USA 2009, 3. část - Národní parky Kalifornie
24. srpen 2009
Po vyzvednutí auta a zbytku naší party na letišti se vydáváme východním
směrem do Yosemite National Park. Dva stany jsme již měli koupené, ale ještě se
cestou zastavujeme ve walmartu pro zásoby jídla a pití na 3 dny. Většinou
nakupujeme různé konzervy, trvanlivé salámy nebo instantní jídla, které si
můžeme ohřát na ohni nebo na speciálních hořácích, které jsme si dovezli z kempu,
a k tomu nezbytné barely pitné vody a plechovková piva na večerní
posezení. Také nádrž musíme doplnit raději dříve, protože se zkracující se
vzdáleností k parku roste také cena benzínu (rozdíl činí až 1 dolar na 1
galon). Ve městě Merced odbočujeme z dálnice směrem k parku, kam dojedeme až po
osmé hodině večer. Byl to však záměr, protože jsme neměli dopředu zajištěnou
rezervaci v žádném kempu, která je zde nezbytná. Díky již zavřené vrátnici
tak můžeme tajně vstoupit do jednoho z nich a postavit zde stany. I když kemp Upper
Pines hlásil, že je full, bez
problému najdeme volné místo k nocování. Uděláme si večeři a jdeme spát, ale v
noci mě probudí velký hluk a světlo kolem našeho stanu. Naštěstí po nás nikdo
nic nechce a ráno se dozvím, že to byl ranger, jenž nám zamykal železnou skříň
na jídlo, které vábí místní medvědy.
25. srpen 2009
Do úderu osmé hodiny se vypakujeme pryč z našeho kempu, aby na nás nepřišli místní správci, a zaparkujeme auto na veřejném parkovišti. Čeká nás 11 km pěšky a 1500 metrů převýšení na nejvyšší vrchol v Yosemite Valley - Half Dome (2650 m n.m.). Cesta k němu vede nejdříve po 4 km dlouhé panoramatické trase "Mist Trail" kolem nádherných vodopádů Vernal Fall a Nevada Fall až do Little Yosemite Valley. Zde, přímo na vrcholu 180 metrů vysokého Nevada Fall, se na nějaký čas zastavíme, abychom si po absolvování prvních 600 metrů převýšení odpočinuli, najedli se, ale především se mohli pokochat nádherným výhledem na yosemitské údolí tvořeného žulovými skalisky, vysokými stromy a řekou Merced. Těsně vedle nás hučí vodopád a kolem nás směle pobíhají čipmánci a veverky pochtívajíc kousek jídla. V tomto místě se hodně turistů otočí a jde zpátky nebo pokračuje po Panorama Trail na Glacier Point. My však ještě nejsme ani v půlce naší cesty k Half Dome. Dalších 7 km a 900 metrů převýšení vede po lesních či kamenitých cestičkách, potkáváme stále méně lidí a příroda se stává čím dál divočejší. Poslední stovky metrů vedou do prudkého kopce po žulových schodech, ale stále ještě nejsme úplně nahoře.
Cesta na samotný vrchol Half Dome vede po strmé holé skále, do které jsou zabouchány pro usnadnění výstupu dřevěná prkna a železné tyče s lanem, kterého se mohou turisté přidržovat při cestě nahoru i dolů. Nutno říci, že vylézt po takovéto krkolomné cestě nebylo nic lehkého, ale nakonec to bylo snazší, než mi to zpočátku připadalo. Z vrcholu je i díky jasné obloze nádherný výhled na kilometry daleko a člověk může z této výšky obdivovat nádherné scenérie, které tu divoká příroda vytvořila - zelená údolí s mohutnými vodopády a tichými jezery, kopce pokryté hustými lesy, strmé žulové stěny i holé vrcholky pohoří Sierra Nevada v pozadí. Jsou zhruba tři hodiny odpoledne a my musíme sejít dolů zpátky k autu. Dalších 11 km však vede zase pořád z kopce a k autu se dostáváme zhruba v osm večer. Musíme však ještě dojet do Sequoia parku, který je vzdálen zhruba 3,5 hodiny jízdy. Tam stavíme stany až po půlnoci a po našem nejnáročnějším dni okamžitě uleháme jak zabití.
