Čtvrtek 27. srpna 2015
Po třech nocích strávených vysoko v horách Kavkazu, pouze ve spacáku a na karimatce, se konečně probouzíme zase v posteli, a to ve vesničce Stepantsminda. Paní domácí nám servíruje luxusní gruzínskou snídani a každý si dle libosti pochutnává na chačapuri, míchaných vajíčkách se slaninou, gruzínském chlebu s ovčím sýrem a zelenině ze zahrádky či místní obdobě řecké chalvy. Naše hostitelská rodina nám ještě nabízí, že nás někdo z nich hodí svým velkým autem do Tbilisi za rozumnou cenu 170 lari (taxi jezdí za 200 lari), s čímž samozřejmě rádi souhlasíme. Po cestě zastavujeme dvakrát kvůli nádherným panoramatickým výhledům (na vyhlídce v Gudauri a u vodní nádrže Žinvali) a pak ještě jednou kvůli vypadnutému batohu ze střechy auta, čehož jsem si naštěstí za jízdy jen náhodou všiml. Kromě odvozu do Tbilisi nám naši hostitelé v předstihu nabídli rovněž půjčení terénního minivanu na 5 dní za cenu nepřevyšující nabídky místních autopůjčoven, a tak jsme po krátkém váhání souhlasili. Požadovali jsme však sepsání smlouvy a optali jsme se, zda je nabízená cena včetně "insurance". Anglicky znalý Gruzínec nechápavě hledal slovo ve slovníku, ale nakonec s úsměvem souhlasně přikývl, ačkoliv si myslím, že povinné ručení či havarijní pojištění zde ani nepovažují za důležité. My si s tím taky hlavu neděláme, platíme za auto, tankujeme plnou a vyrážíme z Tbilisi směrem na jihozápad, kam až nás kola dovezou. Kvůli mnoha uzavírkám ve městě se nám to však moc nedaří ani za pomocí GPS, a tak nechtěně absolvujeme asi dvouhodinovou vyhlídkovou jízdu po celé milionové metropoli. Po cestě se dále vyhýbáme četným výmolům a stádům krav (jeden kraví roh nám označkuje i naše auto), až po setmění dorazíme do městečka Ninotsminda téměř u arménských hranic. Zde najdeme útulný hostýlek a pozdě večer ještě hledáme, kde se najíst. Když vstoupíme do prázdné místní hospody, smiřujeme se s tím, že nám prodají maximálně pivo, ale k našemu překvapení nám naservírují výborný kebab, pečený baklažán a arménský chléb se sýrem.
Pátek 28. srpna 2015
Ráno se projdeme po ospalém arménském městečku, nakoupíme něco na cestu a vyrážíme směrem do skalního města Vardzia. Před ním se ještě zastavíme u zříceniny hradu Khertvisi a klášteru zvaného Horní Vardzia. Samotná Vardzia byla vybudována ve 12. století vytesáním do skály jako pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů. Dnes zůstala zachována jen část města, resp. jeskynního komplexu, přičemž hlavní atrakcí je kamenný klášter vyzdobený pěknými freskami. Za vstupné 5 lari má návštěvník možnost projít si část tohoto komplexu, proplétat se nejrůznějšími tunely a také potkat místní mnichy, kteří zde žijí a provázejí turisty. Po prohlídce usedáme k pozdnímu obědu do jediné místní restaurace s příjemným posezením přímo u řeky a poté vyrážíme do města Borjomi. Přijíždíme opět po setmění a nějakou dobu trávíme hledáním volného ubytování, až vezmeme za vděk suterénnímu pokoji s 3 postelemi a kuchyňkou za 80 lari. Vyrážíme do centra lázeňského města, které připomíná naše Karlovy Vary nejen svým vznešeným vzhledem a službami, ale také místní ruskou klientelou. Dostáváme chuť na vodní dýmku a shodou náhod narazíme přímo na venkovní čajovnu a bar, kde si k šíše dopřejeme i točené pivo a později také čaču a gruzínský koňak. Pouštíme se totiž do hovoru s družnou barmankou, která nás označuje za zábavné blázny, probíráme nejrůznější témata ve velmi přátelském duchu a následně nás seznamuje s barmany. Tím se spouští nekonečný kolotoč nalévání velkých panáků, které ze slušnosti nejde odmítat, pronášení přípitků (tzv. tamada) a povinného pití "na ex". Poznáváme, jak se pije v Gruzii s místními, a konec večera a návrat domů dlouho po půlnoci již máme v hodně mlhavých vzpomínkách.
