Maroko je pro (nejen) českého turistu stále trochu nepoznanou exotickou zemí, která je díky své poloze a historii jakousi křižovatkou mezi evropským, africkým a muslimským světem. Leží totiž v severní Africe, na západním cípu arabského světa a od Evropy ho dělí asi 15 km široký gibraltarský průliv (nepočítám-li dvě španělské autonomní oblasti Ceutu a Melillu). Samotný název země pochází z arabského al-Maghrib al-Aksa, což v překladu znamená "Nejzazší západ." V letech 1912 - 1956 se stalo Maroko francouzskou kolonií a vliv Francie je zde dodnes velmi patrný. Nejenže je francouzština společně s úřední arabštinou hojně využívaným jazykem, především v obchodním styku, ale začalo se zde hojně stavět, budovat infrastruktura a ve starých arabských městech vznikaly za jejími hradbami zcela nové čtvrti s výstavními bulváry a budovami. Také v současné době prochází Maroko značnou transformací, a to nejen v oblastech stavebnictví a hospodářství, které napomáhají turistickému ruchu, ale i v myšlení lidí. Přesto lze v mnoha horských oblastech a vesnicích zpozorovat po staletí nedotčený styl života původního berberského obyvatelstva, které se nikdy nepodrobilo cizí nadvládě.
Maroko láká turisty především svou rozmanitostí, která může nabídnout jen málokterá africká a arabská země. Cestovatel zde narazí na typicky arabská či koloniální města, římské památky, jakož i nádhernou přírodu v podobě vysokých hor, úrodných údolí, horkých pouští a osvěžujícího oceánu. Ať už z geografických či historických důvodů, drtivá většina turistů pochází z Francie a Španělska, jak jsem poznal i na vlastní kůži. Člověk si tak při cestování připadá alespoň trochu anonymní, ačkoliv v posledních letech přitahuje Maroko stále více turistů z mnoha dalších zemí. Na velké množství turistů člověk narazí především v Marrákeši a dále v Agadiru, kam však jezdí lidé pouze kvůli válení se u moře. Maroko mohu označit za poměrně bezpečnou zemi. Člověk si musí dát pozor na kapsáře (jako ostatně všude) a hlavně při přecházení silnice, neboť místní řidiče nelze označit zrovna za vzorné a schopné. Troubení klaksonů je ve městech slyšet téměř na každém kroku. Bezpečnost a dodržování pravidel na silnicích alespoň kontrolují všudypřítomní policisté.
Náš trip jsme začali i skončili ve Fezu. Nejdříve jsme vlakem procestovali města Meknés, Rabat, Casablanku a dojeli do Marrakéše. Zde jsme si půjčili auto na 10 dní a projeli 2500 km od Sahary na východě až po Atlantik na západě.
9. května 2014
Z Prahy se přes Charleroi dopravujeme do města FEZ. Letiště je od centra města vzdálené asi 20 km a bez velkých zavazadel máme v plánu odolat drahým taxíkům (mezi letištěm a vlakovým nádražím existuje fixní cena 120 Dh za taxi) a dopravit se do města lokálním busem za 4 Dh. Ani po půlhodinovém čekání se však autobusu nedočkáme, a tak souhlasíme s nabídkou taxikáře, že nás vezme do auta celkem šest, přičemž každý z nás tak zaplatí snesitelných 20 Dh. Taxík nás zaveze k vlakovému nádraží, odkud musíme pěšky ještě dojít k nejslavnější bráně Bab Boujeloud, kde máme mít sraz s jedním anglickým studentem, u kterého máme přes couchsurfing domluvené přespání. Po zjištění, že v Maroku nejde z českého mobilu volat na místní čísla, voláme Angličanovi Johnnymu z místního automatu a přespáváme u něj přímo v medíně. Johnny společně s dalšími třemi Angličany studuje arabštinu na místní univerzitě Al Karaouine, která byla založena již v 9. století a je nejstarší univerzitou na světě. Večer s nimi jdeme sednout do jedné z mnoha pouličních občerstvovaček a dáváme si kebab a tradiční marocký drink - horký a sladký mátový čaj, místními přezdívaný "marocká whisky".