26. srpna 2009
Ráno nás v kempu vzbudí ranger, aby nás upozornil, že jsme postavili stan na zakázaném místě. Je však rozumný a za slib okamžitého sbalení mu nakonec ani nemusíme platit poplatek za kempování. Autem tedy jedeme hlouběji do parku, cesta se stále více klikatí a stoupá nahoru. Přece jenom se nacházíme v pohoří Sierra Nevada. Zastavíme na jednom z parkovišť, abychom se nasnídali, a to už se nad námi tyčí také vysoké sekvoje. Popojedeme pak ještě o kousek dál a zaparkujeme na místě, odkud to je jen kousíček pěšky do tzv. Obřího lesa, kde stojí strom zvaný General Sherman, největší žijící organismus na naší planetě. Se svou výškou 84 m to sice není nejvyšší sekvoje, ale zato je nejobjemnější (cca 1480 m3) a nejtěžší (cca 1400 t). Jelikož se nachází kousek od hlavní cesty, najdeme zde mnoho turistů. Stačí však popojít po turistických stezkách kousek dál do nitra lesa a už se můžeme kochat těmito přírodními unikáty téměř sami a tak dlouho, dokud nás nezačne bolet za krkem. V Sequoia parku najdeme i sekvoje tyčící se do výšky až 100 metrů a staré přes 3000 let či mnoho dalších přírodních zajímavostí. Určitě by stálo za to zde podniknout nějakou delší pěší túru, ale unavení po včerejším namáhavém dni a hnáni časem se musíme spokojit alespoň s tím, co jsme zatím viděli. Navštěvujeme ještě nedaleké návštěvnické centrum a pak jedeme zpátky. Z horských serpentýn se nám i z auta naskýtají nádherné výhledy do údolí i na horské masívy Sierra Nevady, kterým dominuje nejvyšší vrchol Mt. Whitney. Při opuštění národního parku zaplatíme standardní poplatek 20 dolarů za auto a o kousek dál u cesty najdeme jezero, kde se na chvíli svlažíme ve vodě. Cílem pro zbytek dne pak je najet co nejvíce kilometrů po horských cestách směrem na jihovýchod. Nakonec zakotvíme u jezera Isabella a třetí den po sobě spíme pod stanem. Do kempu se opět dostáváme až po setmění, ale stihneme ještě rozdělat oheň, ohřát si jídlo a popít pivo.
Během našeho cestování jsme pod stanem spali celkem osmkrát a naše stanování probíhalo většinou podle zaběhlého scénáře - na mapě jsme si vytipovali kemp, za šera či dokonce za tmy jsme přijeli, rychle postavili stan, rozdělali oheň nebo alespoň zapálili hořáky, abychom si ohřáli večeři, popíjeli plechovkový pivo a klábosili. Ráno nás buď zkasírovali, nebo se nám podařilo vyklouznout bez placení.
27. srpna 2009
Po probuzení si udělám krátkou procházku k jezeru, kde potkávám Dášu s Verčou, jak cvičí jógu. Pokochám se výhledem na hladinu jezera, v níž se zrcadlí okolní hory, a vracím se zpět sbalit stan. Cílem dne je dojet v rozumné době do Las Vegas. Místo pohodlné cesty po dálnici však lační po poznání volíme cestu přes Údolí smrti. Cesta tam není sice moc záživná, jelikož vede neustále po rovině prázdnou pustinou, ale je nutné ji absolvovat. Death Valley sice nenabízí příhodné podmínky pro život běžných smrtelníků díky obrovským vedrům a nehostinné krajině, ale my v něm objevujeme určité kouzlo. Pestrá paleta terénních a skalních útvarů, barev a rostlin, k tomu poušť s písečnými dunami, přesto ležící pod hladinou moře, to vše nabízí Údolí smrti. Jedná se zároveň o nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo Severní Ameriky. Naštěstí máme klimatizované auto, ale chceme-li na chvíli vystoupit na pár fotografických zastávek, je nutné používat klimatizaci jen v rozumné míře. Přesto to nakonec Veronika odnese lehčím úpalem. Nejdříve zastavujeme v Panamint Valley a jen pozoruji rovnou silnici táhnoucí se pustinou vpřed, až nakonec začne stoupat a klikatit se do tmavých hor, které ostře kontrastují s jasně modrou oblohou. Zároveň v dálce jen těsně nad zemí zpozorujeme prolétnout dvě stíhačky. V této oblasti však nic zvláštního, neboť se tu prý takřka denně konají cvičné lety amerického armádního letectva. Další zastávku podnikáme u písečných dun (Mesquite Flat Sand Dunes). Teplota venku se pohybuje kolem 45 °C a písek je tak horký, že se po něm nedá chodit naboso. Nakonec zastavíme ještě při výjezdu z národního parku již na hranici s Nevadou, kde se fotíme u vstupní cedule a měníme se u volantu. Konečně se tak i já dostávám k řízení našeho vanu.
Komentáře
Okomentovat