Sobota 29. srpna 2015
Druhý den si musíme přispat a poprat se s kocovinou a pokoj opouštíme i přes naléhání paní domácí až po druhé hodině. Chceme se jít podívat přímo do národního parku Borjomi-Charagauli, ale vzhledem k našemu stavu nejsme schopni se shodnout na konkrétnějších parametrech túry (délka, náročnost). Vše nakonec vyřeší Michal, který bez našeho vědomí přichází z informačního centra s mapou a s již zakoupenými vstupy s noclehem v parku pro nás všechny. V případě plánovaného přenocování v parku je totiž nutné (kvůli bezpečnosti a povinným rezervacím) v infocentru oznámit, kde hodláme nocovat, a zaplatit. K dispozici je několik vyhrazených míst a nocovat je možné buď pod vlastním stanem nebo pod přístřeškem ve spacáku. V infocentru se prý divili, že vyrážíme až ve čtyři odpoledne, ale Michal je ujistil o naší dobré kondici. Autem parkujeme u vstupu do parku v obci Likani, balíme spacák a pár nejnutnějších věcí a vyrážíme na 15 km dlouhou túru s kilometrovým převýšením, abychom dorazili k místu, kde máme přespat. Trasa je velmi dobře značená a vede jak lesem, tak i po hřebenech, odkud se nám nabízí nádherné výhledy na okolní lesnatou a kopcovitou krajinu. Národní park je velmi rozmanitý svou krajinou, faunou a flórou a díky finanční pomoci z Evropy má velmi rozvinutou turistickou infrastrukturu. Do cíle kvůli pozdnímu startu dorážíme již po západu slunce, ale díky úplňku bylo na cestu pěkně vidět. Na místě nacházíme pěkný zánovní dřevěný přístřešek s patrovými postelemi, kde roztahujeme spacáky, a taky asi 20člennou mezinárodní skupinu mládežníků, kteří zde hrají táborové hry.
Neděle 30. srpna 2015
Ráno snídáme zbytky jídla, které nám nabízí táborníci, a poté kráčíme dolů k autu. Tentokrát jinou trasou, ovšem neméně krásnou přírodou. Cestou potkáváme českého cyklistu, od kterého se dozvídáme, že v Gruzii dlouhodobě působí v rámci jedné mezinárodní organizace a hlídá jihoosetinskou hranici, a rovněž nám doporučuje místa k navštívení. Na oběd se ještě zastavujeme v Borjomi, kde si poprvé a naposledy objednáváme vařené pirohy s mletým masem, a na večer přijíždíme do zapadlého městečka zvaného Čiatura. To vypadá, jakoby se zde po smrti gruzínského rodáka Stalina zcela zastavil čas. Zdena však vždycky chtěl vyzkoušet jízdu místními dobovými lanovkami, které zde byly vybudovány v roce 1954, aby usnadnily místním lidem cestu do práce v manganových dolech. Jejich dopravní funkce bezplatné MHD obsluhující továrny a sídliště sice trvá dodnes, ovšem od té doby se lanovky nijak neudržují a chátrají. Ve městě jsme snad jediní turisté po dlouhé době a marně se snažíme doptat na jediný hostel, protože každý z dotázaných nám dává zcela jiné informace. Naštěstí ho asi po hodině hledání nacházíme na konci města (po levé straně směrem na Tbilisi) a dostaneme zde pozdě večer i teplou večeři.
