V roce 2026 jsme využili s Honzou slevovou akci Air Corsica, abychom si na přelomu září a října prošli jeden z nejtěžších evropských dálkových treků GR 20 na Korsice. Tato proslulá horská turistická cesta dlouhá 160 – 180 km prochází ostrovem téměř po celé jeho délce v průměrné výšce 1000 – 2000 m n. m. Trasa začíná v Calenzaně na severu, vede divokou a rozmanitou horskou přírodou v samém srdci regionálního přírodního parku (PNRC) a končí v obci Conca na jihu. Zatímco Honza se odhodlal absolvovat ji celou, já jsem se rozhodl svůj jeden volný týden využít na její jižní (o něco snazší a zelenější) část se začátkem v průsmyku Vizzavona. Aniž bychom to dopředu věděli, přijíždím akorát přesně na poslední týden turistické sezóny, kdy jsou ještě podél stezky otevřeny (skoro všechny) horské chaty se svým zázemím. V tomto pozdějším termínu nás již netrápí příliš velká vedra ani přeplněné chaty s povinnými rezervacemi jako v hlavní letní sezóně.
Den 1 (Ne 27. 9. 2026) – Ajaccio a přejezd do Vizzavony
Týden před odletem mi Air Corsica posouvá odlet místo odpolední hodiny již na ráno 9:20 z Vídně. Musím proto absolvovat noční cestu autobusem z Prahy do Vídně s přestupem v Brně a již od čtyř ráno čekat na letišti na svůj odlet do Ajaccia, tudíž toho moc nenaspím. Zatímco během 1,5 hodiny dlouhého letu se snažím usnout, samotný přelet ostrova mi již nedá spát. Pilot letadla během klesání umě manévruje koridorem mezi horskými hřebeny a nakonec dosedá na ranvej Letiště Napoleon Bonaparte hned u moře. Po příletu mi zbývá skoro 5 hodin do odjezdu vlaku do Vizzavony, a proto z letiště zamířím rovnou na písečnou pláž, kde chvíli odpočívám, koukám na odlétající letadla přímo nad svou hlavou a na panorama města Ajaccio lemujícího stejnojmenný záliv. Nakonec se rozhodnu ještě příměstským vlakem (€2) zajet přímo do této ostrovní metropole a strávit v Napoleonově rodišti zhruba 2 hodiny. Procházím se živým starým městem plného malých butiků a pouličních trhů, kolem rušného přístavu s obrovskou zaoceánskou lodí až k opevněné citadele na jižním cípu města, která je však z důvodu rekonstrukce nepřístupná. Tato pevnost obehnaná hradbami s baštami se už po staletí tyčí nad místním zálivem a stráží Ajaccio. Kousek od ní stojí katedrála Notre-Dame-de-la-Miséricorde s oranžovou fasádou, kde byl pokřtěn Napoleon. Jeho sochy lze spatřit na několika prostranstvích po městě jako Place du Général-de-Gaulle nebo na Place Foch, malém hezkém náměstí s výhledem na přístav Tino-Rossi lemovaným palmami a stánky s jídlem.
V 15:30 odjíždím vlakem do Vizzavony (€7) a během celé hodinu dlouhé cesty si užívám panoramatické výhledy z okna na okolní hornatou krajinu. Vystupuji na malém nádraží v horském průsmyku, který je nejvyšším místem na železniční trase Ajaccio – Bastia, a hned vedle něj se nachází Camping L'Alzarella, kde se již potkávám s Honzou. Kemp je přirozeným nocovištěm pro hikery přesně na rozmezí severní a jižní části stezky GR 20 a nabízí prostor pro stany (bivouac €10) s veškerým potřebným zázemím (voda, sprcha, WC, kuchyňka, zásuvky, malý obchod). V malé osadě pod úpatím hory Monte d’Oro lze však najít i hotely, restauraci a pár zchátralých paláců z minulých dob. Tři kilometry odsud jihozápadním směrem se nachází proslulé vodopády zvané Anglické kaskády, ale než postavím svůj tarp a vyřeším s Honzou plán na další dny, už mi na tento kratší výlet nezbývá do setmění čas.
