Na první dubnový týden jsem dostal možnost naplánovat si další horský trek. Tentokrát jsem se rozhodl prozkoumat krásy dálkové trasy označené GR 221, která se táhne podél severozápadního pobřeží baleárského ostrova Mallorca. Od dob covidových opatření v roce 2020 jsem ještě stále vlastnil voucher od Smart Wings v hodnotě 1500 Kč, a tak jsem díky němu uhradil část zpátečního letu z Palmy do Prahy. Až později mi dochází, že jsem se s návratem trefil do termínu Velikonoc, což se zřejmě odráželo i na ceně letenky. Nejlevněji se však na ostrov dá letět z Vídně a Norimberka, a tak pro cestu tam si vybírám odlet z německého města. Ryanair mi později oznámí, že spoj v 18:30 ruší a přesouvá mě a kamaráda Zdeňka, který se rozhodl ke mně připojit, na dřívější spoj s odletem o 4 hodiny dříve. Musím proto změnit i jízdenky na flixbus a zároveň doufat, že do Norimberku přijedeme včas. Týden před odletem se navíc v Německu odehrává celoplošná stávka všech dopravců.
Jelikož se podél trasy nachází horské chaty a nechce se mi připlácet za odbavené zavazadlo a tahat s sebou stan či tarp, rozhodnu se pro přechod nalehko s přespáním v místních horských chatách (refugi), k čemuž potřebuji vzít s sebou jen lehký spacák. Ty je však potřeba rezervovat a zaplatit dopředu, neboť v sezóně bývají většinou plně obsazené. Vzhledem k tomu, že na přechod mám pouhých 5 dnů, rozhodnu se začít ve městě Valldemossa a trek zakončit na severu v Port de Pollenca. Rezervuji proto pro nás dva chaty Can Boi ve vesnici Deia, Refugi de Muleta a Son Amer ve vesnici Lluc. Původně plánovaná chata Tossal Verds na třetí noc byla bohužel již dva měsíce dopředu obsazená, a tak bylo jasné, že jednu noc budeme muset přespat pod širákem nebo najít nějakou jinou nouzovou útulnu. Během března ještě průběžně sleduji zprávy z Mallorky o stavu a prostupnosti místních stezek, neboť koncem února se ostrovem prohnala silná sněhová bouře Juliette, která polámala mnoho stromů a způsobila sesuvy půdy. Místní správa proto část stezky okamžitě uzavřela, aby mohly být odstraněny škody, a i v době našeho odletu ještě jsou některé malé úseky stezky uzavřeny a je vydáno doporučení nechodit do hor. Uvidím až na místě, jak bude "stezka suchých kamenů", jak je GR 221 označována, prostupná.
Pondělí 3. 4. 2023 - přílet do Can Pastilla
Z Prahy odjíždíme flixbusem v 8 hodin a po necelých 4 hodinách přijíždíme na čas do Norimberka. Máme proto zhruba tři čtvrtě hodiny na rychlou prohlídku historického centra města včetně nádvoří Norimberského hradu, který je součástí městského opevnění. Metrem se následně pohodlně přepravíme na letiště, kde nakonec čekáme o 40 minut navíc na náš odlet, který byl zpožděný zase kvůli stávce dopravců ve Francii. Letadlo však kupodivu během letu své zpoždění téměř dožene a před pátou hodinou odpoledne dosedáme na ranvej letiště Palma de Mallorca - Son Sant Joan. Během výstupu z letadla na nás ještě dopadají poslední kapky deště, ale po zbytek našeho pobytu naštěstí už žádný déšť nepřijde a užíváme si slunečné počasí s teplotami okolo 17 °C. Jelikož jsem kvůli původně plánovanému příletu pozdě večer (a rovněž kvůli absenci levnějších ubytovacích možností přímo v hlavním městě) rezervoval pro dnešní noc hotel ve čtvrti Can Pastilla, která přiléhá přímo k letišti, jdeme z letiště do hotelu pěšky zhruba 3 km. Jakmile si na pokoji odložíme batohy, vyrážíme do ulic přímořského města, projdeme se po pobřežní promenádě a hlad zaháníme velkou pizzou. Večer sedneme na dvě piva do irského baru, kde hraje příjemná britská hudba, místy přehlušovaná bujarými výkřiky místních starších oslavenců.
