Cílem zbytku dnešního dne je dojet z Marrákeše do Varzízátu (Ouarzazate). Po cestě si chceme ještě nakoupit zásoby jídla a pití v nějakém větším supermarketu, ale nakonec zjišťujeme, že v celém jižním vnitrozemském Maroku kromě Marrákeše nic takového nenajdeme. Jídlo a potřebné barely vody tak většinou kupujeme v malých krámcích, kterých naopak po cestě nacházíme spousty. Cesta na východ od Marrákeše vede nejdříve pěkným zeleným údolím, ale po pár desítkách kilometrů začíná silnice stoupat do hor a překonává pohoří Atlas. S nadmořskou výškou a zeměpisnou délkou se krajina a její barevný podklad postupně mění - od zelené přechází v měsíční šedou až po marťanskou červenou. Cesta přes hory nabízí nádherné výhledy do okolí, ale zároveň je i zkouškou nervů, neboť musíme v horských serpentinách předjíždět spoustu pomalu jedoucích nákladních a zásobovacích aut. Zdejší silnice je však velmi dobrá a udržovaná, neboť je velmi důležitou dopravní tepnou na jihu Maroka, přičemž překonává i horský průsmyk Tizi-n-Tichka v nadmořské výšce 2260 m n.m. Deset kilometrů před Ouarzazate odbočujeme na vedlejší cestu, abychom ještě před setměním navštívili proslulý ksar Aït Benhaddou. Je to jeden z nejhezčích a nejzachovalejších hliněných kasbahů v celém Maroku a ne nadarmo posloužil jako filmová kulisa hollywoodským filmům jako Lawrence z Arábie, Honba za klenotem Nilu nebo Gladiátor. Dříve však býval strategickým místem pro projíždějící karavany. Strategickým místem pro naše účely se však stává hotel Baba v Ouarzazate, kde dnes přespáváme.
14. května 2014
Den začínáme klasickou marockou snídaní přímo v hotelu (vaječná omeleta, pečivo, tavený sýr, pomerančový džus, káva/čaj) a poté se vydáváme na návštěvu nedalekých filmových studií Atlas. Díky své rozloze, která zahrnuje i části místní pouště a hor, se jedná o největší filmové studio na světě. Vstup do něj stojí 50 dirhamů a prohlídka s průvodcem trvá zhruba hodinu. Společně s námi dvěma čeká na prohlídku ještě jeden Chorvat, který cestuje na motorce ze své rodné země až do Maroka. Náš průvodce nás bere na "cestu kolem světa" a ukazuje nám kulisy pro filmy odehrávající se např. ve starověkém Egyptě a Římě či dnešním Tibetu. Kromě již výše zmíněných filmů se zde natáčely dále snímky jako např. Mumie, Babel, Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, Království nebeské či několik epizod Her o trůny. Veškeré kulisy jsou však vytvořeny pouze ze dřevokartónu a polystyrenu a jejich autentičnost je dotvářena digitální technikou. Podle průvodce si filmaři vybírají Maroko k natáčení filmů především díky rozmanitosti místní přírody, dobrému světlu a levným nákladům.