Etapa 1 – Vizzavona > Capannelle (15 km, 🡭 950 m 🡮 250 m) + Bastani (5 km, 🡭 500 m 🡮 500 m)
Kolem deváté ráno vyrážíme z kempu ve Vizzavoně vzhůru na jižní část GR 20. Cesta pozvolně stoupá nahoru ve stínu bukových lesů, až se po 6 kilometrech dostáváme o 700 metrů výše na náhorní plošinu do sedla Bocca Palmente (1642 m), odkud se nám nabízí první z výhledů na východní pobřeží Korsiky, zatímco za námi se v pozadí tyčí impozantní Monte d’Oro. Po chvíli přicházíme k útulně Bergeries d'Alzeta, kde jsme marně doufali v otevřené bistro, ovšem musíme vzít za vděk alespoň místnímu pramenu k doplnění vody. Stejně tak i další nouzové nocoviště s vyznačeným bistrem na mapě Bergeries de Scarpaccedié má již v tomto pozdním období zavřeno, a tak si musíme nechat zajít chuť na colu/pivo až do cíle této etapy na chatě Gite U Fugone v horském středisku Capannelle (1600 m). Tato horská chata nabízí výborné zázemí pro trekaře (lůžka s polopenzí, teplá sprcha, splachovací záchod, kuchyňka), zatímco na malém kopci výše se lze nouzově ubytovat v Refuge d'E Capannelle, ovšem bez veškerých služeb. My využíváme u spodní chaty krásný, byť tvrdý plácek pod stromy na postavení svých vlastních přístřešků (stan/tarp - €10).
Zatímco Honza po náročných dnech a žaludečních problémech, které postihly několik dalších trekařů po návštěvě jedné z předchozích chat, už raději po zbytek dne odpočívá, já mám sil a také času ještě dost. Rozhodnu se proto ještě podniknout na lehko kratší výšlap k horskému jezeru Bastani (2090 m), které leží přímo pod úpatí hory Monte Renoso. Cesta k němu vede nejdříve stoupáním po sjezdovce a horském hřbetu a následně po horské louce s pasoucími se kravami, přes kterou protéká potok Pizzolo. Po hodině chůze přecházím menší kamenitý hřeben, za nímž se již z propadliny vynořuje skrytá vodní plocha, ve které se odráží reliéf Monte Renosa. Za pár minut již hřeben hory zakrývá klesající sluneční kotouč a zahalí celé jezero do svého stínu. Výstup na samotnou horu již oželím a vracím se dolů. Po setmění začínají kolem stanů řádit lišky, aby ulovili něco k snědku. Já jako jediný nocležník pod tarpem to mám nejsložitější a i během noci musím nevítané návštěvníky odhánět.
Etapa 2 – Capannelle > Col de Verde > Prati (18 km, 🡭 900 m 🡮 700 m)
Den začínám vlastní snídaní na zápraží chaty s výhledem na kouzelný východ slunce, kdy jsou horské hřebeny ozdobeny oranžovou aurou, zatímco údolí pod nimi je ještě zahaleno v mracích. Nakonec vyrážíme jako jedni z posledních až před desátou hodinou, avšak etapa do Col de Verde je na místní poměry jedna z těch příjemnějších. Kratší ale prudší klesání lesem vystřídá velmi pozvolné stoupání po úbočí kopce s několika brody a hezkými výhledy přes údolí na protější horské hřebeny, dokud po 8 kilometrech nedojdeme na nádhernou horskou louku posetou různými dřevinami a majestátními stromy. Zde také stojí Bergerie de Gialgone, proslulá sýrárna, která je však již v tomto období zavřená. Od ní stezka postupně opět klesá až do sedla Col de Verde (1290 m), když cestou překračujeme po novém dřevěném mostě i řeku Marmano. V samotném sedle se nachází chata Relais San Petru di Verde, kde lze přenocovat, ovšem my si v místním snack-baru pouze dáváme obědovou pauzu. Já si zde objednávám sandwich jambon (€9), oranginu a nakonec kafé. Čeká nás totiž ještě závěrečné pětikilometrové stoupání o 550 výškových metrů nahoru k chatě Prati. Stezka nejdříve mírně stoupá borovým a bukovým lesem a po následném kratším prudším stoupání už vycházíme z lesa, kdy se nám otevírají výhledy do údolí Tarava a na protější hřebeny. Pokračujeme stoupáním traversem po úbočí kopce až do sedla Bocca d´Oru (1850 m) na hlavním hřebeni, odkud je možné si vychutnat úžasný výhled také na východní pobřeží. Odtud už je to pouhých 15 minut chůze po hřebeni k chatě Refuge de Prati, která stojí na krásném zeleném plácku pod vrcholem Punta di u Prati (1954 m) s výhledem na pobřeží. My si pro dnešní noc objednali dopředu přespání na chatě (€20), neboť jsem se obával, že by spaní pod tarpem na otevřeném prostranství ve vyšší nadmořské výšce nemuselo být úplně komfortní. Chata jinak nabízí standardní služby včetně nově vybudovaných teplých sprch a splachovacího záchodu.
