Niagáry, Philadelphia, Atlanta (1.-3. 9. 2007)

USA 2007 - 2. část

1. září 2007 - Niagara Falls

Niagarské vodopády leží na řece Niagara, která vytéká z Erijského jezera a vtéká do jezera Ontario. Tvoří přirozenou hranici mezi USA a Kanadou. Jsou to zřejmě nejslavnější vodopády na světě, i když nejsou nejvyšší ani nejširší. Známější kanadské vodopády ve tvaru podkovy, přezdívané podle svého vzhledu "svatební závoj", jsou vysoké 55 metrů, o trochu nižší jsou americké vodopády. Turisté se mohou pod vodopády podívat výletní lodí. Po obou stranách řeky (a tedy i státní hranice) se nachází stejnojmenné městečko (Niagara Falls). Svou velikou bronzovou sochu zde má Nikola Tesla, který tu nechal vybudovat první hydroelektrárnu.

Po 600 km a 8 hodinách přijíždím brzo ráno do Buffala, kde ještě přestupuji na další autobus, ale odtud už to k vodopádům trvá jen půl hodiny. Vystupuji v americké části města Niagara Falls a od zastávky jdu podél toku řeky za dunivým zvukem vodopádů. Pozoruji, jak se voda v řece stává stále divočejší a připravuje se na nekontrolovatelný pád dolů. Teprve na místě s překvapením zjišťuji, že vodopády tu jsou celkem tři. Zatímco výhradně na americké straně se nachází American Falls a malý Bridal Veil Falls (Nevěstin závoj), z větší části na té kanadské straně se nachází známý Horseshoe Falls tvaru podkovy. Středem řeky Niagara vede státní hranice, a tak se rozhodnu zkusit štěstí a vydat se po Duhovém mostě přes řeku na kanadské území, abych mohl vodopády obdivovat i z druhého břehu. Úředník na druhém konci mostu mě však už dál nepustí, protože americké vízum mi v Kanadě bohužel neplatí. Což byla škoda, protože z kanadské strany je výhled na vodopády ještě hezčí. Musím se proto otočit a absolvovat další vstupní proceduru u amerického celníka. Hranici do Kanady jsem tak překročil alespoň geograficky, ale nikoliv úředně. Pohled na „Niagáry“ je však úchvatný, ať už stojím kdekoliv. Času mám však stále dost a uvažuji, co dál. Za 28 dolarů se totiž dá koupit lístek, který by mi umožnil vyjížďku lodí až pod kanadské vodopády, dále přístup na lávku těsně pod americké vodopády nebo vstup do místního mořského akvária. Můj rozpočet mi však nedovoluje již na začátku cesty tolik rozhazovat penězi, a tak se jen procházím po okolí. Nicméně s odstupem času toho začínám litovat. Zbytek dne nakonec trávím v Buffalu, druhém největším městě státu New York. Nejhezčí místní budovou a architektonickým skvostem je 115 metrů vysoká City Hall postavená ve 30. letech ve stylu Art Deco. A jako sportovní fanoušek se jdu podívat i ke stadionu HSBC Center, kde hrají své zápasy hokejisté místních Sabres. Jinak tu však k vidění nic moc dalšího není, a tak najdu veřejnou knihovnu s
volným přístupem na internet, kde přečkávám do odjezdu autobusu, vyměním si s kluky pár online SMS a dolaďuji plány na další cestu.

2. září 2007 - Philadelphia

Filadelfie je největší město Pensylvánie a se svými 6 miliony obyvateli v celé její aglomeraci se řadí na 5. místo v žebříčku největších amerických měst. Je v současnosti významným kulturním, průmyslovým a finančním centrem východní části USA. Město bylo založeno roku 1681 anglickými kvakery a hrálo významnou roli v historii amerického státu, když zde byla vyhlášena Deklarace nezávislosti (1776) nebo schválena americká Ústava (1787). V letech 1790-1800 sloužila jako hlavní město Spojených států. Místní hrdě označují část města s Independence Hall či Zvonem svobody za "nejhistoričtější čtverečnou míli Ameriky." Ve městě se nachází velké množství muzeí či galerií, ale také spousta vysokých škol, z nichž nejvýznamnější je University of Pennsylvania.

