Pátek 21. srpna 2015
V pátek se všichni setkáváme na pražském letišti, někdo včas, někdo přichází na poslední chvíli, já zas u rentgenové kontroly zapomínám svůj spacák, který si nesu jako příruční zavazadlo, ale nakonec odlétáme všichni a se vším do Tbilisi s mezipřistáním v tureckém Istanbulu. Let s Turkish Airlines si člověk díky skvělé gastronomii a pohledným stewardkám musí užít, i kdyby měl z létání sebevětší strach. Ten můj let je poskvrněn jen převržením svého hrnku kafé do klína, tím pádem zůstaly poskvrněny i moje kraťasy po zbytek dovolené. V Istanbulu máme na přestup asi 5 hodin, a tak se rozhodneme na otočku vyrazit metrem z letiště do centra. Cestou však metro kvůli nějakým technickým problémům zastavuje a nemůže pokračovat. Stalo se tak ve stanici u nevzhledného autobusového nádraží na okraji města, kde po vzoru místních usedáme ke sklence čaje, a poté se vracíme na letiště.
Sobota 22. srpna 2015
Do Tbilisi přilétáme kolem třetí hodiny ranní a u pasové kontroly dostáváme každý kromě razítka do pasu i malou flašku místního červeného vína do ruky. Tomu říkám přivítání. Na letišti si každý vybíráme z bankomatu 1000 lari (1 lari ~ 10 Kč) s nadějí, že to bude na 18 dní stačit (samozřejmě nestačilo), a vyrážíme usmlouvat taxíka, který by nás co nejlevněji přepravil na sever do 175 km vzdálené Stepancmindy (dříve Kazbegi). Zjišťujeme, že taxikáři na letišti drží basu a pod 200 lari nikdo nepojede, tudíž na nabídku přistupujeme, ale už nikoliv na nabízený dopravní prostředek. Na místních cestách, kde člověk v autě pociťuje každý výmol či díru a kde místní řidiči jezdí jako blázni, bychom v 6 lidech v běžném osobním autě těžko absolvovali tak dlouhou cestu bez následků. Proto nás taxikář veze alespoň do Tbilisi, kde nás předává svému kolegovi s větším autem, a k naší spokojenosti s malým příplatkem pokračujeme dále. Během cesty náš nový šofér zastavuje na benzince a rusky nás vyzývá k opuštění auta bez našich věcí, čímž naráží na naše tázavé pohledy a rozpaky, ale pak zjišťujeme, že jen potřeboval dohustit pneumatiky na správný tlak. Cestou dále na sever se kousek dálnice mění v běžnou dvouproudovou cestu s mnoha nerovnostmi, na poslední chvíli objíždíme domácí prase, o kterém doteď vedeme nepodstatný spor, zda bylo živé či mrtvé, či míjíme nekonečnou kolonu ruských nákladních aut, které tuto cestu využívají jako hlavní dopravní tepnu ze zakavkazských republik do Vladikavkazu a dále směrem do Ruska. Během noční tříhodinové strastiplné cesty tudíž skoro nespíme a tento deficit doháníme poté, co nad ránem v pořádku dojedeme do Kazbegi a ubytujeme se v jednom z mnoha místních soukromých ubytování. Na vlastní kůži tak máme možnost se přesvědčit o vyhlášené gruzínské pohostinnosti. Kromě čaje a kávy nám paní domácí nabízí i místní pálenku zvanou čača. Některým moc nejede, ale nikdo nechce urazit odmítnutím. Na oplátku nabízíme naši slivovici. Z balkónu domu se kocháme výhledem na majestátní hory se zasněženým Kazbekem, kam hodláme v následujících dnech vystoupat. K tomu si však ještě na místě musíme vypůjčit povinnou výbavu v podobě lana, sedáku, cepínu, maček, karabin a helmy (půjčovné na 4 dny vychází asi na 150 lari), neboť značná část trasy vede po ledovci. Večer ladíme formu v místní hospodě, která nabízí gastronomické zážitky, pohodovou hudbu a originální kazbecké pivo v podlouhlých hliníkových láhvích.