Etapa 3 – Prati > Usciolu > Matalza (23 km, 🡭 900 m 🡮 1350 m)
Ráno si vychutnávám svou standardní snídani v podobě proteinové kaše a kávy na terase chaty. A opět při nádherném východu Slunce, které pomalu vystupuje z mlžného oparu nad hladinou moře a postupně svými paprsky osvětluje zelené planiny před chatou s pasoucími se kravami a koni a horské štíty nad nimi. Ranní idylku však brzy vystřídá tvrdá dřina, neboť máme před sebou nejtěžší a nejdelší etapu. Již kousek od chaty začne cesta prudce stoupat po kamenném svahu směrem k vrcholu hory Punta della Cappella (2040 m), kde nás přivítá stádo ovcí a koz, ale také jedinečný výhled na všechny strany – na severní a jižní dvoutisícovky, východní a západní pobřeží a do údolí řeky Taravo. Pokračujeme dále po hřebeni s výhledy do obou stran, ale zároveň postupně klesáme o téměř 500 výškových metrů až do kouzelného sedla Bocca di Laparo (1525 m), kde jsme obklopeni krásnými stromy a různobarevnými křovisky. V tomto místě křižuje horská stezka GR20 jinou dálkovou stezku Mare á Mare Centre Principal, která vede západním směrem do údolí. Ze skalního ostrohu je odtud možné si i s pomocí informační tabule užít výhled do tohoto údolí posázeného vesničkami a obklopeného skoro dvoutisícovými hřebeny. A právě na jeden z těchto hřebenů musíme odtud zároveň vyšlapat a dostat se přes vrchol Monte Formicula (1981 m). Po 11 kilometrech a necelých 6 hodinách se pak konečně dostáváme k chatě Refuge d'Usciolu (1740 m), kde téměř všichni ostatní hikeři pro dnešek končí. My si zde však dáváme pouze svačinovou pauzu a chceme podle plánu pokračovat až k chatě Basseta, abychom ušli ještě během dneška další porci kilometrů na úkor zítřejšího dne, kdy má podle předpovědi počasí skoro celý den pršet. Navíc nás tlačí i čas, a proto tímto v podstatě spojujeme dvě etapy do jednoho dne. Zároveň se tím hodláme vyhnout další náročnější horské variantě a užít si místo toho alternativní cestu po úrodné planině Cuscione.