Úterý 4. 4. 2023 - etapa 1: Valldemossa - Deià
Dopoledne se po vydatné snídani v hotelu přesouváme městským autobusem do centra Palmy, kde si potřebuji dokoupit tablety tuhého líhu do svého vařiče. Ve zřejmě jediném outdoor obchodě ve městě (Kenia Outdoor u zast. Sindicat) zjišťuji, že neprodávají samotné tablety zvlášť, ale pouze jako bonus k jinému kapesnímu vařiči, který nepotřebuji. Nehodlám však ztrácet čas běháním po městě a (nejspíše) marným sháněním tablet, tudíž kupuji plato 14 tablet včetně vařiče za € 14. O kousek dále na Plaça d´Espanya scházíme do podzemí, kde se nachází autobusové nádraží pro meziměstské linky, a na poslední chvíli přibíháme k autobusu č. 203, který má v 11:00 plánovaný odjezd do obce Valldemossa. Do něj nás však řidič nechce pustit, neboť je již plný, a odkazuje nás na sousední stanoviště, kde je přistaven náhradní bus pro další řadu cestujících, co se nevešli do původního spoje. Ani tam se však nakonec nedostaneme a společně s dalšími asi 5 lidmi zůstáváme na ocet. S tím se však tady zřejmě počítá a místní briskně přistaví ještě třetí autobus, a tak bez problémů a pohodlně odjíždíme v téměř prázdném voze. To jen dokládá, jak propracovaný systém hromadné dopravy na ostrově funguje.
Za půl hodiny přijíždíme do hezké vesničky Valldemossa, kde již potkáváme spoustu turistů i hikerů, kteří tudy prochází nebo teprve začínají svou pouť jako my. Zamířím do prvního obchodu se smíšeným zbožím, abychom dokoupili poslední zásoby na cestu, a co tu v regálu nevidím - velký výběr zápalných tablet (např. 40 ks za € 1). I navzdory velkému počtu turistů je Valldemossa se svými starými kamennými uličkami s malebnými průčelími domů příjemná vesnice v horách, které dominuje kartuziánský klášter Real Cartuja. Postupně sloužil jako královské sídlo, útočiště mnichů a po nich zde pobýval např. skladatel Frédéric Chopin. Projdeme se alespoň po malé přilehlé klášterní zahradě a odtud si to ještě zamíříme na malou vyhlídku nad městem u větrného mlýna Molí de la Beata. Tím se již napojujeme přímo na stezku GR 221, která prochází centrem obce i po jejím okraji s honosnými vilami a posléze nás vede do lesa a začíná pomalu stoupat do kopců. Cestou překračujeme spoustu popadaných stromů po nedávné bouřce a s přibývajícími výškovými metry se rovněž dostáváme do mlhy. Cestou do další horské vesnice Deià je totiž nutné vystoupat do výšky přes 900 m n. m., kde nás stezka zavede k dvěma horským vrcholům Puig Gros (938 m) a Es Caragolí (944 m), a poté znovu sestoupit dolů. Hřebenová trasa mezi oběma vrcholy má nabízet hezké výhledy do okolí, ovšem kvůli mlze bohužel vidíme jen na pár metrů před sebe. Na prvním vrcholu se však k mému překvapení potkáváme s šíleným bikerem, který přes stromy a kameny nevím jak vyjel až na vrchol a z něj se pustil zase dolů. Při našem sestupu dolů už se naštěstí mlha postupně rozplynula a my se konečně můžeme pokochat prvním nádherným výhledem na moře, skalnaté pobřeží a malý poloostrov Punta de Sa Foradada. Ve dvou případech lehce sejdeme ze stezky a chvíli trvá, než opět najdeme správnou cestu. S pomocí offline aplikace mapy.cz však není problém se zorientovat. Tato etapa totiž ještě nemá oficiální značení a směrovky pro GR 221 zde stále ještě chybí. V jednom krkolomném úseku je rovněž nutné překonat lehce nebezpečný skalní převis, kde musíme s batohy postupovat pomalu a opatrně. Zbytek sestupu však již vede po zpevněné cestě lesem, byť by se zde určitě hodily turistické hole.