Neděle 23. srpna 2015
Ráno se pořádně nasnídáme, neboť následující 4 dny naše žaludky pozřou pouze předem nakoupené energy tyčinky, sušené maso či salámy s chlebem (dokud neztvrdne). Nabalíme potřebné věci včetně teplého oblečení a PET lahví s několika litry vody a zbytek necháváme u našich báječných ubytovatelů i přesto, že se musíme odhlásit. Zároveň se za 70 lari necháváme terénním autem vyvézt po serpentinách o 400 metrů výše ke krásnému Kostelu svaté trojice (gruzínsky Cminda Sameba) ve výšce 2170 m n.m., odkud již musíme po svých. Tento pravoslavný kostel ze 14. století je ikonickým symbolem Gruzie a rozhodně stojí za menší prohlídku. Během dne absolvujeme 10 km dlouhý výstup nádhernou krajinou a za krásného slunečného počasí o 1500 výškových metrů do základního tábora k bývalé meteostanici, která je nejvýše položenou budovou v Gruzii a výchozím místem pro následný výstup na vrchol. První úskalí přichází v podobě překonání rozvodněné ledovcové řeky. Někomu se to podaří přeskákat po kamenech suchou nohou, někdo se musí dobrovolně namočit až po pás. Zároveň si přes řeku přehazujeme batohy a vybavení, ovšem ani to se všem nepodaří zcela na sucho. Já jsem ze všeho naštěstí vyvázl bez úhony. Druhé, ještě větší úskalí, přináší překročení prvního ledovce, ke kterému přicházíme díky pomalejšímu tempu některých jedinců již po setmění. Navazujeme se a rovněž nasazujeme čelovky a pohybujeme se jen podle GPS, neboť skoro není vidět na krok a je nutné se vyhnout nebezpečným trhlinám. Poslední desítky metrů šplháme po sutině, až konečně dorazíme k meteostanici ve výšce 3670 m n.m. Na stavění stanů již nemáme náladu, a proto si platíme 35 lari za noc za možnost přenocovat v budově v prázdném pokoji jen s molitanovými matracemi.
Pondělí 24. srpna 2015
Druhý den se doporučuje jako aklimatizační. Ráno postavíme stany, nasnídáme se, uvaříme čaj na vypůjčené plynové bombě a vyrážíme na menší výstup k malé kapličce zvané White Cross a dále až do výšky necelých 4000 m n.m. Bohužel během dne se naplňuje nepříznivá předpověď počasí a neustále sněží, což snižuje naše šance na zítřejší dosažení vrcholu. Po návratu chystáme batohy na noční výstup a kolem šesté hodiny uleháme do spacáků ve stanech a snažíme se usnout. Je dobré ještě poznamenat, že na meteostanici v tomto táboře je k dispozici pitná voda z horského pramene a pro ty, co s sebou nechtějí tahat jídlo či vařič, tak je možné zde toto zakoupit. Zásoby sem dopravují pomocí mul, ale odpadků je tu již tolik, že ty zde zůstanou asi již napořád.
Úterý 25. srpna 2015
Probouzíme se v jednu ráno do zcela bílé krajiny a stále sněží. Dlouho se rozhodujeme, jestli to vzdát, ale po hodině a půl čekání, kdy se intenzita sněžení sníží, nakonec vyrážíme. Těsně za námi pak po stejně dlouhém čekání vyráží i 10členná polská výprava a jedna dvojice je chvíli před námi, jejíž stopy ve sněhu nám usnadňují orientaci. Po hodině a půl chůze po nepříjemné suti se jeden z nás kvůli bolestem hlavy otáčí a přicházíme tak nejen o jednoho člena výpravy, ale také o jeho GPS navigaci. Dále se tak spoléháme již jen na stopy ve sněhu před námi, ale jelikož cesta pokračuje stále sedlem podél ledovce, není kam uhnout. Snažíme se moc nezastavovat, abychom neprochladli, a voda a tyčinky, které si bereme s sebou, jsou téměř zmrzlé. Naštěstí se ještě před úsvitem trochu vyjasní a přestane sněžit, takže sem tam zahlédneme nádhernou noční hvězdnou oblohu a kolem sedmé hodiny ranní také východ slunce, které ozáří svahy kolem nás. Najednou nám to zvedá náladu a říkáme si, že to, co podnikáme, není jen dřina, ale také radost. Pár minut poté přicházíme k ledovci ve výšce zhruba 4100 m n.m. a navazujeme