Po krátké prohlídce centra provinčního, ale příjemného městečka Ouarzazate jsme se na doporučení kamaráda rozhodli navštívit ještě jedno místo v okolí - Oázu Fint. Spousta průvodců včetně mého Lonely Planet ho dokonce ani slovem nezmiňuje, a tudíž je stranou zájmu masové turistiky. Jedná se však o nádhernou oázu umístěnou v údolí mezi horami a její návštěva rozhodně stojí za to. Cesta k ní však vede deset kilometrů po kamenité a děravé polní cestě, a tudíž nám tato vzdálenost v našem autíčku zabere asi půl hodiny. Poté, co překonáme tuto strastiplnou cestu a po zaparkování zdvořile odmítáme služby místního průvodce, můžeme si užít procházku oázou skrz plantáže palmárií, upravené květinové zahrady či kolem malých jezírek a hliněných domečků, které perfektně padnou do okolní přírody. Také zde se natáčely některé výše jmenované filmy.Dnešní noc jsme se rozhodli strávit v městečku Zagora, a tak cílem zbytku dne je dojet sem. Mnohem zajímavější než toto městečko je však samotná cesta do něj. Vede totiž nejdříve skrz hřebeny horského pásma Džebel Sarhro, překonávající průsmyk Tizi n'Tinififft ve výšce 1660 m n.m., a od města Agdz poté přes nádherné údolí Draa. Cesta tímto údolím je lemována stejnojmennou řekou, hustě zarostlými palmáriemi a mnoha hliněnými kasbahy a ksary. Zagora slouží především jako výchozí místo pro výlety k dunám u M´hamid. Ty sice nejsou tak populární jako duny Erg Chebbi, které jsou naším cílem, ale údajně jsou mnohem vyšší a hezčí, o čemž se nás samozřejmě snaží přesvědčit mnoho místních. Cesta k nim je však možná pouze terénními vozy, a tudíž bychom si museli celou výpravu k nim pořídit u některého z místních podnikavců. My jsme tedy ze Zagory učinili pouze nutnou zastávku k přenocování po cestě k Erg Chebbi. Místo hostelu jsme se tentokrát rozhodli pro trochu dobrodružnější variantu přenocování v podobě bungalowu po vzoru tradičního berberského přístřeší. Pro potřeby turistů je však vybaven nezbytnými elektrickými zásuvkami a wi-fi signálem :) O oživení v Zagoře se postaraly tradiční středeční trhy s kořením a oblečením a také zabíjačka doprovázená hejny much a oslavnými tanečky malých dětí, která se koná přímo v areálu našeho ubytovacího zařízení zvaného Prends ton temps.
15. května 2014
Během snídaně si rezervujeme noc v naší dnešní cílové destinaci, vesnici Merzouga, kde se nachází proslulé písečné duny Erg Chebbi. Do nejvýchodnějšího bodu celé naší cesty nás však čeká třísetkilometrový přejezd poměrně jednotvárnou krajinou. Po levé, severní straně se táhne pohoří Džebel Sarhro, zatímco po pravé, jižní straně se nachází písečná a stepní krajina s křovinatým porostem a cedry. Čím dále na východ jedeme, tím více se zhoršuje i asfaltový povrch silnice a musíme jet pomalu a opatrně. Vzhledem k velmi řídkému provozu nám to však ani moc nevadí a využíváme toho i k pár fotografickým zastávkám, abychom se zvěčnili na nekonečné prázdné silnici táhnoucí se pustinou rovně směrem ke skalnatým vrchům v dálce podobně jako v americkém Monument Valley.
Odpoledne dorazíme do cíle a ubytováváme se přímo u saharské pouště v kempu Auberge Africa. Ubytovatel nás pohostí tradičním čajem s arašídy, který si vychutnáváme za zvuku písní snad nejoblíbenějšího zahraničního interpreta v Maroku, Boba Marleyho. "Ale do pouště se vydejte až po sedmé hodině večer, kdy nebude takové horko, může to být nebezpečné", klade nám na srdce. Po několikahodinové cestě se nám však nechce dále čekat, a tak si hned bereme flašku vody, pokrývku na hlavu a jdeme zdolat nejvyšší písečnou dunu, která má na výšku necelých sto metrů. V celém okolí taky v tuto dobu není na poušti ani živáčka. Postupem času se však začíná překvapivě zatahovat obloha, zvedat vítr a dokonce i trochu poprchávat, což nás mírně znervózňuje. Ovšem to ještě není nic proti tomu, co nás potká zrovna přímo na vrcholu duny, kde nás chytne neskutečně silný vítr s deštěm, a nám nezbývá nic jiného, než jen stát, krýt si hlavu a nechat se bičovat větrem s pískem. Poté, co se počasí umoudří, se vracíme do kempu, kde nám náš hostitel nabídne teplý čaj. "Já vás z dálky pozoroval na té duně a říkal jsem si, že to jsou určitě ti dva blázniví Češi", povídá s úsměvem. Přitom zavzpomíná, že naposledy tady v poušti zapršelo před čtyřmi lety. "Vy jste nám tu přivezli konečně vláhu", dodává s vděčností. Písek poměrně rychle oschne a my se do pouště vydáváme ještě jednou, tentokrát se bavit s vypůjčeným snowboardem a bobem. Písečný podklad je po dešti poměrně tvrdý a hladký, takže sjíždění dun je snadné, rychlé a hlavně zábavné, i když to je někdy trošku "o hubu", navíc když na snowboardu stojím poprvé v životě. Lyže však už k dispozici nebyly. Po setmění se těším na pohled na noční oblohu, neboť v tak odlehlé oblasti je naprosto minimální světelné znečištění, avšak zatažená obloha vše zhatí.