Také na dnešní odpoledne jsou již hlášeny první přeháňky, a proto po menším odpočinku rychle pokračujeme z Usciolu po skalnatém hřebeni dále na jih. Po půl hodině chůze již slyšíme v zádech hromy a naproti přes údolí pozorujeme blížící se černá mračna, tudíž ještě více šlapeme do kroku, byť na exponovaném úseku to není úplně snadné. Naštěstí nás bouřka mine a my za vrcholem Punta Scaddatta (1834 m) rychle klesáme do zalesněného údolí, které ve všudypřítomném mlžném oparu vypadá velmi tajemně. V sedle Bocca di Agnone (1570 m) nás naopak překvapí dešťová přeháňka z druhé strany, ovšem bez problému ji na čtvrt hodiny přečkáme pod vzrostlými stromy. V tomto místě se zároveň trasa dělí na 2 varianty – zatímco východní trasa vede k chatě Asinau napřímo přes skalnatý horský hřeben Monte Incudine, západní varianta stezky se vine okolo po rozlehlé náhorní plošině U Cuscionu. K chatě Basseta nám odtud zbývá posledních 5 kilometrů cesty, vedoucí střídavě lesem a zelenou loukou a také podél potoka, který je nutno v jednom místě překročit po kamenech. Když však po dnešních 20 kilometrech přicházíme o půl sedmé večer k Bergeries de Basseta, k naší smůle zjišťujeme, že chata je již zavřená. Z údajů na internetu to vypadá, že podle všeho byla otevřená pouze do konce září, tedy do včerejšího dne. Rozhodneme se proto ještě dojít o necelé dva kilometry dále a zkusit štěstí v další chatě Refuge de Matalza, ovšem ani tady nás již nikdo nevítá. Přes zavřenou bránu si alespoň dovolíme doplnit vodu ze zdroje a již za šera řešíme, kde složit hlavu. Zatímco Honza se rozhodne postavit si svůj stan někde poblíž na zeleném (ale vlhkém) paloučku, pro mě byla jasná varianta vrátit se o 700 metrů zpět ke kapli (Chapelle San Petru). Cestou jsem totiž u ní spatřil betonový plácek obehnaný ze tří stran nízkou zídkou a shora chráněný mohutným stromem, ideální místo pro spaní „pod širákem“ bez nutnosti stavění tarpu. Zvuky nočního lesa a padající lískáče kolem hlavy mě následně sice často probouzí ze spánku, ale v časové tísni asi lépe vybrat nešlo.
Etapa 4 – Matalza > Asinau s odbočkou na Monte Incudine (12 km, 🡭 750 m 🡮 575 m)
Vstávám v 7 hodin a během snídaně kolem mě prochází známý německý pár, kterého prý rovněž nemile překvapila zavřená chata Basseta. Kvůli neexistujícímu signálu se ani nemůžu spojit s Honzou a nenacházím ho následně ani nikde v okolí Matalzy. Pokračuji proto sám k další chatě Croci s nadějí, že se potkáme tam. Po 4 kilometrech chůze nádhernou úrodnou krajinou, kde se na mechových travnatých kobercích a kolem protékajících potůčků pasou zdivočelá domácí prasata a krávy, přicházím do Bergerie I Croci. Tato chata je naopak k mému údivu stále v provozu a v devět hodin zrovna otevírá i místní obchůdek. Kupuji si na posilněnou čokoládovou tyčinku s colou a u jejich konzumace se kochám výhledem na zarostlou náhorní plošinu, která s nastávajícím podzimem hraje všemi barvami. Horská planina plateau du Cuscione leží v průměrné nadmořské výšce 1400 m n. m. a zahrnuje stepní krajinu, zalesněné kopce, žulové skály i rozlehlé louky a rašeliniště protkané potůčky a tůněmi (tzv. pozzines), kde se pasou divocí koně, prasata, krávy a ovce. Právě uzeniny z polodivokého chovu vepřů, kteří se na horských planinách živí kaštany a žaludy, jsou velmi vyhlášené (avšak také rovněž drahé).
Jelikož ani po hodině čekání Honza (ani signál) nepřichází, doplňuji vodu a pokračuji dále. Cesta vede mírně do kopce po krásné horské louce, až nakonec prudce stoupá po kamenném svahu do sedla Bocca Stazzunara (2020 m). Zde si odložím batoh a vydávám se na krátkou odbočku (700 m), abych vystoupal na Monte Incudine (2134 m), nejvyšší bod jižní části Korsiky. Vrchol je označen křížem a nabízí krásný panoramatický výhled na všechny strany. Z výšky však také pozoruji blížící se černé mraky, které mají dnes odpoledne v souladu s předpovědí přinést několikahodinový déšť. Díky obnovenému mobilnímu signálu se taky dozvídám, že Honza je skoro 2 hodiny napřed a pomalu přichází k útulně Asinau, kde máme rezervované přespání na dnešní noc. Abych se tam taky dostal, musím během závěrečných dvou kilometrů sestoupit o 600 výškových metrů níže. Prudký sestup po kamenitém svahu je však docela náročný a černá mračna nade mnou mě nutí nezastavovat. K útulně přicházím kolem druhé hodiny akorát s prvními kapkami deště a hned se zalézám schovat do erárního stanu, který nám Honza prozřetelně zařídil a kde trávíme zbytek propršeného odpoledne. Refuge d'Asinau (1540 m) totiž před lety vyhořela, a proto nenabízí možnost přespání ve společné ložnici jak ostatní chaty. K dispozici jsou tudíž erární stany pro dvě osoby (€27 online, €42 na místě) nebo bivakovací místa pro vlastní stan (€12/os. online). Vzhledem k počasí tudíž na místě doplácíme rozdíl v ceně oproti původně rezervovaným bivakům a přespáváme v erárním stanu, abychom nemuseli za deště stavět své vlastní. Když přestane večer pršet, jdeme si do útulny koupit něco k snědku a pití a před spaním se opláchnout ve sprše studenou vodou.