V Buffalu jsem večer minulého dne nasedl na autobus a brzo ráno přijíždím opět do New Yorku, kde po hodině čekání přestupuji na spoj do Philadelphie. Do největšího města Pensylvánie přijíždím v osm ráno a jako první zamířím do pobočky Dunkin‘ Donuts na sladkou snídani. Po ní se vydávám na západ kolem nádherně zdobené vysoké budovy radnice, ke které přiléhá malý park se známou skulpturou z červených písmen LOVE. Tady se napojuji na dlouhý bulvár Benjamin Franklin Parkway, který je lemovaný stromy, vlajkami všech států světa a několika významnými muzei, a táhne se až k tomu nejvýznamnějšímu z nich, Muzeu umění. To sice mívá zrovna o nedělích volný vstup, ale bohužel v době mé návštěvy je v rekonstrukci. Schodiště před muzeem mi samozřejmě připomíná tréninkové scény z filmu Rocky, který tu má i svoji ikonickou sochu s rukou nahoře a zaťatou pěstí. Poté se vracím zpátky do centra města, procházím kolem Convention Center a Franklin Square, míjím dům Betsy Ross, o níž legenda vypráví, že v něm ušila první státní vlajku Spojených států, a přicházím na nábřeží Penn‘s Landing s výhledem na most Benjamina Franklina, jenž se táhne přes řeku Delaware do státu New Jersey. Na závěr si nechávám historický National Independence Park, kde si zvenku prohlížím historickou Independence Hall, zapsanou na seznamu kulturního dědictví UNESCO, a naproti ní si vystojím dlouhou frontu ke slavnému Zvonu svobody. Dne 8. července 1776 zval jeho hlas z věže Síně nezávislosti občany k prvnímu veřejnému vyhlášení Deklarace nezávislosti. Ne nadarmo tak místní hrdě označují tuto část města za "nejhistoričtější čtverečnou míli Ameriky", neboť zde byla kromě Deklarace nezávislosti schválena americká Ústava (1787). V letech 1790-1800 navíc Philadelphia sloužila jako první hlavní město Spojených států. Město mi učaruje hned na první pohled, ale dojem tu kazí poměrně velký počet bezdomovců. Při pohledu na malou protestní akci válečných veteránů proti válce v Iráku se lučím s městem a mířím na zastávku Greyhound, odkud mi po třetí hodině odpoledne jede autobus do Richmondu. Po půlhodinovém stopoveru na nádraží ve Washingtonu dorazím do Richmondu kolem desáté večer. Aniž bych opustil budovu terminálu, musím si rychle koupit něco k jídlu a stoupnout si do fronty na další autobus.

3. září 2007 - Atlanta

Půlmilionová Atlanta je hlavní a největší město státu Georgia. Její rychle se rozrůstající metropolitní oblast s více než 5 miliony obyvatel patří mezi desítku největších v USA. Atlanta začala rychle vzkvétat po občanské válce a dnes je hospodářským centrem amerického jihovýchodu. Je i významnou dopravní křižovatkou, vždyť se tu nachází největší letiště na světě.

Kolem půlnoci nastupuji v Richmondu na autobus do Atlanty a čeká mě nejdelší přejezd autobusem na mé pouti po východu USA. Brzo ráno autobus zastavuje na hodinovou přestávku v Charlotte a po dalších ujetých kilometrech nás od Atlanty dělí zhruba ještě 5 hodin, když ucítíme, že autobus lehce nadskočí a něco po cestě přejede. Nikdo nic netuší, musíme zůstat sedět na místech a dlouho čekat na příjezd policie. Ti si vezmou od všech kontakty a na místě zůstáváme celkově stát přes 3 hodiny. Do Atlanty nakonec přijíždíme s pětihodinovým zpožděním, čímž se celý můj přejezd z Filadelfie do Atlanty neplánovaně protáhne na celých 24 hodin. Co je však ještě horší, na prohlídku města mi tím zbývají jen necelé dvě hodiny. Pozdějším spojem z Atlanty do Orlanda totiž jet nemůžu, protože jsem s kamarády domluven, že se s nimi potkám další den ráno na nádraží v Orlandu. Nastupuji tudíž rychle na metro a dojedu do centra Atlanty, kde si alespoň prohlédnu olympijský park, postavený k příležitosti konání olympiády v roce 1996. Kolem něj stojí významné budovy jakými jsou např. budova CNN, World of Coca-Cola nebo Georgia Aquarium, toho času největší mořské akvárium na světě. Na prohlídku těchto atrakcí mi bohužel kvůli zpoždění busu nezbývá čas a musím spěchat zpátky na autobusové stanoviště, odkud mi v 18:45 jede spoj do Orlanda. Poté co si koupím s sebou nějaké jídlo v trafice, zařadím se do dlouhé fronty na autobus a modlím se, aby na mě vyšla řada. Do autobusu se nakonec dostanu až jako poslední člověk, zatímco cestující v řadě za mnou mají smůlu.