Moskva & Petrohrad (červenec 2014)

Na zahraniční dovolenou jsem se tentokrát nevydal s kamarády, ale se svým tátou, který mě oslovil, zda se s ním nechci jet podívat do Ruska. Tatík se tam chtěl jet podívat po 33 letech, kdy tam byl na studijním pobytu, a já prostě proto, že jsem tam ještě nebyl a lákalo mě to. Vzhledem k tomu, že táta už Rusko zná a ovládá ruštinu, byl to taky ideální spolucestovatel. Letenky a ubytování na červencový výlet jsme si zajistili již v únoru a vízum potom v červnu. Jelikož pro udělení turistického víza je nutné také ověřené pozvání ruskou stranou, museli jsme vyřízení víza svěřit zprostředkovatelské agentuře. Na začátku července pak došlo k dvěma tragickým událostem, kvůli kterým panovaly trošku bezpečnostní a také morální rozpaky k naší cestě do Ruska. Těmi událostmi bylo vykolejení moskevského metra s tragickými následky a především sestřelení malajsijského dopravního letadla nad východní Ukrajinou v rámci tvrdých bojů mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty. To nás ale neodradilo. Na programu byly 3 dny a noci v hlavním městě Moskvě a poté noční přejezd vlakem do Petrohradu, kde jsme strávili další 3 noci a navštívili také nedaleký Petrodvorec.

MOSKVA

21. července 2014

Do Moskvy jsme letěli z Prahy ruskou společností Aeroflot s přestupem v Bělehradě. Z letiště Šeremetěvo, kde jsme přistáli kolem šesté večer místního času (GMT +3), jsme k přesunu do centra zvolili místo pomalého autobusu raději dražší, ale rychlý a pohodlný vlakový express (400 r.). Za necelou půlhodinu jsme přijeli do stanice Běloruskaja a tady přestoupili na metro, které nás už přepravilo do čtvrti Kitaj-gorod, kde se nacházel náš hostel. Nutno poznamenat, že při neznalosti azbuky je pro nově příchozího turistu v Moskvě docela složité se orientovat, neboť názvy ulic a také stanic metra nejsou nikde přepsány do latinky, natož v angličtině. Že je Rusko země neomezených možností, jsme poznali už při ubytování. Náš mužský rozum zůstával stát při pohledu na různé volně visící a propletené dráty elektrického vedení po celém domě či na nedošroubované či jinak nedodělané věci. Ubytovna byla vybudována z jednoho velkého bytu v domě tak, že přehrazením původních velkých pokojů bylo vytvořeno několik menších podlouhlých místností, kam se vešla většinou akorát jedna dvoupatrová postel. Náš pokoj měl za příplatek alespoň malý prostor pro nohy a batohy, ale pár v sousedním pokoji se musel převlékat na chodbě a neměl ani okno. O nic větší prostor nebyl ani v koupelně a na záchodech, ale k dispozici byla celkem obstojná společná kuchyňka. Holt obytný prostor je v Moskvě drahý. Na pouhé přespání a přípravu jídla to však bylo dostačující. Večer jsme se šli ještě projít k řece Moskvě a k obytnému domu na nábřeží Kotělničeskaja naberežnaja, jedné ze sedmi tzv. Stalinových katedrál (Stalinskije vysotki), postavených ve stylu reálného socialismu po druhé světové válce. Po západu slunce a setmění, které zde nastává až po půl jedenácté, jsme se pak vrátili zpět na hostel.