Po páté hodině přicházíme do vesnice Deià a do naší ubytovny Can Boi, starého kamenného domu, který byl společně s dalšími 6 objekty po trase zrestaurován pro účely hikerů. Odložíme si batohy do chaty, uvařím si kafé a poté vyrážíme do centra této malebné vesničky, krásně usazené v kopcích mezi skalnatými masívy tramuntanského pohoří na jedné straně a oceánem na straně druhé. Nejhezčí výhled se nám nabízí ze hřbitova u kostela Sant Joan Baptista, který se vypíná na kopci nad celou vesnicí. Svůj typický ráz si Deià zachovala díky zákazu výstavby nových domů a svou unikátní polohou vždy přitahovala spoustu celebrit a umělců včetně princezny Diany, která zde ráda jezdila, nebo anglického spisovatele Roberta Gravese, který zde dokonce žil. Nachází se zde proto spousta uměleckých galerií a dobrých restaurací, přičemž do jedné z nich zavede hlad i nás.
Středa 5. 4. 2023 - etapa 2: Deià - Port de Sóller
Na verandě chaty v klidu posnídáme a po ní znovu projdeme celou vesnici. Za ní sestupujeme po kamenné stezce dolů, zatímco se kocháme výhledy na protější zelené kopce s malými osadami a farmářskými políčky. Stezka se pak stočí doprava na severovýchod, kde začíná lehce stoupat, pokračuje skrz malebné olivové háje a pomerančovníky a my si tentokrát můžeme dopřávat zase výhledy na moře. U jedné z vyhlídek před osadou Son Coll nás naláká nabídka čerstvého džusu, který nám za standardní cenu € 3 vymačká z pomerančů místní farmář, a my si během jeho popíjení dopřáváme výhled na malebnou zátoku Cala Deià s útesem. Po příjemné pauze pokračujeme dále ve stínu stromů až ke křižovatce u kostelíka Capella de Castelló, kde se stezka rozděluje. Zatímco jedna trasa vede do města Sóller, druhá odbočuje na sever k chatě Muleta. Opět se díky vyhlídce a útulnému prostředí venkovní kavárny necháme zlákat ke krátkému odpočinku a vychutnáme si tu šálek kafé. Odtud pokračujeme právě severním směrem až na chatu Muleta, která kdysi sloužila jako radiotelegrafická stanice. Stojí přímo nad oceánem na skalnatém útesu Cap Cros vedle stejnojmenného majáku. Jelikož sem dorazíme již hodinu po poledni, máme celé odpoledne na prohlídku nedalekého přístavního města Port de Sóller, umístěného v malé téměř kruhové zátoce pod horami, na které máme z útesu úžasný výhled. Odložíme proto batohy, přezuji se do sandálů a z útesu sestupujeme po klikatící se asfaltové cestě dolů do města. Procházíme se po promenádě podél zátoky, kterou lemuje písečná pláž a různé obchůdky se suvenýry a tapas bary, až na konec k přístavu. Odsud do sousedního Sólleru rovněž každou hodinu jezdí populární červená dřevěná tramvaj. Město díky své poloze a kráse logicky láká spoustu turistů, čemuž odpovídají i ceny v místních restauracích podél promenády. Proto si na oběd sedáme do čínské restaurace v jedné z bočních uliček, kde si za € 12 můžeme navolit celé menu. Večeři si už vařím sám a vychutnávám si ji venku u chaty s výhledem na moře včetně západu Slunce nad vodou.
Blízké město Sóller leží zhruba v polovině pohoří Serra de Tramuntana, které se táhne podél severozápadního pobřeží ostrova v délce zhruba 70 km. V roce 2011 se díky nádherné krajině, citlivě kombinující krásnou přírodu s výtvory lidské činnosti, stala celá oblast součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Zdejší kulturní krajina je totiž po tisíciletí utvářena lidskou činností, kdy v místních kopcích se vzácnými zdroji vody vznikaly terasovitě upravené svahy a důmyslné systémy hospodaření s povrchovou vodou.