10. května 2014
Fes je bývalé hlavní město Maroka a jedno z největších a nejstarších středověkých měst na světě. Místní medína (Fes El Bali) je tou největší (a zřejmě i nejhezčí) v celém Maroku. Medina ve Fezu je zároveň jednou z nejlépe zachovalých v celém arabském světě a člověk se při procházce místním labyrintem ulic a uliček přenese do období několika století zpět. Za hradby se nedostane žádné auto, a tak je přeprava čehokoli zajišťována osly, mulami či dvoukoláky. Na prohlídku medíny se vydáváme již kolem osmé ráno. V tuto dobu je zde ještě pořádně mrtvo, a tak procházka prázdnými uličkami skýtá nezvyklý zážitek. Přesto ji po chvíli opouštíme a vystoupáme na kopec k pevnosti Borj Nord, odkud je krásný výhled na celou starou čtvrť města a její hradby. Poté se vracíme opět do útrob medíny, kde se v místní spleti uliček zcela ztratíme a pozorujeme, jak město začíná pomalu ožívat - obchodníci otevírají svoje krámky, děti v dresech se v ulicích honí za fotbalovým míčem a každou chvíli uvízneme v nějaké oslí zácpě. UNESCO zde nedávno nechalo namontovat barevné cedule a směrovky, což turistům usnadní lepší orientaci po městě, především po dvou páteřních trasách napříč medínou, které vedou od brány Bab Boujeloud k mešitě Kairouine. Po vyznačené trase lze taktéž dojít k místním slavným koželužnám, ale k nim vede cesta jedině skrz mnoho dotěrných průvodců, kteří nás dále nepustí, pokud jim nezaplatíme něco za jejich "průvodcovské služby". Pohled na koželužny je totiž možný pouze z teras místních domů nebo obchodů s kožešinami, kam pustí turisty jedině za menší obnos peněz. Za návštěvu koželužen Chouara nakonec zaplatíme mladému vydřiduchovi k jeho nelibosti alespoň 20 Dh poté, co si nám původně řekl o 20 eur. Po obědě se pěšky vydáváme skrz židovskou čtvrť (Fes El Jdid) na vlakové nádraží a jedeme vlakem do Meknésu, kam dorazíme zhruba za 45 minut.
11. května 2014
Z časových a komplikovaných logistických důvodů se další den ráno rozhodneme vynechat populární archeologické místo Volubilis, které leží asi 20 km severně od Meknésu, a jedeme vlakem rovnou do Rabatu. Do hlavního města země dorazíme zhruba po 3,5 hodinách. RABAT je pohodové moderní město na pobřeží Atlantského oceánu a je sídlem mnoha vládních budov, ambasád a samozřejmě i domovem krále. Do královského paláce je sice běžným lidem vstup zakázán, ale i tak je zde mnoho k vidění. Je to například pevnost Chellah, staré město založené Kartaginci, královská nekropole Almohadů a dnes obývané především obrovským počtem čápů. Za vstup 10 Dh jsou zde vidět zbytky starého města i pěkná zahrada. Po jeho prohlídce se přesouváme přes nové město po moderním bulváru Avenue Mohamed V i přes starou medínu až na pobřeží. Zde se rozkládá opevněná Kasba Udaja, rozlehlá pevnost tyčící se na skále při ústí řeky Bou Regreg do moře. Nepřehlédnutelnou dominantou města je pak věž Hassan, kterou nechal ve 12. století postavit almohadský vládce Yacoub al-Mansour. Ten chtěl postavit i největší mešitu arabského světa, ale kvůli jeho smrti zůstalo pouze u vztyčených sloupů. Na stejném místě dnes stojí také mauzoleum Mohammeda V., prvního marockého krále po vyhlášení nezávislosti na Francii. Po prohlídce hrobky již míříme na vlakové nádraží, kde si dáme pozdní oběd a vydáváme se směr CASABLANCA.