22. července 2014

Na programu druhého dne bylo projít si centrum města, tedy Rudé náměstí (Krasnaja ploščaď) a jeho okolí. Náměstí bylo od našeho hostelu vzdáleno necelých 15 minut pěšky, takže nebylo nutné využívat hromadnou dopravu. Jedno z největších náměstí světa má obdélníkový půdorys a za dob SSSR se zde konalo bezpočet okázalých přehlídek. Ze západní strany je ohraničeno kremelskými hradbami a z východní strany zase největším obchodním domem GUM. Na jižním konci, kde se náměstí svažuje k řece Moskvě, stojí zřejmě nejznámější symbol Moskvy - pravoslavný Chrám Vasila Blaženého. Ten byl postaven za Ivana Hrozného roku 1553 jako poděkování za vítězství nad Zlatou hordou v Kazani. Na severním cípu náměstí se pak nachází krásná stavba Historického muzea. Hned za ním se rozkládá Manéžní náměstí, na kterém se konají různé demonstrace (provládní i protivládní), to v případě, že ruská garnitura za pomoci policie nemá zájem na tom, aby se případné protesty poškozující vládu či prezidenta odehrávaly přímo na Rudém náměstí. Od Manéžního náměstí až do poloviny Rudého náměstí se také každý den táhne dlouhá fronta lidí, aby se mohli podívat do Leninova mauzolea, které je denně otevřené pro návštěvníky po dobu 3 hodin a je přístupné zdarma. Tuto atrakci jsme si tak nechali ujít a v životě se bez ní určitě obejdu. Co se týče připomínání komunistických symbolů a vedoucích představitelů tohoto totalitního režimu, v Moskvě lze stále najít spoustu ulic, budov či stanic metra, kde je v jejich názvu či vyobrazení zachována komunistická tématika. Dá se však říci, že zatímco na Stalina a jeho následníky je většinou zapomenuto, tak po Leninovi jakožto velkém revolucionáři a prvním komunistickém muži číslo 1 je stále pojmenováno nesčetně míst. Po Stalinovi jsou zde zachovány především jeho vysoké katedrály zvané "7 sester", naopak spoustu náboženských budov nechal odstřelit.

Od Manéžního náměstí jsme se vydali podél kremelských hradeb směrem k Trojskému mostu, který je pro návštěvníky jedinou vstupní branou do areálu Kremlu. Vstupné pro cizince činí 350 rublů, zatímco pro Rusy je vstup téměř o polovinu nižší. Před hradbami se ještě rozprostírá pěkný Alexandrovský park se spoustou barevné květeny, zeleně a fontán. Nachází se zde také pár připomínek vítězství nad nacisty ve druhé světové válce jako je Hrob neznámého vojína s věčným ohněm nebo pamětní kameny oslavující sovětská města, kde se odehrávaly rozhodující boje Velké vlastenecké války. Celý areál Kremlu je pak bedlivě střežen příslušníky bezpečnostních sil, neboť do některých jeho míst je běžným lidem vstup zapovězen. Není divu, když zde stojí např. budovy Senátu či prezidentského úřadu a každou chvíli po přístupové cestě projede nějaký ten černý "bavorák" s tmavými skly. Lada či volha již zřejmě nejsou pro pyšný ruský režim dostatečně reprezentativní. Také jsme to na jednoho ze strážců pořádku zkusili, jestli nás pustí do jedné ze zahrad, ale dostalo se nám jen negativní odpovědi se slovy "Nět. Rježim." I tak je zde k vidění několik zajímavých věcí. Srdcem Kremlu je Chrámové náměstí s komplexem chrámů a kostelů převážně z 15. století, z nichž nejdůležitější roli v ruské řísi hrál chrám Zesnutí Panny Marie (Uspenskij sobor), kde byli korunováni její carové. Turisté se tu houfně fotí především u Carského děla (Car puška) a Carského zvonu (Car kolokol). Oba mají společné to, že byly největšími svého druhu, ale nikdy nebyly použity ke svému pravému účelu. Zajímavým místem je bezpochyby i proslulá zbrojnice, kam se však platí vstup zvlášť, a proto jsme ji vynechali. Kremelský areál jsme tedy opustili a vydali se dále kolem budovy Státní dumy na Revoluční náměstí, kde se nachází nádherná budova Bolšovo těatra, nejproslulejšího moskevského divadla. Z mostu přes řeku Moskvu se nám pak naskytl zase jiný pohled na celý areál Kremlu a na druhém břehu řeky jsme ještě okoukli budovu Treťjakovy galerie. Další zastávkou dne byl obrovský Chrám Krista Spasitele, největší pravoslavný chrám v Moskvě. Právě zde si přišly zazpívat holky z Pussy Riot předtím, než je za jejich protestní píseň zavřeli. Tady jsme nasedli na metro a jeli si na chvíli odpočinout a navečeřet do hostelu.

