Jelikož jsem až po zakoupení jízdenky do Bělehradu zjistil, že zpáteční spoje do Česka nejezdí v ty dny, jak se píše v jízdním řádu, musel jsem improvizovat a napadl mě skvělý nápad stavit se ještě po cestě zpátky v Budapešti.
Budapešť je hlavní město Maďarska, hospodářské, dopravní a kulturní centrum země. Čítá přes dva miliony obyvatel a vzniklo roku 1873 sloučením tří do té doby samostatných částí - Budína, Starého Budína a Pešti. Pravému, budínskému břehu dominuje vrch Gellert se sochou Svobody a také vrch Várhegy s královským palácem, zatímco nejnápadnější stavbou levého, pešťského břehu je budova parlamentu. Lidé jezdí do Budapeště za cikánskou hudbou, pikantními jídly, čardášem či tokajským vínem. Město je ale také slavné díky svým lázním a termálním pramenům, kterých se zde vyskytuje celkem 123, což z Budapeště dělá největší evropské lázeňské město.
17. listopadu 2009
Do Budapešti jsme se přesunuli z Noviho Sadu nočním vlakem (jízdenka něco kolem 450 Kč) a doufal jsem, že se tentokrát vyspím více než cestou do Bělehradu. Zasedli jsme do kupéčka k nějakýmu chlápkovi, ze kterého se nakonec vyklubal docela ukecaný Američan. V podstatě jsme prokecali celou cestu a úplně mě dostal svými znalostmi z dějin Evropy. Cestoval různě po Evropě, a tak jsem mu na jeho žádost doporučil i pár míst k návštěvě Česka. Nakonec jsem usnul snad na jednu hodinku, než vlak před šestou dojel na nádraží Keleti. Další hodinu jsme ještě museli čekat, než otevřou směnárnu a McDonalda, abych do sebe nasoukal nějaké kafe. Nijak zvlášť jsem se ale unavený necítil, za ty 4 dny na cestách jsem si zvykl na harmonogram brzo vstávat - brzo spát.
Museli jsme si ještě najít nějaký program, než budeme moci se ubytovat. Z vlakového nádraží jsme se tedy vydali na nejbližší tramvajovou zastávku a dojeli k Margitinu ostrovu, největšímu na Dunaji ve městě, který je zároveň jedním velkým parkem. Přístup na něj je možný z Margitina mostu klenoucí se přes řeku, z něhož je zároveň pěkný výhled jižním směrem na všechny významné budovy podél Dunaje, zejména na Parlament (viz obr. 2). Tramvají jsme pak přejeli podél pravého břehu na náměstí Szt. Gellért, kde stojí pod vrcholem Gellért stejnojmenný hotel. Překročili jsme řeku a mířili již směrem k našemu hostelu kousek od Kálvin tér. Ještě jsme se stavili na tržišti na oběd a já si nemohl dát nic jiného než maďarský guláš a byl opravdu výborný. Náš hostel byl vlastně panelákový byt, měli jsme zde volný přístup na internet, zdarma snídani a horké nápoje, takže můžu doporučit (Casa Nostra). Dali jsme si sprchu a vyrazili opět do města.
Vydali jsme se severním směrem kolem maďarského Národního muzea na Kálvin tér, židovské synagogy na Dohány utca a baziliky sv. Štěpána na István tér. Tady jsme odbočili na nekonečně dlouhou Andrássyho ulici, která nás dovedla až na Náměstí hrdinů. Po této cestě je však k vidění také spousta pamětihodností jako např. Národní opera či House of terror, muzeum líčící hrůzy komunismu. Náměstí hrdinů dominuje 36 metrů vysoký sloup uprostřed Památníku tisíciletí (viz obr. 3) a lemují ho významné muzea Art Gallery a Muzeum of Fine Arts. Zároveň je toto náměstím vstupní branou do městského parku Városliget, kde se nachází umělé jezero, uprostřed něhož se tyčí hrad Vajdahunyad, dále zoologická zahrada a neoklasicistní lázně Szechényi.
Cestou zpátky už jsme využili, potřetí a naposled, městskou hromadnou dopravu. Tentokrát jsme se svezli metrem až na konečnou stanici u Dunaje (jedna jízda tramvají či metrem stojí 300 Ft.). Přešli jsme řeku přes historicky první most ve městě a zároveň ten nejslavnější - Széchenyi lánchid (Chain bridge), který vede přímo pod kopec Várhegy, na němž se vyjímá Budínský hrad. Nahoru se dá vyjet buď placenou lanovkou nebo pěšky. My jsme vystoupali nahoru po schodech a došli jsme se nejdříve podívat k Rybářské baště (viz obr. 4) a Matyášově chrámu, které se nachází již v areálu hradu obehnaného betonovou zdí. Odsud se naskýtá opravdu nádherný výhled na celé město (viz obr. 1), nám bohužel ve výheldu trochu bránila mlha. Prošli jsme si celý areál hradu a sestoupali opět po schodech dolů.
Všechno důležité v Budapešti jsme tak stihli během jednoho dne a začínala se dostavovat únava z chození i nevyspání. Novou mízu nám však vlil pohled na Budapešť, když se začalo stmívat. Procházka po osvětlené promenádě podél Dunaje s výhledem na osvětlené historické budovy byla nezapomenutelným zážitkem (viz obr. 5). Nutno ještě dodat, že celý komplex historických budov po obou březích Dunaje je zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO.
18. listopadu 2009
Být v největším lázeňském evropském městě a nenavštívit jeho lázně by byla škoda, a tak jsem si na druhý den naplánoval návštěvu některé z městských lázní. Jsou tu poměrně levné (ceny od 500 do 6000 Ft. na celý den). Vzhledem k omezenému počtu peněz jsem si vybral lázně Dandár, které se nacházely kousek od hostelu a ve čtvrtek měly poloviční slevu na vstupném, takže mi stačilo pouhých 500 forintů. Byly sice malé a turisticky nijak nevyhledávané, ale na dvě hodinky to bylo pro mě akorát. Byl jsem tam ze všech návštěvníků nejmladší a zřejmě i jediný turista, ale nijak mi to nevadilo a příjemně jsem se uvolnil. K dispozici tam byly tři bazény o různé teplotě léčící problémy kloubů a také sauna.
Náš autobus měl odjíždět z Budapešti ve čtyři odpoledne, a tak jsme se pomalu vydali směrem na autobusové nádraží, které se nachází v největším městském parku Népliget. Cestou jsme ještě míjeli stadion nejslavnějšího klubu v zemi - Ferencváros. Na oběd jsem ještě za zbytek forintů musel ochutnat i maďarské klobásy a jak jinak byly výborné.
Budapešť jsem si opravdu zamiloval a někdy se tu určitě ještě přijedu podívat. Jediným problémem, se kterým jsem se tu setkal byl ten, že tu nikdo neumí pomalu ani slovo anglicky, ale rukama nohama jsem se vždy nějak domluvil.
Komentáře
Okomentovat