Etapa 5 – Asinau > Col de Bavella alpskou variantou (7 km, 🡭 450 m 🡮 770 m)
Poslední ráno v horách je pohodové a rozvláčné, vychutnávám si kávu z terasy útulny s výhledem do údolí a na horské štíty Bavelly a z místního reproduktoru do toho hraje Bob Dylan. Kvůli nedostatku času a problematické logistice jsme si již pár dní zpátky naplánovali, že dnešní etapa bude tou poslední a nestihneme tak absolvovat závěrečný úsek do Concy. Papírově nás má ovšem čekat ten nejhezčí a zároveň technicky nejnáročnější úsek, kolem žulových skalisek zvaných Jehly Bavella. Od útulny musíme nejdříve sejít po svahu o 200 výškových metrů dolů, kde překročíme potok Ruisseau d'Asinao, a za ním pokračujeme lesní cestou k rozcestníku. U něj lze zvolit buď okružní cestu lesem, nebo přímější a náročnější alpskou variantu skrz Aigulles de Bavella. Tu volíme my a během 1 kilometru musíme vystoupat 300 výškových metrů de sedla Bocca di Pargulu (1670 m), které je nejvyšším bodem na trase. Zde již můžeme naplno obdivovat ostré špičaté kamenné jehly vybroušené počasím a užívat si úchvatné výhledy do údolí i na protější žulové stěny, které jsou podle pozice slunce různorodě zbarvené a stínované. Byť se má jednat o jednu z největších přírodních atrakcí ostrova, realita ještě překonává naše očekávání. Cestou po skalnatém hřebeni je v jednom místě nutné překonat i jeden krátký ferratový úsek za pomocí řetězů a přídavných stupaček, jinak je potřeba pouze jistý krok. Ze sedla Bocca di u Truvone (1435 m) nás pak čeká závěrečný prudký sestup po kamenitém svahu až do průsmyku Bavella, během kterého pozorujeme horolezce a ferratové nadšence zdolávající okolní žulové stěny. Col de Bavella (1220 m) je velice rušný průsmyk s drahými restauracemi a velkým parkovištěm, neboť je ideálním výchozím bodem pro turisty, hikery i horolezce, kteří se vydávají na okolní stezky a skály, anebo pro návštěvníky, kteří odsud jen pozorují panorama těchto úžasných skal. Je také poutním místem, neboť zde na malém návrší stojí Socha sněžné madony Notre Dame de la Neige, která má ochraňovat poutníky před nebezpečím v horách, je obložená svíčkami a různými vzkazy.
My se však z průsmyku potřebujeme dostat ještě o dalších 9 kilometrů níže do vesnice Zonza (780 m), odkud nám v podvečer jede autobus do města Porte-Vecchio. Přímo z průsmyku totiž žádné autobusy nejezdí, pouze předražené taxi (€40 do Zonzy), a tak se rozhodneme stopovat. Když ani po půl hodině stání u cesty nejsme úspěšní, pokračujeme pěšky dále po silnici, až nám po další půlhodině zastaví auto s dvěma staršími katoličkami, které nás svezou do Zonzy (čti dzondz). Sotva nastoupíme do auta, začne vydatný slejvák. Nebýt ateista, považoval bych to snad za boží zásah. Déšť tak bezpečně přečkáme v místní restauraci (L'auberge du Sanglier) přímo na návsi, kde si objednáváme výborný korsický burger (€18) a dopřáváme si tak po týdnu první pořádné jídlo. Během chvilky si pak projdeme vesnici, jejíž dominantou je katolický kostel Église Santa-Maria-Assunta de Zonza, ovšem díky své poloze v hornatém regionu Alta Rocca nabízí i různé možnosti adrenalinové zábavy pro turisty a horské nadšence (canyoning, MTB, ferraty aj.). V 17:45 nastupujeme do malého autobusu linky C5, který nás ve stylu Rallye Korsika po horských serpentinách odveze během hodiny do třetího největšího města ostrova Porte-Vecchio. Zde již máme rezervované ubytování v hotelu, dáme si konečně teplou sprchu a večer zakončím u piva v místním baru při fotbalovém přenosu Francie-Itálie.