16. května 2014
Budíček nám zvoní již v 5 ráno, neboť jsme si na dnešní ráno domluvili výpravu do pouště na velbloudech při východu Slunce. Arabský průvodce nás bere na projížďku směrem do pouště, během které nám na cestu svítí ještě Měsíc, a vysadí nás pod jednou z vysokých písečných dun. Pěšky se pak vyškrábeme až na vrchol duny, kde si sedneme a čekáme na východ Slunce. Po pár minutách již začíná Slunce vykukovat za vzdálenými vrcholky dun a když jeho paprsky začnou pomalu ozařovat okolní písečnou krajinu s dunami, spustí nádhernou barevnou stínohru. Zatímco Slunce pomalu stoupá nad obzor, my se na velbloudech vracíme zpátky k bungalovu. Celý jedenapůlhodinový výlet nás přijde na 150 dirhamů, ale rozhodně stojí za to. Na venkovní terase si v našem kempu ještě dopřeji královskou snídani s výhledem na duny a poté vyrážíme dále vstříc novému dobrodružství. Čekají nás soutěsky Todra a Dadés ve východní části pohoří Vysoký Atlas, ale zatím nemáme představu, kde dnes přespíme.
Můžeme ale konečně popojet. Vracíme se na hlavní cestu a v městečku Boumalne Dadés opět odbočujeme směrem do hor, tentokrát k soutěsce Dadés. Cesta k ní vede nejdříve údolím s mnoha palmáriemi a poté začne cesta stoupat a vinout se kolem pěkných skalních masivů a skrz berberské vesničky. V jedné z nich na chvíli zastavíme, abychom se najedli, když v tu chvíli se k nám ze všech stran začne stahovat horda místních dětí, až nakonec skoro všechno jídlo rozdáme. Soutěska Dadés a příroda kolem ní je oproti Todře mnohem rozmanitější a není tolik dotčená masovou turistikou, což z ní činí určitě velmi atraktivní pro případné túry po okolí. Nám však začíná lehce pršet a po krátkých zastávkách a prohlídkách okolí se vracíme zase na hlavní cestu.