Na večer jsme se opět vydali do centra města, abychom jej také viděli, jak vypadá během soumraku a následně za tmy. Čas do západu slunce jsme si zkrátili v obchodním domě GUM, jehož interiér je opravdu nádherný. Zatímco v dobách komunismu zde šlo nakoupit jen pár ryb či povidel místní výroby, dnes je to bludiště mnoha luxusních obchodů především se západním zbožím a známými módními značkami. Lenin odpočívající hned na druhé straně náměstí se z toho určitě obrací v hrobě. V noci je pak celá budova GUMUu zvenku až příliš kýčovitě nasvícena jako o Vánocích. Jinak je však noční procházka centrem Moskvy velmi příjemná a stojí za to.

23. července 2014

Další den jsme vyrazili do známé moskevské čvrti Arbat. Především v minulých stoletích byla tato část Moskvy centrem kulturního, života, kde tvořili a psali známí ruští umělci a spisovatelé jakými byli Puškin, Gogol, Lermontov či Gorkij. Dnes zde na jejich památku stojí pomníky a jejich tehdejší příbytky jsou přeměněny na muzea. My jsme se vydali podívat do vily Maxima Gorkého, kam je návštěvníkům umožněn vstup zdarma. To však rozhodně neznamená, že by zde nebylo nic k vidění. Právě naopak. Interiér vily, kterou Stalin věnoval tomuto umělci po jeho návratu z italské emigrace, je zachován tak, jak vypadal v době, kdy tu Gorkij svá poslední léta žil, psal a zemřel. K vidění je jeho sekretariát, obývací pokoj s pracovním stolem, na kterém jsou zachovány všechny jeho psací nástroje, velká knihovna s více než 5000 knihami a jídelna.

Proslulá ulice Arbat vede od stanice metra Arbatskaja až k vysoké stalinistické budově ministerstva zahraničních věcí. My jsme měli namířeno ještě k další ze stalinistických katedrál, hotelu Ukrajina, neboť podle turistického průvodce se lze z jeho 31. patra kochat výhledem na Moskvu. Do hotelu nás však ochranka odmítla pustit, a tak jsme odešli s nepořízenou a po nábřeží řeky Moskvy se vydali přes Borodinskij most zpátky k Arbatu. Na druhém břehu řeky bylo možné ještě zahlédnout Bílý dům, sídlo ruské vlády, a hned vedle budovu "otevřené knihy", sídlo bývalého RVHP. V dálce na západní straně se tyčil shluk moderních výškových mrakodrapů, které však již ani v nejmenším nepřipomínají Stalinovy katedrály socialistického stylu. Po Smolenském bulváru, který je součástí velkého moskevského silničního okruhu, jsme si to pěšky namířili do 1,5 km vzdáleného Gorkého parku. V plné nahotě se zde ukázala pověst přecpané moskevské dopravy, neboť tuto vzdálenost jsme po chodníku ušli stejně rychle jako auto po souběžně vedené silnici, která má v jednom směru 7 pruhů! Park Gorkého leží na břehu řeky, je zelenou oázou centra města a oblíbeným odpočinkovým místem pro Moskvany. Tady jsme taky zakončili naše dnešní putování po Moskvě.

24. července 2014

Vzhledem k tomu, že dopoledne jsme se již museli odhlásit z hostelu a vlak do Petrohradu jel až večer, naplánovali jsme si na poslední den spíše vzdálenější místa, kam je nutné dojet metrem, abychom se nemuseli tahat s našimi zavazadly po centru města. Kolem poledne jsme tedy vystoupili ze stanice metra Universitět, odkud je to pár set metrů do areálu Lomonosovy univerzity, největší univerzity v zemi. Její hlavní budova, další ze stalinistických katedrál, se tyčí na kopci nad řekou a přiléhá k ní obrovský parkový areál zvané Vrabčí hory (Vorobjovy Gory), oblíbené výletní místo a zelené plíce metropole. Odsud shora se také nabízí nádherný výhled na Moskvu, v jehož středu nelze přehlédnout stadion Lužniki, umístěný v záhybu řeky. Zatímco v pozadí vpravo lze zahlédnout blýskající se kupole kremelských chrámů, vlevo na západě se tyčí komplex nově postavených mrakodrapů v oblasti zvané Moskevské mezinárodní obchodní centrum (též Moskva-City), které podstatně mění tvář a panorama Moskvy. Zatímco ještě v roce 1991 stálo v Moskvě jen 5 budov vysokých alespoň 150 metrů (Stalinovy sestry), dnes jich tu stojí přes dvacet, přičemž tři z nich přesahují výšku 300 metrů a společně s londýnským Shard London Bridge jsou nejvyšší v Evropě.