Čtvrtek 6. 4. 2023 - etapa 3: Muleta - Sóller - Cúber
Od chaty Muleta míříme směrem do města Sóller. Místo asfaltové cesty kolem vody volíme raději o trochu delší oficiální stezku lesem a ve stínu, ovšem zanedlouho už na nás vykukují domečky tohoto rovněž populárního města, zasazeného v údolí pomerančovníkových a citroníkových hájů mezi horami a mořem. V samotném městě se již procházíme jeho úzkými uličkami mezi městskými domy s typickými zelenými okenicemi, až s úderem jedenácté hodiny dojdeme na náměstí Plaça de la Constitució, které je obklopené tapas bary a dominuje mu kostel svatého Bartoloměje (Sant Bartomeu) ze 13. století. S vědomím, že na další teplé jídlo se můžeme těšit nejdříve až další den večer, snažíme se zde najít levnější restauraci k brzkému obědu. V jedné z nich nám však oznámí, že obědy začnou vařit až za hodinu (ve Španělsku se typicky podávají obědy až kolem jedné hodiny, večeře po západu Slunce), ve druhé jsou trochu zaskočeni, když je požádám o obědové menu. A jelikož nás stejně odradily její vysoké ceny (omylem jsme usedli do vedlejší zahrádky restaurace než té, kterou jsem měl vytipovanou podle tripadvisoru), skončíme v jednom bistru v boční uličce, kde místo turistů najdeme jen místní. Přesto bageta s grilovaným masem a studené pivo za pár euro přišly vhod. V marketu ještě dokoupíme nezbytné litry vody a něco k snědku na 2 dny a pokračujeme směrem do Biniaraix na samotném okraji města, kde nakonec odoláme vábení dvou kaváren a konečně vyměňujeme asfalt za typickou kamenitou stezku lesem. Ta první kilometry vede nádhernou soutěskou Barranc kolem teras porostlých citrusovníky a starých olivových hájů.
Následně na nás čeká osmikilometrové stoupání po kamenitém chodníku o skoro 1000 výškových metrů až do sedla coll de l´Ofre (885 m), přičemž s přibývajícími metry se nám čím dál více otevírá výhled na oceán a město Sóller v údolí pod námi, zatímco ze dvou stran jsme obklopeni tisícovkovými vrcholy pohoří Tramuntana. Ze sedla se nám pak za odměnu naskýtá v dáli již pohled na horské přehradní jezero Embassament de Cúber, ke kterému směřujeme. To je posazeno ve skutečně malebném údolí mezi horami a od roku 1978 slouží jako rezervoár pitné vody, stejně jako sousední, o něco starší přehrada Gorg Blau. Po zhruba ještě hodinové cestě lesem a kolem četných stád ovcí a koz dojdeme konečně k jezeru, kde máme v plánu dnes přespat, neboť nejbližší chata Tossal Verds je již dlouho obsazená. Naší první volbou je malá útulna s verandou Refugio de Cúber hned na začátku jezera, ovšem na místě bohužel zjišťujeme, že je zamčená a po chvilce nás jedna z příchozích se slovy es privado požádá o odchod z tohoto zjevně soukromého objektu. Pokračujeme proto dále na druhý konec jezera, kde se nachází velké piknikové místo font des Noguer s mnoha lavičkami a stolky, kamennými ohništi, záchody a studánkou s pitnou vodou. V půl šesté zde stále piknikuje spousta místní omladiny, ale s nastávajícím soumrakem zůstáváme venku již sami, zatímco na parkovišti parkují asi 3 karavany. V tu dobu již padlo rozhodnutí, že zkusíme přenocovat venku právě tady, neboť nic lepšího již nevymyslíme. Vybrali jsme si dřevěný stůl s dvěma lavičkami s opěradly, částečně chráněnou stromy proti případnému dešti nebo větru, a doufáme, že zde zvládneme za chladné noci přespat i bez stanu, karimatky a teplého spacáku. Kvůli jedné noci totiž bylo zbytečné tyto věci s sebou tahat, a proto mám jen letní spacák, který je zároveň nezbytný na horských chatách místo peřin. Po setmění si ještě pro zpestření uděláme oheň, ale již v devět večer uleháme na lavičky a zkoušíme usnout. Ani mých pět vrstev oblečení a spacák mě však neochrání od vlezlé zimy, teplomilného Zdenka zase rozhodně nezahřeje jeho deka z tesca. Pouhých 5 stupňů Celsia v noci a nepohodlná lavička holt nejsou kompatibilní s bezstarostným spánkem.