Naším plánem nyní je dostat se skrz hory k vodopádům Ouzoud, což podle Google Maps má být kratší a hlavně rychlejší než to vzít po hlavní cestě oklikou přes Marrákeš. Po zbytek dne tedy hodláme najet co nejvíce kilometrů, abychom se dostali se co nejblíže vodopádům, a najít po cestě nějakou střechu nad hlavou na přespání. Mezi městy Skoura a Ouarzazate tedy znovu odbočujeme na sever směrem do hor Vysokého Atlasu a před sebou máme zhruba 200 kilometrů. Doufáme, že do setmění tuto vzdálenost stihneme urazit, navíc když prvních 50 km vede po rovné cestě a téměř bez žádné dopravy. Poté však začne cesta prudce stoupat do hor, načež ve výšce kolem 2000 m n.m. se promění v tankodrom a vede po nebezpečných serpentinách, takže naše maximální rychlost vystoupá max. na 40 km/h. Po několika ujetých kilometrech se cesta začne v horách svažovat do údolí a kromě toho, že se již stmívá, nás najednou přepadne také bouřka. Cesta plná děr se začíná plnit vodou a s postupující tmou se musíme vyhýbat nejen těžko rozpoznatelným dírám ve vozovce, ale i napadanému kamení na cestě. Do nejbližší větší vesnice či města to je stále nepřekonatelná porce kilometrů, nikde nikdo a nic na obzoru, takže je jasné, že budeme vůbec rádi, když najdeme nějaké bezpečné místo na přespání v autě. Cesta však neustále klesá, bouřka nepřestává, vše se již ponořilo do tmy a na úzké cestě, kde z jedné strany se tyčí skála a z druhé strany hluboký sráz, není možné nikde zastavit. Nakonec to vše za nás vyřeší zával z bahna a kamení, který se nám najednou postaví do cesty a není možné ho projet. Při následném couvání uslyším nepříjemný zvuk střetu podvozku auta s balvanem. "A je to v pr*", nadávám nahlas. Mé nejhorší obavy o spadlém výfuku nebo díře v nádrži se však naštěstí nevyplní. Přesto je nám jasné, že minimálně dnes již nikam dál nepojedeme. Po pár minutách proti nám vidíme běžet dva místní Berbery s krumpáčem a lopatou. "Tak, a teď nás jdou zabít", povídám Honzovi ze srandy, avšak také s mírnou obavou v hlase. Horalové se však se svými nástroji ihned vrhnou na odkopávání závalu, ovšem když vzájemně usoudíme, že by se jednalo o sisyfovskou práci, snaží se nám rukama nohama vysvětlit, že můžeme přespat u nich. Auto tak necháváme napospas osudu na cestě, bereme si nejnutnější věci a jdeme s našimi novými berberskými přáteli do jejich nedalekého obydlí, se špetkou strachu a nejistoty, co bude s námi a autem, uprostřed hor a bez signálu. My nerozumíme berbersky, oni zase anglicky, ale uvaří nám čaj a poté zavedou do sklepa, kde mají připravené palandy na spaní. Zamknou za námi dveře (zřejmě pro naši bezpečnost), ale my je s mírnými obavami raději rychle poprosíme, aby je zase odemknuli, pod záminkou, že budeme třeba potřebovat na záchod. Jsme rádi, že můžeme v té bouřce složit hlavu někde pod střechou a mimo nebezpečí padajícího kamení ze skály, ale přesto nemůžu moc klidně spát.
Už v šest ráno se probouzím, přelezu plot a jdu zkontrolovat naše auto, zda s ním nic není. Naštěstí tam stojí bez známky škrábnutí a navíc u něj potkávám další tři auta, co nemohla v noci projet zával. Z vděčnosti zaplatíme našim ubytovatelům částku, kterou běžně vynaložíme za hostel, nastartujeme a raději vyrážíme zpět tou stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli. Ačkoliv již neprší, další nepříjemnosti po cestě nehodláme riskovat. Dojedeme do Ouarzazate, kde se nasnídáme opět v hotelu Baba, a rozhodneme se, že vodopády necháme až na konec a místo toho si rezervujeme na dnešní noc hostel v pobřežním městě Essaouira (As-Sawíra). Po snídani si ještě v Ouarzazate prohlédneme útroby pěkně udržované kasby Taourirt a cestou k Atlantiku se pak zastavíme v Marrákeši, abychom se podívali do zahrad Ménara. Kromě toho nás po cestě dvakrát zastaví i policejní hlídka. Zatímco první z nich nám kontroluje jenom doklady, druhá z nich nás zastaví již kvůli překročení rychlosti. Místo povolené šedesátky nám naměří sedmdesátku, ale místo oficiální třísetdirhamové pokuty nás zkasírují "jenom" o stovku.
