s Lukášem se poté rozhodnou odtud do údolí sejít pěšky, já jsem se s Tomášem kvůli svému kolenu rozhodl převýšení 1200 metrů raději zdolat lanovkou Eisgratbahn. Zážitkem však je i samotná cesta prostornou kabinkou s 24 koženými sedačkami (a wifi) a výhledy do okolí, kdy si marně lámeme hlavu nad technickým provedením celé supermoderní lanovky. Dole se napojíme na turistickou stezku Wilde Wasser Weg a procházíme se malebným údolím Mutterbergtal podél divoké řeky Ruetz, cestou míjíme několik vodopádů včetně úchvatného Grawa-Wasserfall, padajícího z výšky 180 metrů, a po zhruba deseti kilometrech pak nastupujeme do autobusu, který nás zaveze zpátky do Neustiftu. V místním kempu stihneme postavit stany, než začne pršet, vysprchujeme se v luxusních sprchách s rádiem a v restauraci ochutnávám místní specialitu Tirolel Gröstl.

V pátek 27. srpna opouštíme Stubai a cestou do České republiky se ještě zastavujeme v nedalekém Innsbrucku a rovněž v Regensburgu, kde přespáváme do dalšího dne. Nejdříve si uděláme malý panoramatický okruh na vrchu Bergisel, poté navštívíme zámek Ambras a nakonec se procházíme po starém městě. Večer přijíždíme do Řezna, ubytujeme se v hostelu a vyrážíme do centra města, které je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Především zde ale ochutnáváme místní bavorská piva. Dopoledne si opět procházíme malebné centrum starého města, jako brunch si zde dáváme místní vyhlášené klobásky, nakupujeme suvenýry a na závěr navštěvujeme i unikátní památník Walhalla věnovaný německým velikánům.