12. května 2014
Casablanca je dnes největším marockým městem se skoro čtyřmilionovou populací, velkým letištěm a přístavem. Velký rozvoj a ekonomický význam získalo město za dob francouzského protektorátu. Medina je malá a nezajímavá, avšak kolem ní bylo postaveno mnoho velkých moderních budov, širokých bulvárů a veřejných parků, ale také zde vzniklo mnoho chudinských čtvrtí, kde žijí chudí přistěhovalci z venkova hledající ve městě práci a štěstí. Kosmopolitní Casablanca tak dnes hodně připomíná moderní západní metropoli. Velké sociální rozdíly jsou ve městě patrné na každém kroku, potkáme zde bohaté i chudé, ženy v tradičních oděvech i v krátkých sukních s výstřihem. Po krátké prohlídce centra města kolem náměstí Mohammeda V. a okolních bulvárů a po dlouhém přátelském rozhovoru o smyslu života s muslimským tramvajákem pak znovu (a naposledy) nasedáme na vlak, tentokrát na nádraží Casa-Voyageurs. Po 4 hodinách dojedeme konečně do Marrákeše.
MARRÁKEŠ nás "přivítá" obrovským horkem, když teploměr na nádraží ukazuje 45°C. Abychom se nespálili, hodíme na sebe bundu a jdeme pěšky asi půl hodiny do našeho hostelu Riad Massin na začátku medíny. Ve změti uliček ho vůbec nemůžeme najít, a tak se nám vnutí jeden Arab a za malý obnos dirhamů nám ukáže cestu. Poté, co se ubytujeme a převlečeme si naše durch propocené trička, jdeme si koupit dvě nezbytné věci - opalovací krém a spoustu vody. K večeru jsme se vydáváme na slavné náměstí Djemaa el-Fna, které je jedním obrovským divadlem pod širým nebem. Kromě obrovského množství pouličních prodavačů a stánků s občerstvením tu nalezneme různé kejklíře, zaklínače hadů, alchymisty, akrobaty, hudebníky či vypravěče, obklopené spoustou přihlížejících z řad místních i turistů. Taková ukázka toho, jak to asi vypadalo na náměstích několik set let zpátky, kdy neexistovala žádná moderní média. Jelikož nám vyhládlo, podlehneme vábení jednoho z mnoha místních naháněčů a zasedneme ke stolu. Po půlhodinovém čekání se dočkáme našeho kuskusu s masem, po trojité žádosti o placení nám místo toho ještě přinesou čaj, ale to už odmítáme. Zkrátka nás chtějí na místě udržet co nejdéle a vytřískat co nejvíce peněz. Kousek od náměstí se pak tyčí dominanta města - nádherná mešita Koutobia z 12. století. Zpátky do hostelu se z náměstí vydáváme přes místní súky, obrovské tržiště pod střechou s mnoha uličkami a obchůdky. Honza si zde zakoupí po delším smlouvání bílou košili s dlouhým rukávem, kterou mu potom po celý zbytek výletu závidím. Ve změti uliček se pak ztratíme a ve tmě bloudíme medínou, až nás do hostelu přivede GPS navigace v mobilu.
13. května 2014
Marrákeš je centrem jižního Maroka, též nazýván jako "Perla jihu". Taktéž se jedná o královské město s tisíciletou historií a dnes je třetím největším městem země. Jeho typickou barvou je červená, a to díky červenému či okrovému zbarvení půdy a místních budov, což kontrastuje se zasněženými vrcholky Atlasu v pozadí. Ráno se vydáváme na prohlídku hrobek dynastie Saadovců a paláce El Bahia (vstupy po 10 Dh), ale přes horké poledne raději zůstáváme na hostelu. Na 16:00 hod pak máme rezervováno půjčení auta v místní pobočce Dollar a můžeme se vydat na ten pravý marocký road trip.
Komentáře
Okomentovat