Každý z nás v ruce nervózně třímá hrací kostku a za chvíli se rozhodne, kdo hodí nejmenší číslo a odsoudí se k "sebevražedné" jízdě místní lanovkou společně se Zdenou, který se naopak nemůže dočkat. Úsměvným paradoxem je, že tento člověk je v civilním zaměstnání referentem bezpečnosti práce. Nakonec si toto privilegium hozenou jedničkou vyslouží Luďa a pomalu se loučí se životem. Oba absolvují jednu jízdu, zatímco my ostatní na ně čekáme v autě. Když přijdou za námi plní nadšení z adrenalinové jízdy, nakonec se odvažujeme i my a všichni nasedáme do rezavé a děravé lanovkové kabiny a absolvujeme celkem dvě vyhlídkové jízdy do kopců nad městem a zase zpátky. Dodnes je v každodenním provozu celkem 17 lanovek, které fungují kyvadlovým systémem tak, že kabiny jsou navzájem proti sobě taženy na společném laně a jsou bez brzd. Kdo je lačný po neotřelém adrenalinovém zážitku v hororovém prostředí stalinovského města, nechť zavítá do Čiatury a sveze se místní lanovkou.
Dnes večer musíme vrátit auto, a tak nasedáme a míříme navštívit ještě město Gori, které je významné tím, že se zde roku 1878 narodil diktátor Josif V. Stalin (gruzínsky Džugašvili). Díky tomu je v Gruzii paradoxně populárnější než mezi současnými Rusy. My sice jeho popularitu s místními nesdílíme, ovšem ze zajímavosti za vstupné 10 lari navštěvujeme zdejší muzeum jemu věnované. Město leží blízko konfliktní hranice s Jižní Osetií a v roce 2008 bylo terčem útoku ruské armády. Za zmínku stojí možná ještě pevnost, která se tyčí na malém kopci nad městem, ovšem její návštěvu vynecháváme a jdeme se raději najíst do místní restaurace. Kolem šesté hodiny večer jsme zpátky v Tbilisi a po domluvě vracíme vypůjčené auto i s malým otiskem kravího rohu na předních dveřích. Zjišťujeme, že tento pátek se zde odehraje kvalifikační utkání ME 2016 mezi domácí reprezentací a Skotskem, a tak kupujeme lístky na fotbal za 15 lari a domlouváme na pátek sraz v Tbilisi. Na následující 4 dny se totiž dělíme. Zatímco Martin, Michal a Zdena se rozhodli risknout cestu taxíkem do hornaté Tušetie, kde byly nedávno velké bouřky a dle některých místních lidí byla tudíž autem nepřístupná, tak já s Luďou míříme na vlakové nádraží. Do hor, navíc s nejistým dojezdem, se nám již moc nechce, a tak se na nádraží rozhodujeme, zda absolvujeme noční cestu vlakem k moři do Batumi, nebo o pár hodin delší cestu do arménského Jerevanu. Zjišťujeme, že oba vlaky jsou momentálně plně obsazené rezervacemi, ale 2 hodiny před odjezdem se dají na kase koupit lístky po nevyzvednutých či nezaplacených rezervacích. Nakonec se na nás usmívá štěstí a za 30 lari kupujeme jízdenky na půlnoční vlak do Batumi.
Úterý 1. září 2015
Stotisícové Batumi leží na pobřeží Černého moře, je správním střediskem autonomní oblasti Adžárie a pro Gruzínce nejoblíbenějším přímořským letoviskem. Cesta vlakem z Tbilisi sem nám trvá asi 6 hodin, ovšem na sedačce toho moc nenaspíme, neboť vlak vydává hlasité a prapodivné zvuky, že se div nerozpadne. Vlak ráno přijíždí na nově vybudované nádraží na předměstí Batumi, a tak absolvujeme asi tříkilometrovou cestu pěšky do centra, kde sháním wi-fi signál, abych našel a zarezervoval vhodné ubytování na 2 noci, což se nakonec podaří. Celý den se procházíme po městě a po nábřeží a samozřejmě se i koupeme v Černém moři, což je příjemná relaxace po téměř dvoutýdenním putování Gruzií. Batumi v posledních letech prochází obrovskou proměnou, když bylo rekonstruováno především centrum města, pobřežní promenáda a vystaveny nové luxusní budovy. Za tímto luxusním centrem dále od pobřeží však nadále zůstává původní město s mnoha bazary, trhy a vetešnictvími, kde lze koupit téměř všechno, od ovoce až po záchodové mísy. My si vystačíme jen s něčím k snědku.