Pátek 7. 4. 2023 - etapa 4: Cúber - Puig de Massanella - Lluc
Hodinu a půl po půlnoci, poté co se nám vůbec nepodaří kvůli zimě a nepohodlí usnout, se rozhodneme, že zkusíme jít dále přes noc. Nejdříve však ještě bez batohů podnikneme zahřívací hodinovou procházku kolem jezera Cúber. Měsíc v úplňku nám krásně svítí na cestu, přičemž osvětluje i hladinu jezera a okolní skály, takže bez problémů vidíme na cestu i bez světla. V kempu se potom sbalíme a ve 3:45 vyrážíme i s batohy dále. Od kempoviště font des Noguer jdeme po pěšině podél vodního kanálu, který důmyslným způsobem propojuje obě vodní nádrže Cúber a Gorg Blau. Zhruba po dvou kilometrech se nám najednou otevře dechberoucí výhled z výšky právě na jezero Gorg Blau, které svým tvarem připomíná italské jezero Garda, zařezávající se svým užším koncem do okolních hor, a my jen litujeme toho, že si tento výjev nemůžeme kvůli tmě vyfotit. Odtud se však stezka již táhne temným lesem, takže si na cestu svítím svou čelovkou a jen doufám, že se mi nevybijí baterky. Po dalších dvou kilometrech u odbočky na Tossal Verds a pramene Font des Prat se pak začíná stoupat nahoru až pod vrchol Puig de Massanella (1364 m), který jsme měli na začátku v plánu zdolat. Od stezky GR 221 k němu postupně vedou celkem 4 různé odbočky. Jakmile se ocitáme u první z nich, rozhodneme se kvůli stále ještě trvající tmě a také únavě raději pokračovat dále po stezce. Avšak poté, co s nastupujícím svítáním zastavujeme u poslední možné odbočky k vrcholu, rozhodneme se definitivně pro výstup. Schováme batohy do křoví u odbočky a na lehko šlapeme nejdříve do mírného kopce po kamenitém chodníku a následně šplháme i s pomocí svých rukou po skalním masívu na náhorní planinu s velkými balvany, přes které ještě musíme přeskákat. V tu dobu již vidíme, jak ranní Slunce vystupuje zpoza mořské hladiny a nádherně osvětluje okolní kopce. V 7:45 definitivně vystupujeme na vrchol třetí nejvyšší hory na ostrově, která nabízí doslova 360stupňový panoramatický výhled na celý ostrov ke všem jeho pobřežím. Dohlédneme jak ke stále osvětlenému hlavnímu městu Palma na jihu ostrova, tak k cípu poloostrova Formentor na druhé straně. A zatímco ve východním směru se přes úrodnou rovinu koukáme na východ Slunce, na opačné straně jeho paprsky tvoří dokonalou stínohru na protějších vápencových kopcích. Přes údolí tu krásně vidíme i nejvyšší horu ostrova a celého baleárského souostroví Puig Major, která je ještě o 100 metrů vyšší, ale používá se k vojenským účelům a turistům je nepřístupná.
Když sešplháme ze skály a vrátíme se zpátky k batohům, v sedle Coll des Prat se zdravíme se skupinkou Čechů u jejich stanu, které tu jinak potkáváme velmi poskrovnu. Do chaty Son Amer nás čeká ještě několikakilometrové klesání, přičemž po prvním kilometru nevědomky sejdeme ze stezky GR 221 a ocitáme se na jiné stezce (camí de ses cases de neu). Vzhledem k tomu, že vede ke stejnému cíli, už se nevracíme, ovšem zároveň trošku nadáváme na terén, který tvoří jen spousta velkých balvanů, div si nezvrtneme kotník. Zbytek cesty tak i díky nastupující únavě z nevyspání absolvujeme už jen "na morál" a odpočítáváme zbylé kilometry do cíle, byť opět procházíme nádhernou krajinou podél horské říčky. Na konci stezky na nás ještě čeká mýtná brána, kde nás výběrčí požádá o 6 euro na osobu jako poplatek za vstup na privátní pozemek a za odklízecí práce po bouřce. V poledne konečně přicházíme na chatu Son Amer, kde se hned ubytujeme a na hodinu si odpočineme v posteli.