Den 7 (So 3. 10. 2026) – Porte-Vecchio a přejezd do Ajaccia
Ráno na hotelu je po náročném týdnu velmi pomalé a líné, přičemž autobus do Ajaccia nám odjíždí až v 15:00. Pohrávám si tak s myšlenkou půjčit si na pár hodin kolo, abych prozkoumal okolní nádherné a vyhlášené pláže Palombaggia či Tamaricciu, vzdálené od hotelu asi 15 km. V tomto období je však téměř nemožné najít ve městě půjčovnu kol a jediná doporučená se nachází přes 2 km daleko na okraji města. Časově a logisticky nám bohužel nevychází ani přání navštívit nedaleké Bonifacio, kouzelné městečko vystavěné na bílých útesech. Místo toho si tak během dopoledne v klidu projdeme opevněné historické centrum středověkého městečka Porto-Vecchio a v jedné z místních opevněných bašt navštívíme malé muzeum Le Musée de la Citadelle (€5). Návštěvníky včetně nás však zajímá především jeho vyhlídková plošina ve věži, z níž je krásný pohled na místní jachtařský přístav a saliny. Ty byly dříve zdrojem bohatství tohoto „města soli“, neboť se jednalo o jediné nádrže pro získávání soli na celém ostrově. Dnes jsou sice již opuštěné, ale i tak je toto město stále hospodářským centrem ostrova, které nově láká i letní turisty, a to nejen na místní pláže. Okouzlující ulice rue Borgo je lemovaná jak starými domy, tak bezpočtem restaurací, a epicentrem horního města je náměstí Republiky (Place de la République), obklopené kavárničkami, nad kterým se tyčí kostel sv. Jana Křtitele (Église Saint-Jean-Baptiste). Jednou z mála dochovaných staveb z dob janovské republiky je pak Janovská brána (Porte Génoise) z 16. století. Při procházce městem máme konečně čas vyzkoušet i některé místní speciality, a tak si dáváme zmrzlinu s příchutí myrty (místní bobule podobné borůvkám) a brocciu (místní vyhlášený sýr z ovčí nebo kozí syrovátky) s fíky a na oběd mi postačí slaná pečená placka migliacciu připomínající sýrovou pizzu.
V 15:00 nastupujeme do dálkového autobusu linky C1 do Ajaccia. Během tříhodinové cesty pozorujeme z okna autobusu divoká skalnatá pobřeží i horské hřebeny a projíždíme přes několik historických městeček posazených na horských svazích, z nichž na první pohled nejvíce zaujme Sartène s vysokou kostelní zvonicí. Ve všech těchto obcích si všímám vylepených plakátů odkazujících na požadované referendum o autonomii Korsiky. Tento silný nacionalismus se rovněž projevuje i na dvojjazyčných názvech měst na směrových tabulích, kde francouzský nápis je často přestříkaný sprejem či dokonce prostřílený. Nutno dodat, že mezi obyvateli Korsiky mají nacionalismus a regionální identita velmi silnou podporu, která se zásadně promítá do tamní politiky, kultury i každodenního života. Především korsičtina je velmi specifickým jazykem, který má blíže italskému dialektu než k francouzštině, ovšem ta zůstává jediným úředním jazykem celé Francie. Všude po ostrově jsou rovněž mnohem více než ty francouzské vidět vlajky Korsiky s hlavou Maura, která má symbolizovat vítězství nad svými historickými nepřáteli a utlačovateli. Korsika je tak velmi svébytným a taky rozmanitým ostrovem, kde lze najít úžasné pláže, historická městečka i krásné a drsné hory, které nedají nic zadarmo, ale rozhodně stojí za návštěvu.
Komentáře
Okomentovat