12. 7. 2010
Ještě před cyklotúrou jsme ale navštívili jedno z nejúžasnějších míst na celém světě - Monako. Je to druhý nejmenší stát na světě (hned po Vatikáně) a dělí se na čtyři městké části, které jsou vzájemně propojené - Monte-Carlo, Monaco-Ville, La Condamine a Fontvieille. Jeho krásu umocňuje i jeho poloha v zálivu přímo na svahu, který stoupá nahoru od hladiny azurového Středozemního moře. Monako je daňovým rájem a také sídlem pro bohaté celebrity, najdeme zde spoustu kasín, luxusních hotelů, drahých obchodů, rychlých aut, honosných jacht. Je to prostě ráj pro bohaté lidi a obyčejný člověk, který toto místo navštíví, si tak na chvíli může připadat také tak a tajně závidět.
První úžasný pohled na Monako se nám naskytne z příjezdové silnice do tohoto státu ještě nahoře na kopci. Velkým problémem se pak ale ale stane najít vhodné místo na parkování. Čím dále sjíždíme dolů do města, tím hůře jde logicky najít nějaké volné místo a tím horší je také provoz. Nakonec jsme ale něco našli a vydali se pak pěšky do slavného přístavu. Když zvedneme oči, napravo vidíme vyvýšeninu, na jehož vrcholu se tyčí královský palác, kde ještě donedávna sídlil kníže Rainier III. Po jeho smrti jeho místo převzal kníže Albert, který byl zrovna čerstvým ženáčem. Na počest jeho svatby s bývalou profesionální jihoamerickou plavkyní všude visely po boku monackých vlajek také ty jihoamerické. Jako sportovní nadšenec jsem se nejvíce těšil, až si v Monte Carlu projdu slavnou městkou závodní trať pro formule 1, po které přes celý rok, když nejsou závody, běžně jezdí auta. Známý tunel a šikana před hotelem Fairmont i úsek podél přístavu, vše lze bez problému projet autem či si projít pěšky, což by na jiných závodních tratích šlo těžko. Monte Carlo je od Monaco-Ville oddělen skálou, a tak jsme při odjezdu z města vyjeli ještě na kopec nad Monaco-Ville, abychom se mohli pokochat výhledem i na tuto slavnou část tohoto státečku plného krásy a luxusu.
13. 7. 2011
Následující 2 dny jsme již naplno využili naše bicykly. Jelikož ubytování na francouzské riviéře je velmi drahé, museli jsme se sem přesunout nejdřívě autem z Itálie a najít nějaký vhodný autokemp v té oblasti, kterou jsme chtěli projet. Jelikož jsme chtěli navštívit především města Cannes a Nice, nejlepší volbou bylo přenocovat v kempu v letovisku Antibes, který se nachází uprostřed.
Poté, co jsme zaparkovali a postavili stan, osedlali jsme naše kola a vydali se nejdříve západním směrem do Cannes. V samotném Antibes vede po celém městě po pobřežní silnici značená cyklostezka, která však končí zároveň s městem, a dále je nutné jet po silnici zároveň s auty. Provoz po pobřežní silnici však není nijak hustý a nabízí se z ní krásný výhled na moře. Člověk si navíc může vybrat, zda směrem do Cannes objede malý poloostrov či zvolí zkratku skrz něj. Jelikož jsme nemuseli nikam spěchat, objeli jsme si tento výběžek a za odměnu se nám z jeho konce nabídl nádherný výhled na pobřeží, kterému dominovalo městečko Golfe Juan. Do Cannes jsme dojeli zhruba po dvou hodinách. Toto původně malé rybářské městečko se od konce 19. století začalo měnit na moderní letovisko s luxusními hotely, které lemují promenádu La Croisette. Od konce druhé světové války se tu navíc koná každoročně Mezinárodní filmový festival a trochu ospalé město v tu chvíli neuvěřitelně ožívá pod záplavou turistů a vítá slavné osobnosti nejen z filmové branže. Vstup do auditoria po červeném koberci je volně přístupný i turistům. Moc slavní a bohatí jsme si ale připadat nemohli, protože jsme zjistili, že jsme někde po cestě nebo v krámu vytratili balíček papírových kapesníků, ve kterém měl táta dost nešikovně uschovaných 400 eur. Za slunného počasí jsem se stihl i vykoupat na místní písečné pláži, ale jen chvíli na to začalo hustě pršet a tuto hodinovou smršť jsme museli přečkat pod střechou jednoho z domů. Měli jsme alespoň čas přemýšlet o tom, kde můžou ztracené peníze ležet a jak tuto neutěšenou situaci vyřešit, neboť náhradní hotovost nikdo z nás u sebe neměl. V tu chvíli jsme tudíž ani nevěděli, za co si koupíme jídlo, z čeho zaplatíme přenocování v kempu a jestli vůbec máme v autě dostatek benzínu na návrat do San Bartolomea. Po návratu do kempu v Antibes si naštěstí táta, který se jako stará škola vždy spoléhal jen na hotovost, oddechl poprvé, když objevil v autě svou platební kartu, a podruhé, když mu z bankomatu vydala nějakou novou hotovost.
14. 7. 2011
Druhý den jsme tak mohli pokračovat v cyklojízdě a naším cílem bylo město Nice. Ani tímto směrem jsme neměli žádnou představu o tom, jestli tam vede nějaká cyklostezka. Avšak to, co jsme viděli, nám úplně vyrazilo dech. Z Antibes až do Nice vedla podél pobřeží nádherná stezka výhradně pro kola a nemuseli jsme se vyhýbat žádným chodcům, natož autům. Navíc většina trasy vedla přímo podél moře, takže jste se opět mohli kochat pěkným výhledem na azurové moře na jedné straně a zastavěnou část s hotely a bary na druhé straně. Po cestě do Nice člověk projede ještě letoviskem Cagnes-sur-Mer, ale v podstatě celé pobřeží je již propojené. Těsně před Nice projíždíme hned vedle mezinárodního letiště, které leží na výběžku do moře, a letadla tak přistávají jakoby skoro na moři. Poté, co jsme již v samotném Nice projeli pobřežní Anglickou promenádu až na její konec na vyvýšené místo s pevností, výhled na zátoku mi vyrazil dech podruhé. Ještě nikdy jsem snad neviděl azurovější moře, které tu není díky oblázkové pláži ničím kalené, a krásu okamžiku podtrhují i krásné budovy hotelů podél pobřeží a kopce v dáli. Samozřejmě jsem neodolal se na chvíli ve vlnách moře svlažit a k tomuto účelu jsme si vybrali plácek před nádhernou budovou secesního hotelu Negresco. Na kole se dá projíždět bez problému i v centru města, které je považováno za neoficiální hlavní město Azurového pobřeží. Zatímco u Francouzů má pověst spíše jako mafiánské doupě, turisté si užívají jeho nezaměnitelnou krásu.
Komentáře
Okomentovat