se na lano, ale mačky díky sněhové pokrývce zatím nepotřebujeme. Jako laňky přeskakujeme první nebezpečné průrvy a dalším se vyhýbáme díky stopám, které vyšlapali před námi jdoucí lezci. Bez nich by to zřejmě nešlo, neboť s absencí průvodce a GPS by to v těchto podmínkách bylo nebezpečné. Krok po kroku stoupáme, ukrajujeme po ledovci další metry a dva z nás dokonce po kolena zahučí do menších průrev. Na hřebeni pod vrcholem nás k našemu překvapení vítá znovu sluníčko a i když jsme si obličej namazali krémem faktorem 50, tak se jemně spálíme. Na úrovni 4600 m n.m. překračujeme ruskou hranici, neboť zbytek trasy k vrcholu vede ruským územím. Žádné hraniční kontroly nás sice nečekají, ale další cesta nahoru již vede do prudkého kopce, a proto poprvé nasazujeme mačky. Po desáté hodině se však opět začíná bohužel kazit počasí, padá mlha a začíná sněžit, a to bez vidiny žádného zlepšení. Smířlivě usuzujeme, že další pokračování směrem nahoru by byl hazard, a stejný názor mají i ostatní výpravy. Navíc jsme vyřízení jako Prometheus po vyklování jater, který tu byl dle pověsti za trest přikován, a ve výšce necelých 4800 m n.m. to otáčíme. Zpátky dolů jdeme za silného sněžení a větru, nevidíme skoro na krok, ale opět se držíme stop, které pomalu zapadají sněhem. Úspěšně nakonec sejdeme z ledovce, chvíli koukáme, jak ze skály vedle nás padá hromada kamení, a dále pokračujeme po suťovisku za jemného sněžení zpátky do tábora. Po cestě nás ještě pozve na čaj jedna z polských výprav, která stanuje v předsunutém táboře u Black Crossu a vyčkává na lepší počasí. Po třetí hodině přicházíme na meteostanici a o dvě hodiny později celí vysílení usínáme. Navzdory našemu poloamatérskému vybavení a malým zkušenostem s velehorami nakonec náš výkon hodnotíme pozitivně, ačkoliv nás od vrcholu Kazbeku dělilo jen asi 300 výškových metrů. Bohužel počasí člověk neporučí.
Středa 26. srpna 2015
Čtvrtý den nás čeká již "jen" povinný sestup od meteostanice dolů do Kazbegi. Den předtím voláme našim bývalým ubytovatelům, zda-li mají pro nás volný kvartýr i na dnešní noc, ale mají již obsazeno. Přesto nám sami domluví ubytování u svých sousedů a zároveň si domlouváme i odvoz autem od kostela Cminda Sameba do vesnice. K němu nás však nejdříve čeká více než pětihodinová cesta v nezáviděníhodném počasí. Ráno usuzujeme, že čekat na lepší počasí by mělo stejný smysl jako čekat na Godota, a tak kolem desáté hodiny v mlze a padajícím sněhu vyrážíme přes ledovec dolů. Orientaci nám opět usnadňují vyšlapané stopy (a sem tam exkrementy) ve sněhu od mul a jejich doprovodu, a tak se opět bez problémů vyhýbáme všem průrvám, avšak pro jistotu zůstáváme navázaní na laně, dokud z ledovce neslezeme. Sníh se v nižších polohách mění v déšť, ale náladu nám udržuje možnost kochat se pěknými výhledy na okolní krajinu. Avšak jen do té doby, než zjistíme, že jsme sešli ze stezky. Vracet se nám nechce, a tak vyhrává šílený nápad "zkrátit" si cestu přes menší údolí a poté vystoupat nějakých 100 metrů po skále do velmi strmého kopce přes velké a kluzké balvany. Balancujeme sice na hranici našeho zdraví a zdravého rozumu, ale nakonec dokazujeme, že jako horolezci nejsme nakonec tak špatní. Po cestě jsme ještě svědky zápasu na život a na smrt mezi opuštěnou ovcí a dvěma hladovými psy, které od ovce zaháníme řevem a kameny, ale nakonec jim Luďa dává ze soucitu najíst štangle salámu ze svých posledních zásob. Naše hladové žaludky a žíznivé krky pak večer uspokojíme v místní hospodě za pomocí místních specialit jako hovězí polévky "ostry", šašliků, piva Kazbegi či pálenky čači na zažívání, pouštíme si songy na přání a nakonec zavíráme hospodu.
Komentáře
Okomentovat