Peking - v srdci čínské civilizace (podzim 2011)

Při rozhodování, do jaké oblasti se vydám na stáž, jsem měl poměrně jasno. Velmi rád cestuji, ale ještě nikdy jsem nenavštívil východní Asii a vždy jsem chtěl poznat místní kulturu, lidi a památky. A když jsem objevil nabídku spolupracovat na jednom projektu pro AIESEC pobočku přímo v Pekingu, v samotném srdci staré čínské civilizace, neváhal jsem ani minutu. Spousta lidí si Čínu spojuje jen s jejím komunistickým systémem a divili se, že jsem se chtěl vydat zrovna tam, ale mě zajímalo poznat Čínu především po její kulturní stránce. 

Největším negativem na celé stáži se však nakonec ukázal právě čínský režim, který klade velké překážky kvůli udělení víza. Čínská ambasáda v Praze mi nejprve odmítla dát dlouhodobé pracovní vízum na ten účel, na který jsem se tam chystal, a vydala mi jen turistické vízum na pouhé 2 týdny. Jelikož jsem již měl koupenou letenku a do Pekingu jsem se moc těšil, rozhodl jsem se, že odletím i na tuto kratší dobu. Nakonec jsem ale nelitoval.

Peking je hlavním městem Čínské lidové republiky, ale oproti lidnatějšímu a modernějšímu Šanghaji si zachovává spíše historičtější ráz, což je jedině dobře. Po tisíciletí je totiž správním a kulturním centrem celé čínské civilizace. Peking je nesmírně pestrým místem, směsicí historického dědictví města i nových moderních budov a čtvrtí, levných bazarů a stánků s občerstvením i luxusních obchodů a restaurací, úzkých uliček hutongů s tradičním stylem života i moderních bulvárů ožívajících především po západu slunce. Na každém kroku spatříte komunistické symboly a dozorce, ale také různé prozápadní prvky, jakožto i typicky čínské památky. 

V jednu chvíli se ocitáte v hustém pekingském provozu, přeplněném metru a kolem pobíhá spousta Číňanů, ať už do práce nebo za nákupy, a v jinou chvíli stojíte v jednom z mnoha městských parků, které vám najednou připadají jako oázy klidu. Pozorujete místní komunitu věnující se tradičním čínským aktivitám či navštívíte jeden z mnoha místních chrámů. A když se ztratíte, snadno zabloudíte do jednoho z mnoha hutongů, úzkých uliček, kde lze spatřit tradiční životní styl chudších obyvatel nebo ochutnat jednu z mnoha levných tradičních specialit. Pekingu v jistém smyslu pomohlo pořádání letních olympijských her v roce 2008, neboť se více otevřel zahraničním návštěvníkům a díky modernizaci města určitě zpříjemnil život i místním lidem. 

Co se týče samotné stáže, spolupracoval jsem se zahraničními stážisty (Indonésie, Pákistán aj.) i s místními dobrovolníky na projektu zvaném "Impression of China". Jeho cílem bylo poznat po všech stránkách čínskou kulturu a životní styl (jídlo, výchova, chudoba, životní prostředí, folk arts, bussiness atd.) a za pomocí průzkumu mezi zahraničními turisty i místními Číňany zjistit, jak vnímají samotnou Čínu oni. Zahraniční stážisté jednou týdně také pomáhají v jedné z místních základních škol pro přistěhovalecké děti učit angličtinu. Nutno říci, že bez znalosti čínštiny bylo téměř nemožné děti učit, a proto nám pomáhali i čínští dobrovolníci v roli překladatelů. Děti měly totiž kolem deseti let a moc anglicky nerozuměly, takže jsem si vzpomněl na svá táborová léta a snažil se dětem vštípit angličtinu za pomocí různých her. Další aktivitou byla naše účast na místní univerzitě (Renmin University) a možnost debatovat s jejími studenty na různá témata. Místní studenty samozřejmě nejvíce zajímalo, jak to chodí jinde ve světě, a pro mě jako studenta politické a kulturní geografie byla tato diskuze velmi zajímavá a myslím, že pro obě strany taky velmi přínosná. 

Vzhledem ke krátké době, již jsem měl v Pekingu strávit, jsem se každý den ve volném čase snažil objevovat jeho krásy. Nutno říci, že denně bylo možné navštěvovat stále nová a nová místa a jedno bylo hezčí a zajímavější než to druhé. V samotném Pekingu se nachází celkem tři památky UNESCO (Zakázané město, Letní palác a Chrám nebes) a v jeho okolí další tři takové památky včetně Velké čínské zdi. 

Tou nejnavštěvovanější památkou je Zakázané město a už samotný název vypovídá o tom, že zde po 500 let nesměl vkročit nikdo kromě císaře a jeho vyvolených. Pro turisty se jeho brány otevřely teprve v roce 1949, tedy po vzniku republiky pod vedením Mao Ce-Tunga. Jeho obří portrét visí přímo nad vchodem slavné Brány nebeského klidu, která stojí mezi Zakázaným městem a největším náměstím na světě Tiananmen. Právě uprostřed tohoto obrovského náměstí stojí i Maovo mauzoleum. Lidé si vystojí obrovskou frontu, aby mohli tohoto vůdce na pár sekund spatřit, případně se mu poklonit a položit k jeho hrobu květiny. I to svědčí o jeho obrovském významu pro čínskou společnost, ať už byly jeho činy jakkoliv diskutabilní. Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že i sebevíc prozápadně orientovaní Číňané chovají k tomuto člověku velký respekt. 