Metrem jsme poté sjeli z kopců Vrabčích hor o pouhé dvě stanice dále a šli si prohlédnout Novoděvičí kláštěr (Novoděvičij monastyr). Byl založen roku 1524 a je největším a zřejmě i nejhezčím klášterem v Moskvě. Zatímco vstup do jeho útrob je zpoplatněn, hřbitov je přístupný zdarma. Jsou zde pochováni mnozí ruští velikáni, ale bohužel se nám žádné známé jméno nepodařilo nalézt. Odtud jsme se metrem přesunuli na zcela opačný konec Moskvy - na výstaviště VVT (Vserossijskij vystavočnyj centr). Nejbližší stanice metra zvaná VDNCH však stále ještě upomíná na bývalý název tohoto místa, jež v překladu znamená "Výstaviště úspěchů národního hospodářství SSSR." Zde byly za dob komunismu prezentovány výdobytky socialismu v několika vystavovatelských budovách a každý organizovaný zájezd se zde musel povinně zastavit a obdivovat. Dnes se zde nachází zábavní park s krásnou parkovou úpravou, avšak některé budovy a monumenty se symboly socialismu, včetně monumentální vstupní brány a známé sochy rolníka s kolchoznicí, zůstaly zachovány.

Velkou kapitolou samou o sobě je pak moskevské metro, a to nejen tím, že je to v rámci Evropy nejvytíženější a druhý největší podzemní dopravní systém, ale především díky své bohaté a honosné výzdobě a zajímavé architektuře. Vzhledem k tomu, že do odjezdu našeho vlaku do Petrohradu zbývalo ještě pár hodin, cestou na vlakové nádraží jsme se dlouho vozili metrem a vystupovali v některých z těchto pěkně vyzdobených stanicích na prohlídku. Jízdenka na metro totiž není časově omezena jako např. v Praze, ale vhozením žetonu před vstupem do podzemí zde může pasažér zůstat a vozit se, jak dlouho bude chtít. Celou síť metra nyní tvoří 12 různě navzájem propojených linek se skoro 200 stanicemi. Údajně se zde však nachází další utajené linky a podzemní bunkry pro případ nuákleární války a bezpečný transport důležitých lidí. Vestibuly a nástupiště jsou bohatě zdobeny sochami, malbami, mozaikami či vitrážemi, zobrazující především období socialistického realismu a komunismu, v podchodech často zní živá hudba a nalezneme tu mnoho krámků a kiosků. Ty nejhezčí stanice se nachází především na vnitřním okruhu (Komsomolskaja, Novoslobodskaja, Bělorusskaja či Kijevskaja), ale například elegantně strohá stanice Majakovskaja byla nedávno zapsána na seznam UNESCO.

Před odjezdem vlaku z nádraží Leningradskij vokzal jsem si ještě na chvíli sedl u altánku s občerstvením a konečně ochutnal pirošky a kvas. V Moskvě totiž bylo překvapivě docela složité narazit v rámci rychlého občerstvení na typické národní jídlo, neboť především v centru města lze hlad zahnat pouze u pojízdných budek s drahými hamburgery a hot dogy. V každém případě však musím konstatovat, že Moskva mě velmi příjemně překvapila svou barevností, čistotou a bezpečností. Mnohem více však ještě mého tatíka, který zde byl před 30 lety, neboť od té doby se změnila Moskva k nepoznání. Dnes je z ní moderní evropská metropole, stát ve státě, která dle mého názoru ani turisty nepotřebuje a žije si svým vlastním životem, typicky ruským životem, ale s mnoha západními vlivy.