Odpoledne na Velký pátek se jdeme podívat do kilometr vzdáleného poutního místa Lluc, kde stojí klášter zasvěcený Panně Marii. V něm se nachází soška černé Madony (La Moraneta), jejíž zjevení je opředeno mnoha mýty a legendami. Vstup do kláštera a přilehlé botanické zahrady je zdarma. Kvůli nedávné bouřce se však do zahrad nemůžeme podívat, stejně jako ke kříži na malém vršku nad klášterem. Nedílnou součástí Llucu je také dětský smíšený sbor Blauets, který v klášteře studuje a jehož velikonoční zpívaná mše je zapsaná na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. My jejich členy na chvíli pozorujeme zrovna v době, kdy na dvoře klášterní školy hrají mezi sebou fotbal. Na krásně upraveném prostranství před klášterem si pak konečně sedneme na oběd do tapas baru, kde ochutnávám místní specialitu Pa Amb Oli con sobrasada, tedy chleba natřený olivovým olejem a klobásou z mletého vepřového masa. Večeři už si pak dopřejeme na terase naší chaty se zahradou, z níž je skvělý výhled právě na Lluc a okolní kopce.
Sobota 8. 4. 2023 - etapa 5: Lluc - Pollença
Průchodnost závěrečné etapy do města Pollença byla trochu ve hvězdách, neboť podle aktuálních informací z internetu měly být části cesty ještě uzavřeny kvůli odklízecím pracím po bouřce, nicméně paní z informačního střediska nás včera ujistila, že se projít dá. Ráno po snídani, kdy zlikviduji poslední zásoby jídla a tuhého líhu na vaření, se tak vydáváme na stezku i za doprovodu skupiny německých důchodců. Po krátkém výstupu, zakončeném vyhlídkou na Lluc, pak stezka již jen neustále klesá a trasa ve stínu stromů v závětří hory Puig Tomir se oproti předchozím dnům stává poněkud fádnější. Prochází však dubovým lesem, kudy kdysi putovali místní uhlíři či poutníci na své cestě za přímluvu Panny Marie v Llucu. Cesta je v době našeho putování na spoustě míst lemovaná odřezanými větvemi stromů, úhledně odklizenými na kraj, tudíž je opravdu naštěstí již kompletně prostupná. Po 10 kilometrech se napojujeme na asfaltovou cestu, která prochází již údolím téměř po rovině kolem různých malých osad a vilek s obrovskými zahradami s olivovníky a jinými stromy. Po asfaltu tak postupně dojdeme až do města Pollença, označovaného za kulturní metropoli severu. Procházíme nejdříve typickými poloprázdnými úzkými uličkami se zelenými okenicemi domů a v centru města se již prodíráme mezi především německými (ale i českými) turisty a cykloturisty, kterých je na ostrově spousta. Také zde potkáváme některé známé tváře hikerů, které jsme potkávali předtím na chatách a kteří také zde končí svou cestu. Dále od hlavního náměstí Plaça Major, kterému dominuje jak jinak než kostel a spousta spíše dražších restaurací, vyhledáme bistro, kde si k obědu dáme hamburger a pivo. Nejvýznamnější atrakcí ve městě je křížová cesta se 365 schody vedoucí ke kapli el Calvari, kudy na Velký pátek prochází tichý průvod s pochodněmi. Místo toho se však během oběda rozhodneme, že na závěr vystoupáme ještě na blízký kopec puig de Maria, který se vypíná přímo nad městem ve výšce 330 m n. m. Cesta až téměř pod vrchol vede po asfaltové cestě, ze které se postupně otevírá pěkný výhled na město, a na samotném vrcholu stojí stejnojmenná kamenná svatyně, kterou okupují místní kozy. Vstup do jejích útrob je však zamčený a nenacházíme tu ani inzerovanou kavárnu, pouze místní omladina si zde dělá grilovací piknik. Pro lepší výhled, o který nám jde především, musíme projít pár desítek metrů mezi stromy, než se nám otevře krásný panoramatický pohled na pobřeží uzavřené dvěma poloostrovy, zátoku Pollença a rovněž na obrysy sousedního ostrova Menorca.
Po sestupu dolů již nastupujeme do autobusu, kterým se necháme odvézt do nedalekého přístavního městečka Port de Pollença, na který jsme rovněž z vrchu koukali a kde máme dopředu zamluvený hotel na naši poslední noc. Odpoledne se tak již procházíme po pláži a zatímco Zdeněk nemůže odolat vábení moře a jde se koupat, já ho jen v mikině sleduji ze břehu, neboť voda je v tuto roční dobu na mě ještě příliš studená. Po krátké procházce podél pobřeží, lemovaného spoustou barů a krámků se suvenýry, se jdeme ještě podívat k místním bažinám La Gola. Večer pak sedíme u piva v příjemném lokálním baru pouze s místními štamgasty, sledujeme fotbal v televizi, zatímco barman nám k pivu zdarma servíruje i lehké tapas v podobě oliv a oříšků.