Na Pekingu jsem měl rád nejvíce procházky po jeho parcích, kde jsem mohl spatřit místní komunitu věnující se tradičním čínským aktivitám, vidíte místní lidi relaxovat, cvičit tajči, hrát na tradiční hudební nástroje, věnovat se hraní karet či vodní kaligrafii, ale také můžete obdivovat tichou atmosféru čínských paláců a chrámů zasvěcených některému z mnoha místních náboženství - taosimu, buddhismu či lámaismu. Samozřejmě čím slavnější park, tím více vás otravuje bezpočet hlučných turistických skupinek, ale s tím se v Číně musí počítat. Nejvíc na mě zapůsobil areál Letního paláce, jehož podstatnou část tvoří obrovské jezero Kunming. Zbytek plochy tvoří zahrady s bezpočtem paláců a jiných staveb, které byly postaveny jako letní příbytek pro císařskou rodinu. Turisté většinou projdou krátkou promenádou podél severního břehu jezera až k Věži voňavého Buddhy, ze kterého se naskýtá nádherný výhled na jezero. Příjemnější je však dojít k věži po pěšinkách kopcovitým zalesněným terénem, kde není tolik turistů a kde objevíte spoustu jiných chrámů.

Za návštěvu určitě stojí i park Chrámu nebes, kde se nachází mnoho unikátních budov, především Sál modlitby za dobrou úrodu, jeden ze symbolů Pekingu objevující se na mnoha jeho pohlednicích. Zážitkem byla i procházka parkem Beihai, kterému dominuje bílá dagoba, postavená za účelem návštěvy dalajlámy, stojící na kopcovitém ostrůvku uprostřed jezera. Bohužel výhledy na město z podobných vyvýšených míst hatilo zamračené a mlhavé počasí. První slunečný den s modrou oblohou jsem za celé dva týdny zažil až ve svém posledním dni před odjezdem. Podnebí je zde velmi suché a problémem je i neustálý smog, kvůli kterému nemalý počet místních lidí nosí neustále roušku kolem úst.

Téměř za všechny památky i vstupy do parků se sice platí, ale na druhou stranu ceny nejsou vysoké (5 - 50 RMB) a peníze jdou na jejich údržbu. Vůbec náklady na živobytí pro zahraniční turisty jsou velmi nízké. Např. lístek na metro stojí pouhé 2 RMB (1 RMB = 2,8 CZK) a jídlo je tu levnější než u nás. 

Musím však přiznat, že na čínské jídlo jsem si zvykal poměrně dlouho. Ač nejsem v jídle nijak vybíravý, tak čínskými hůlkami jsem se naučil jíst rychleji než místní jídlo. Číňané totiž dokáží uvařit téměř cokoli z čehokoliv a nakombinovat pokrm z nejrůznějších ingrediencí, nad kterými Evropan jen nechápavě zakroutí hlavou. Na druhou stranu mnoho z místních pokrmů mi velmi chutnalo a budou mi chybět jako např. oslí maso či kuličky ovoce napíchané na špejli v lehce zkaramelizovaném cukru, teplé sójové mléko či jogurt z kravího mléka. Ale vůbec nejvíc mi samozřejmě chutnala Pekingská kachna, symbol Číny a nutnost každého návštěvníka ji ochutnat. V Pekingu se nachází několik speciálních restaurací, kde se tento slavný pokrm připravuje, a kuchař vám ji naporcuje přímo před vašima očima. Podává se společně s pšeničnými plackami, fazolovou omáčkou a zeleninou. Tuto lahůdku jsem si vychutnal v jedné z nejslavnějších místních restaurací Quanjude Roast Duck Restaurant, takže bylo nutné si za tuto pochoutku sice trochu připlatit, ale určitě stála za to. Čínská kuchyně je tak velmi rozmanitá a rozhodně to není jen o rýži a nudlích, jak si mnozí myslí. 

Říká se, že každý správný návštěvník Číny a především Pekingu musí kromě ochutnání kachny ještě navštívit Pekingskou operu (divadelní forma spojující akrobacii, bojové umění, poetické árie i tanec) a Velkou čínskou zeď. Na operu v čínském podání mi sice již nezbyl čas, ale jeden z divů světa jsem si nemohl nechat ujít. Nejbližší úsek zdi dlouhé 8800 km se nachází zhruba 70 km od Pekingu v Badalingu a jezdí tam pravidelné autobusové linky za 12 RMB. Bylo příjemné se z velkoměsta přesunout do přírody, ale i tady vás samozřejmě pronásledují hordy turistů. Čím dále a výše se však po zdi procházíte, tím jste více osamoceni a naskýtají se vám stále úžasnější pohledy do dalekých kopců, po jejichž hřebenech se táhne a kroutí toto úžasné lidské dílo. Ze začátku nám sice pohled do dálky kazila mlha, ale postupem času se vyjasnilo a já se mohl kochat výhledem na kopcovitý terén a zeď, kam až oko dohlédlo. 

Čínská mise, ač byla kratší a dražší, než jsem očekával, tedy byla pro mě velmi zajímavou a nezapomenutelnou zkušeností. Peking je úžasně pestrým místem. Navíc jako stážista jsem měl oproti běžnému turistovi možnost lépe poznat čínskou kulturu, žít v komunitě místních studentů a zahraničních stážistů, podílet se na zajímavém projektu, zažít spoustu zábavy a poznat pár zajímavých lidí a kamarádů. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že pro dlouhodobější pobyt není Peking tím nejatraktivnějším místem pro život. Dřív nebo později se člověku začnou zajídat neustále zachmuřená obloha bez slunečního svitu, narvané metro k prasknutí a v neposlední řadě všudypřítomné aspekty komunistického režimu i lidská povaha spousty Číňanů, kteří se honí jen za ziskem, málokdy se usmějí a jsou zcela lhostejní k ostatním. To je však již jiné téma.