PETROHRAD

25. července

Cesta vlakem z Moskvy do 650 km vzdáleného Petrohradu trvala zhruba 8 hodin a jízdní řád vlaku byl splněn na minutu přesně. Kolem desáté večer vlak opustil moskevské nádraží a kolem šesté hodiny dorazil na Moskovskij vokzal v Sankt Petěrsburgu. Místenka do třetí třídy v lehátkovém voze nás stála každého asi 1000 Kč a koupili jsme si ji dopředu po internetu, neboť na místě by byla mnohem dražší a možná bychom ani neměli zaručené volné místo. Náš vagón měl otevřená kupé s patrovými lehátky (jedno dvoupatrové lůžko na každé straně kupé a třetí přes uilčku), takže před spaním si táta ještě chvíli rusky pohovořil se spolucestovatelkami v našem kupé. Od nich se mj. dozvěděl, že navštívili Prahu a Karlovy Vary a chutnalo jim české pivo. Ovšem tohle nám řekli všichni Rusové, které jsme kdykoliv někde oslovili. Kolem 11. hodiny se pak ve vlaku zhaslo a všichni jako lusknutím prstu se uložili ke spánku. Během cesty jsem neslyšel žádné rušivé zvuky, a tak jsem byl schopen i na pár hodin usnout. Po ranním příjezdu do Petrohradu jsme potřebovali nějak "zabít" čas do doby, než nás pustí do našeho hostelu, jenž se nacházel jen 5 minut pěšky od nádraží na páteřní ulici Něvskij prospekt. Přímo na nádraží jsme si tedy dali snídani a poté se šli podívat k řece Něvě na jižní konec tohoto prospektu k mostu a soše Aleksandra Něvského. Kolem desáté hodiny jsme si mohli konečně alespoň odložit naše věci v hostelu, i když pokoj ještě uvolněn nebyl. Do té doby jsme se šli ještě projít ke Smolnému klášteru a ústavu. Smolný ústav je úzce spjat s říjnovou revolucí 1917, neboť právě odtud vedl Lenin povstání a spolu s komunisty vyhlásil převzetí moci. O pár desítek metrů vedle se tyčí nepřehlédnutelné kopule barokního chrámu Vzkříšení, který nechala postavit roku 1748 carevna Alžběta. Cestou zpátky jsme to vzali ještě přes Tauridskou zahradu, v níž se nachází stejnojmenný palác. Ten nechala vystavět Kateřina II. pro svého rádce a milence G.A.Potěmkina, který carevnu ošálil svými atrapami vesnic na Krymu (tzv. Poťomkinova vesnice). V poledne jsme se mohli konečně ubytovat v již zmiňovaném SS Hostelu, který mohu vřele doporučit.

Odpoledne jsme se vydali pěšky do centra města po Něvském prospektu, který je lemován mnoha nádhernými budovami a kříží jej celkem 3 plavební kanály (resp. umělá ramena řeky Něvy), a proto ne nadarmo je Petrohrad v tomto ohledu přirovnáván k italským Benátkám. První z těchto kanálů se jmenuje Fontanka a ještě na začátku 19. století ohraničoval hranice města. Hned za tímto kanálem směrem do centra se po levé straně prospektu nachází Aničkův palác a pomník Kateřiny Veliké. Po překonání Gribojedova kanálu pak na stejné straně nelze přehlédnout působivý klasicistní Kazaňský chrám (neboli chrám Panny Marie Kazaňské), který měl původně připomínat katedrálu sv. Petra v Římě, a dnes se v něm nachází muzeum dějin náboženství. Za kanálem Mojka se již ocitáme na prostranství před budovami Admirality a Ermitáže, avšak nejdříve se ještě jdeme podívat k nádherné katedrále sv. Izáka (Isaakijevskij sobor) na stejnojmenném náměstí. Tento 102 metrů vysoký chrám je třetí největší sakrální kupolovitou stavbou světa a z jeho ochozu se tudíž nabízí pěkný výhled na všechny strany Petrohradu, čehož jsme také využili. Komunistická vláda přeměnila katedrálu na muzeum, ale dnes se zde opět konají bohoslužby. Naproti chrámu na opačném konci náměstí stojí Mariinský palác, který nechal postavit Mikuláš I. a po rozpau Sovětského svazu začal sloužit jako sídlo prvního demokraticky zvoleného městského parlamentu. O pár desítek metrů dále u řeky Něvy se již nacházíme na náměstí Děkabristů před budovou Senátu a u velkého pomníku Petra I., který od roku 1782 na žádost Kateřiny Veliké zdobí toto náměstí a později byl nazván podle Puškinovy básně Měděný jezdec. Procházíme se dále po nábřeží Něvy až na Palácové náměstí (Dvorcovaja ploščaď), kde se nachází slavný Zimní palác. Do roku 1918 sloužil jako hlavní rezidence ruských carů a dnes v něm sídlí Ermitáž, největší ruské muzeum a jedna z největších malířských a uměleckých sbírek na světě. Vzhledem k velkému zájmu turistů a obrovskému množství exponátů, jejichž prohlédnutí by člověku zabralo celý den, jsme se ani nepokoušeli do něj vstoupit. Místo toho jsme se ještě vydali dále podél břehu Něvy do Letního sadu, nejstaršího a nejhezčího městského parku, ve kterém se nachází mnoho fontán a mramorových soch a také Letní palác, na první pohled skromné letní carské sídlo.