V Essavíře se ubytujeme opět v levné síti hostelů HI přímo ve starém městě a vydáváme se na procházku skrz malebnou medínu k pobřeží. Na tomto malém městě jsou patrné architektonické prvky z dob kolonialismu (v tomto případě portugalského) a jelikož dříve sloužilo jako pevnost, je celá medína postavena na skále. Tímto se také liší od většiny královských měst v Maroku. Vůbec nejzajímavější je pak zdejší přístav Skala, který je velmi fotogenický a pulzuje pestrým životem. Z pobřežní skály zde opět můžeme také pozorovat nádherný západ slunce nad Atlantským oceánem. Velmi příjemná je také večerní procházka medínou, neboť zde nás místní obchodníci hned nenutí, abychom si u nich za každou cenu něco koupili, ale nechají vás v klidu se podívat na nabídku svého zboží.
18. května 2014
Dopoledne si znovu uděláme krátkou procházku starým městem, k pevnosti Bab Doukkala, do přístavu a poté i na písečnou pláž, která se rozprostírá již za hradbami medíny. Celá pláž je v podstatě rozparcelovaná na menší či větší fotbalová hřiště a ani jedno z nich nemá nouzi o vyhecovaná fotbalová klání místních "čutálistů". Ve vodě se koupe jen pár lidí, neboť sem ještě zasahuje studený mořský proud a As-Sawíra je populárním letoviskem především pro windsurfery. Směrem na jih až k Agadiru se však podél pobřeží nachází stále více a více menších či větších letovisek, kam jezdí turisté z celého světa jak za koupáním, tak za sjížděním vln na prkně. Tímto jižním směrem podél pobřeží se také vydáváme s naším "smartíkem" s tím, že se podél cesty také konečně vykoupeme v Atlantiku. Tuto kratochvíli si však hodláme dopřát na nějakém odlehlejším místě a nikoliv až v přeplněném Agadiru. Cestou však bohužel již pár takových vhodných míst mineme, ale nakonec zastavujeme ve středisku Taghazout, kde si alespoň na chvilku zadovádím ve vlnách. Město Agadir pak už pouze projedeme, neboť zde celkem není nic k vidění. Po velkém zemětřesení zde totiž bylo postaveno mnoho fádních budov a především celá řada hotelů, takže dnes slouží Agadir lidem z celého světa především jako turistické letovisko pro pobytové zájezdy u moře. V plánu však máme navštívit národní park Souss-Massa, který se rozkládá za Agadirem u delty dvou řek, podle kterých je tento park pojmenován, a je významný především kvůli specifické fauně a floře. Po šesté hodině nás však už za brány parku nikdo nechce pustit, a tak se jen na chvíli rozhlédneme po okolí. Na návštěvu parku další den ráno nám už bohužel nezbývá čas, tudíž se rozhodneme popojet dále a přespat v nějakém hostelu ve městě Taroudant, ležícím ve směru naší plánované cesty do Vysokého Atlasu. Po asi hodinovém hledání po městě se nám nakonec podaří najit skromný hotýlek přímo za hradbami medíny, kde skládáme hlavu.
Za zmínku ještě stojí, že ani dneska jsme se nevyhnuli pár policejním kontrolám a již druhé pokutě za překročenou rychlost. Zatímco některé kontroly jsou převážně preventivní (a konají se často), další kontroly jsou vyloženě radarové. Ačkoliv jsem si dával na povolenou rychlost pozor, v jedné ze zatáček uprostřed ničeho jsem přehlédl šedesátku v červeném kolečku a po několika metrech už mě zastavoval policista a ukázal mi fotku s naměřenou rychlostí 68 km/h. Chvilku nás opět strašil třísetdirhamovou pokutou, ale nakonec si ode mě vzal zase jenom stovku. Údajně tolerují překročení rychlosti o 10 %, takže v tomto případě byly navíc pouhé 2 km/h. Každý z nás tak během 2 dnů na pokutě zchudl jako řidič o 100 dirhamů, ale do konce výletu už jsme si dali na silnici pozor a nikdo nás za rychlost nepokutoval. Jak jsme zjistili, tak i policisté jsou zapálení fotbaloví fanoušci a znalci českých reprezentantů. "Baroš, Poborsky, Nedved, very gúd plejers", chválí jeden z nich naše již skoro legendární hráče při průjezdu běžného policejního check pointu. Naopak jiný policista si zase dobírá naši současnou fotbalovou reprezentaci, že už není, co bývala. V tom má sice pravdu, ale ta marocká není o nic lepší. To mu ale raději nahlas neříkám..