Neděle 9. 4. 2023 - Palma de Mallorca
Vzhledem k večernímu odletu se dopoledne busem č. 301 přesouváme do hlavního města Palma, kde strávíme celý zbytek dne. Od autobusového nádraží na Plaça d´Espanya se procházíme uličkami historického centra přes náměstíčko Plaça Major až k nábřeží, kde se vypíná dominanta města - gotická katedrála Panny Marie z 13. století zvaná též La Seu. Hned vedle ní pak stojí maurský palác Almudaina s přilehlou fontánovou zahradou s´Hort del Rei, který dnes slouží i jako jedna z rezidencí španělské královské rodiny. Placené prohlídky těchto architektonických skvostů však vynecháváme a na základě letáku z informačního centra jsme se rozhodli dojít na západní předměstí Génova, kde se nachází stejnojmenná jeskyně. Cestou k nim se procházíme nejdříve podél pobřeží a následně odbočujeme do parku, kterým šplháme na zalesněný vršek. Na něm se tyčí impozantní hrad Bellver ze 14. století, který dlouho sloužil jako vězení a nyní je v něm umístěno městské muzeum. Ačkoliv má mít v sobotu normálně otevřeno, zřejmě kvůli Velikonocím tomu tak dnes bohužel není. Přesto výhled na město s přístavem je z této výšky úžasný. Pokračujeme proto ještě necelé tři kilometry dále do Génovy a doufáme, že stejná smůla nás nečeká i v případě jeskyně. Coves de Génova jsou však naštěstí otevřené a vstup do ní se nachází skrytě za vchodem do restaurace přímo v rezidenční čtvrti. Netradičně u zaměstnance restaurace si tak kupujeme lístek za € 12 a jdeme se sami podívat do jejích útrob. Různorodé vápencové útvary jeskyně jsou zde i pěkně uměle nasvětlené, což ještě více umocňuje estetický zážitek. Za 10 minut však máme prohlídku za sebou, ačkoliv jsme ji čekali za uvedenou cenu delší. Celí hladoví zůstáváme v místním podniku i na oběd a konečně ochutnáváme typickou paellu s mořskými plody. 16 euro za tuto unikátní pochoutku není třeba litovat. Zpátky do centra se již vezeme městským autobusem č. 46, kde už si jen procházíme krámky se suvenýry, a před odjezdem na letiště zavítáme ještě na zelené prostranství na nábřeží Parc de la Mar, odkud je hezký výhled na katedrálu a palác.
Stezka GR 221 v nádherném pohoří Sierra de Tramuntana mě opravdu nadchla. Prochází úžasně pestrou přírodní i kulturní krajinou, oblastmi s bujnou vegetací, kolem vápencových skal a přes malebné horské vesničky. Zatímco na návětrných stranách pohoří rostou borovice, cesmínové duby a množství horských bylin, na těch závětrných se daří pomerančům či mandlovníkům. Není nutné se však výhradně držet dobře značené dálkové stezky, člověk určitě neprohloupí ani prozkoumáváním množství jiných stezek a pěšinek, které tu zanechali již pastevci a dávní uhlíři, kteří tu pálili v milířích svoje uhlí. Sem tam mi vadilo množství velkých balvanů, které se vyskytují na některých úsecích cesty, ovšem na trase přezdívané "stezka suchých kamenů" to člověk musí čekat. Na druhou stranu je značná její část pěkně upravená, což značně usnadňuje především výstupy do kopců. Celá trasa je jako stvořená pro stanování či spaní pod širákem, zatímco horské chaty nabízí veškeré možné služby a některé jsou navíc usazené na úžasných lokalitách s výhledem (Muleta, Son Amer). Je však nutné je rezervovat a zaplatit dopředu, což nesvědčí případně improvizaci. Proto jsme taky jednu noc museli neplánovaně strávit na stezce. Na druhou stranu to bude zřejmě vždy ten první zážitek, který mě při budoucím vzpomínání či vyprávění napadne. Jak se říká, zážitky nemusí být vždy jen pozitivní, hlavně když jsou intenzivní.
Komentáře
Okomentovat