26. července 2014

O mnoho proslulejší a honosnější letní rezidence ruských carů se však nachází v Petrodvorci (Peterhof), který leží asi 30 km na východ od Petrohadu na jižním břehu Finského zálivu. Nejsnáze se tam člověk dostane po vodě vznášedlem za pouhých 30 minut, avšak my jsme z finančních důvodů zvolili cestu autobusem od stanice metra Avtovo. Mimochodem i petrohradské město je architektonickou pamětihodností, z nichž stanice jako Majakovskaja nebo právě Avtovo patří mezi nejhezčí. Kromě toho je místní metro také technickým unikátem, neboť kvůli měkkému bažinatému podloží muselo být vybudováno hluboko v podzemí. Oproti Moskvě je navíc orientace ve zdejší podzemce mnohem přívětivější pro zahraniční turisty. Meziměstský autobus nás vysadil přímo před vstupem do samotného areálu parku v Petrodvorci. Ten nechal na začátku 18. století vybudovat po vzoru francouzského Versailles kdo jiný než Petr I. Veliký. Zatímco Horní park s Neptunovou kašnou uprostřed je volně přístupný, pro vstup do mnohokrát většího Dolního parku je nutné si již zakoupit vstupenku za 450 rublů. Oba parky rozděluje Velký palác, který svou nádhernou podobu získal až díky staviteli Rastrellimu, jenž má na svědomí mnoho významných staveb také v samotném Petrohradě. Před palácem je vystavěna bohatě zdobená Velká kaskáda s nádherným terasovitým komplexem fontán, kterému dominuje Samsonova fontána. Od ní se pak táhne asi 400 m dlouhý kanál až přímo do moře, který sloužil carům a jeho hostům jako slavnostní vjezd do paláce. V celém areálu se dále nachází asi stovka různě velkých a různě zdobených fontán a vodotrysků, z nichž za pozornost stojí např. Pyramidová fontána, Šachovnicová kaskáda či Římská fontána nedaleko zámečku Monplaisir.

Po návratu do Petrohradu jsme si šli na pár hodin odpočinout na hostel, abychom nabrali síly na noční "otevírání mostů", kterými je město "bílých nocí" proslavené. Díky své geografické poloze se město v letních měsících ponoří do lehké tmy a jen na pár hodin denně, přičemž v době naší návštěvy se zde začalo stmívat až kolem půlnoci. Od půl druhé se pak postupně začaly zvedat mosty, aby mohly Něvou projet velké lodě. Na tuto unikátní událost se podél nábřeží každý den i v tyto pozdní hodiny shromáždí velké množství přihlížejících. Nejpopulárnější je pohled na zvedající se Dvorcovyj most u Ermitáže v pozadí s věží katedrály sv. Petra a Pavla. Celou noc pak bylo v centru města nesmírně živo a hlučno, což měl na svědomí nejen víkend, ale také oslavy nadcházejícího Dne ruského námořnictva. Zpátky do hostelu jsme se vydali opět po Něvském prospektu, který se v noci promění v ještě působivější a zářící bulvár, neboť podél této 4,5 km dlouhé třídy se snad nenachází jediná neudržovaná budova, která by v noci navíc nebyla osvětlená či nějakým způsobem nasvícená.