19. května 2014
Následující dva dny nás čeká túra na nejvyšší horu severní Afriky a zpět. Výchozím bodem pro výstupy na Džebel Tubkal je horská vesnice Imlil (1740 m n.m.), kam dojedeme kolem druhé hodiny odpoledne. Cestou sem z Taroudantu však ještě musíme během dopoledne přejet 200 km přes hory a překonat horský průsmyk Tizi n´Test v nadmořské výšce 2100 m. V Imlilu pak necháváme auto, nakoupíme poslední zásoby a vyrážíme směrem nahoru. Na začátku sice párkrát netrefíme správný směr, ale nejdříve se ve vesničce Aroumd chytáme tří marockých turistů a poté česko-slovenského páru a společně ujdeme několik kilometrů až do vesnice Šamharúš, která leží zhruba v půli cesty k vrcholu. Cesta sem vede krásnou přírodou s vrcholky zasněžených hor v pozadí a podél říčky s několika vodopády. Navíc není ani moc náročná a nabízí i několik občerstvovacích stanic. Další část cesty je již o něco prudší, ale spíš než o výstup se pořád jedná jen o jakousi náročnější procházku, jak tvrdí Lonely Planet. Většina horalů, stejně jako my, přespí přímo pod vrcholem Tubkalu v chatě v nadmořské výšce 3200 m. Kromě chaty Netzner, spravované francouzským svazem alpinistů, je zde nově postavená také chata Muflon, která je však o poznání dražší a má i méně návštěvníků. Zakotvíme tudíž v téměř plné chatě Netzner, kam jsme z Imlilu dorazili zhruba po 3,5 hodinách a kde ještě mají naštěstí místo k přespání pro nás oba (noc 90 Dh). Během večeře si ještě popovídáme s dalšími Čechy a jdeme spát. Ačkoliv až doteď jsme za celou dobu v Maroku nenarazili na jediného českého turistu, v horách Vysokého Atlasu se s nimi jakoby roztrhl pytel.
20. května 2014
Směrem k vrcholu Džebel Tubkalu (4167 m n.m.) vyrážíme v 6 ráno, abychom se vyhnuli spalujícímu horku, neboť nás stále ještě čeká skoro kilometrové převýšení. Přímo před námi se vypínají dva téměř stejně vysoké zasněžené vrcholy a nejsme si jistí, který z těch dvou je ten pravý a vyšší. Následujeme proto skupinku horalů, která má před námi asi dvacetiminutový náskok, s nadějí, že mají stejný cíl jako my. Zhruba po hodině náročného výšlapu po kamení a sněhu najednou stojíme před prudkou skalistou stěnou a výstup dále nahoru se promění ještě v mnohem náročnější a bez jištění i nebezpečné dobrodružství. Začíná nám docházet, že tímhle se podle Lonely Planet asi nemyslí "náročná procházka" a že jsme si nechtěně vybrali zrovna ten druhý vrchol vedle Tubkalu, který je mnohem náročnější na výstup a kam tudíž nechodí ani moc turistů. Podle své GPS navigace v mobilu (bohužel s chybějící podrobnou turistickou mapou) se tudíž rozhodnu, že alespoň zdoláme hranici 4000 metrů, abych mohl pak s menším uspokojením slézt zase dolů. Později doma internetovým pátráním zjistím, že jsme vystoupili na druhou nejvyšší horu Atlasu s názvem Ouanoukrim. Ačkoliv je ten den velmi nízká oblačnost, takže údolí jsou zahalena v mračnech, nabízí výhled z této výšky i přesto hezké scenérie širokého okolí Vysokého Atlasu. Sestup dolů do Imlilu nám trvá zhruba 5 hodin a během té doby překonáme 2260 výškových metrů a rozdíl zhruba 25 stupňů Celsia. Jediným příznakem ale naštěstí jsou pouze opuchlé prsty, jejichž objem se po pár hodinách dostane opět do obvyklých hodnot. Když dorazíme do Imlilu, celý hladový se těším na smaženou rybu v housce, kterou jsem si tam vyhlídl v jednom bufetu již minulý den. K mému zklamání však již žádná není, ale Arab v bufetu se nade mnou slituje a udělá mi domácí vaječinu s bohatou oblohou a pečivem. Když pak po mě požaduje pouhých 6 Dh, slituji se zase já a zaokrouhlím to na deset. Nasedneme pak do auta a dojedeme do Marrákeše, kde se ubytujeme ve stejném hostelu jako na začátku.