27. července

Poslední den v Petrohradě jsme zahájili na druhém, vzdálenějším břehu Něvy. Na postranním rameni této řeky zde totiž kotví slavný křižník Aurora, který byl nasazen nejdříve v rusko-japonské válce a posléze i první světové válce. Do ruských dějin se však zapsal především dne 25. října 1917, kdy výstřel z jeho děla vydal signál k útoku na Zimní palác a zahájení revoluce. O kousek dále stojí na nábřeží Něvy velmi nenápadná stavba, ale s velkým historickým významem. Tím je Dům Petra I., který je nejstarší dochovanou stavbou ve městě a byl postaven roku 1703, kam se datuje i zrod celého Petrohradu. Zde slavný reformátor a zakladatel města přebýval, aby dohlížel na stavbu nedaleké Petropavlovské pevnosti. Ta měla Rusko chránit před nájezdy Švédů a uvolnit cestu do západní Evropy přes Baltské moře. Poté, co švédské nebezpečí pominulo, stala se z pevnosti obávaná věznice pro politické odpůrce všech státních režimů. Dnes již slouží především jako turistická atrakce a výstřel z místního děla určuje poledne. Do pevnosti se vstupuje Petrovou bránou a v jejím středu stojí nepřehlédnutelná dominanta Petrohradu v podobě katedrály sv. Petra a Pavla. Díky své vysoké a štíhlé pozlacené zvonici je nejvyšší budovou města a v jeho útrobách jsou uloženy ostatky ruských carů.

Na završení naší návštěvy Petrohradu jsme si dopřáli hodinovou vyjížďku lodí po městě, neboť nám zbyly ještě nějaké rubly, které jsme nechtěli vozit domů. Existuje zde nespočet míst, kde se dá nastoupit do lodi a absolvovat plavbu po řece i jejích ramenách, a to v kteroukoliv denní i noční hodinu (ceny se pohybují od 500 do 1000 rublů za hodinu). My jsme se nalodili u Kazaňského chrámu a zvolili jsme si okružní plavbu přes kanály Gribojedova a Fontanka, abychom poznali město a jeho pamětihodnosti i z jiné perspektivy a také poznali místa, kde jsme ještě nebyli. Znovu jsme tak mohli spatřit nádherné budovy Ruského muzea, Michajlovského zámku či Chrámu Kristova vzkříšení (chrám Spasitele v krvi), postaveného na místě bombového útoku na cara Alexandra II., nebo naopak nově obdivovat působivé katedrály Nikolskou a Trojskou na západní straně města. Na úplný závěr jsme se šli ještě opětovně podívat na Palácové náměstí, kde se konal koncert k přiležitosti již zmiňovaného Dne námořnictva. Město bylo po celý den ponořeno do víru oslav, na řece Něvě se konala přehlídka vojenských plavidel a všude po městě se konaly další doprovodné akce pro celé rodiny.

Musím konstatovat, že Petrohrad, založený na příkaz a přání Petra Velikého v roce 1703, po právu patří mezi nejhezčí města na Zemi. Ačkoliv se nachází na ruském území, nepatří mezi typická ruská města a již od svého vzniku funguje jako "otevřené okno do Evropy", kterou byl po celou dobu značně ovlivňován. Na rozdíl od Moskvy bylo navíc jeho centrum ušetřeno pustošení Napoleonových vojsk, přežilo nacistickou blokádu a až na dočasné přejmenování města na Leningrad nebylo téměř dotčeno ani komunismem. Díky tomu si zachovalo svůj jednotný architektonický styl a koncepci a jeho krásné stavby, síť kanálů a "bílé noci" lákají turisty z celého světa. Oproti tomu Moskva se začala světu a turistům otevírat převážně až po pádu "železné opony", ovšem slávu a půvab dřívějšího hlavního města říše asi jen tak nepřekoná.