21. května 2014
Cílem dnešního dne je návštěva vodopádů Ouzoud, které jsou z Marrákeše vzdáleny zhruba 160 km. Leží ve Středním Atlasu a jsou to největší a nejpůsobivější vodopády v Maroku. Podobně jako v Plitvicích pak vytváří tyto kaskádovité vodopády mnohá přírodní jezírka. Většina turistů se nahromadí hned na začátku kolem toho nejvyššího vodopádu, který padá do řeky Tissakht z výšky sto metrů, a především pohled zezdola na něj je velmi působivý. Nechybí zde samozřejmě také mnoho restaurací a obchodů se suvenýry. Kdo si chce ale užít více klidu a dobrodružství jako my, může se vydat dále podél toku řeky, kde narazí na spoustu dalších malých vodopádů, lagun a jezírek (vhodných i ke koupání), kouzelnou přírodu a také jeskyně. Ty se nachází asi po třech kilometrech, kde se do řeky Tissakht vlévá další řeka Al Abid a vede dále kaňonem. Tady se již otáčíme a vracíme se zpátky k autu. Dojedeme do městečka Demnate, kde na místě najdeme levný hotel k přespání a chvíli si projdeme místní ulice.
22. května 2014
Dopoledne se už jedeme podívat jen pár kilometrů za Demnate, kde se nachází úžasný přírodní most Imi-n-Ifri. Jedná se o přemostění soutěsky, která vznikla částečným zřícením podzemního jeskynního systému. Přes most pak vede cesta a je tam i otevřená vyhlídková restaurace. My však do 4 odpoledne musíme vrátit auto a vzhledem k tomu, v jakém stavu se po těch 10 dnech nachází, potřebujeme ještě najít pořádnou automyčku. Těsně před Marrákešem tak zastavujeme na benzinové pumpě, dotankujeme plnou a za 50 Dh si necháme vyluxovat a umýt auto od písku, prachu a bláta, které se na naše auto za celou tu dobu cesty přes hory, pouště, města a moře naneslo. Auto pak v pořádku vrátíme a jdeme se ubytovat potřetí do stejného hostelu v Marrákeši (Riad Massin). Zbytek dne už jen odpočívám na hostelu a přes internet sleduji čtvrtfinálové utkání našich hokejistů na MS, zatímco Honza se jde ještě podívat do krásných zahrad Majorelle, pojmenovaných podle francouzského umělce.
23. května 2014
Vzhledem k tomu, že letadlo nám letí zpátky domů opět z Fezu, musíme se tam z Marrákeše nějak dopravit. Jako způsob dopravy si vybíráme tentokrát autobus a přejezd na sever trvá asi 8 hodin. Ve Fezu si pro přespání zvolíme místo medíny tentokrát hostel v novém městě (Youth hostel), abychom to další den ráno měli blíže k vlakovému nádraží, odkud jezdí taxíky na místní letiště.
Na letišti chci ještě dohnat to, co jsem za celé 2 týdny nestihl, tedy nakoupit nějaké suvenýry pro sebe i pro přátele, ale nic vhodného tu nenacházím. Domů si tak přivezu akorát pár kousanců od štěnic, ale kromě nich samozřejmě i nespočet nezapomenutelných zážitků.
Komentáře
Okomentovat