Středa 2. září 2015
Druhý den opět relaxujeme u moře a procházíme se městem. Zatímco po rozpadu Sovětského stavu bylo Batumi díky svému přístavu na dlouhé roky pouze významným dopravním uzlem, dnes je z něj nejen oblíbená turistická destinace, kam se jezdí rekreovat i spousta Arménů, Rusů či Turků, ale také gruzínské obchodní centrum, které láká investory z celého světa. Ne nadarmo se mu přezdívá Las Vegas Východu. V místním parku si dáme partičku stolního tenisu a kulečníku pod otevřeným nebem a já si na hodinu za 10 lari půjčuji i jízdní kolo a jedu prozkoumávat celou zhruba šestikilometrovou promenádu. Večer máme sraz se Slovákem Tomášem a jeho gruzínskou ženou jménem Tamta, které jsme náhodou potkali minulý den ve městě, a popíjíme i s jejich gruzínskými přáteli dlouho do noci.
Čtvrtek 3. září 2015
Dopoledne se vydáváme na autobusové nádraží, odkud odjíždí maršrutky směrem na Kutaisi a Tbilisi. Do jedné z nich nastupujeme, platíme 20 lari za cestu do Kutaisi a až se maršrutka zcela naplní, tak se vyjíždí. Kutaisi je druhé největší gruzínské město (cca 200.000 obyvatel) a kdysi bylo metropolí historické Kolchidy a gruzínského království. Dnes je však jen stínem toho slavného města a působí velmi ospale. Poté, co marně hledáme zarezervované ubytování (což následně na booking.com reklamuji) a místo toho na opačné straně města najdeme jiné, vyrážíme na obhlídku města. Ospalost města se projevuje i v místním lunaparku, kde je v provozu jen pár kolotočů, hraje depresivní hudba a marně hledáme jediné dítě, které by se tu bavilo. Za vidění zde stojí jen obrovská kýčovitá Kolchidská fontána v centru města a katedrála Bagrati z 11.-12. století na kopci, která byla společně s nedalekým klášterem Gelati zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Pátek 4. září 2015
Z hostelu se pěšky opět přesouváme přes celé město na autobusové nádraží. Nastupujeme do maršrutky a jedeme do hlavního města Tbilisi, kde se na hostelu setkáváme s kluky, kteří se vrátili z Tušetie. Vyměňujeme si zážitky, popíjíme a večer se vydáváme na místní zmodernizovaný stadion pro 50.000 diváků, kde své domácí zápasy hraje místní klub Dinamo Tbilisi. Dnes se však zde koná kvalifikační zápas o postup na mistrovství Evropy 2016 ve fotbale a sledujeme slavné vítězství domácí reprezentace nad Skotskem v poměru 1:0 (na mistrovství Evropy však nakonec nepostoupil ani jeden celek). Večer na hostelu upíjíme další z našich zásob slivovice, se kterou nám pomáhá i jeden ukecaný Polák, než ho k našemu překvapení tato lihovina z ničeho nic úplně položí.
Sobota 5. září 2015
Ráno se probouzím nikoliv s kocovinou, ale s mírnou teplotou a střevními problémy, které mě bohužel do konce pobytu (a ještě několik dní poté) neopouští. Přesouváme se přes řeku do nového hostelu v centru starého města hned u mostu Metekhi a stejnojmenného kláštera, který se vypíná nad řekou Kura. Já bohužel trávím zbytek dne raději v posteli, neboť potřebuji mít záchod neustále "po ruce".
Neděle 6. září 2015
Alespoň teplota mi ustoupí, a tak se všichni vydáváme ke Katedrále Nejsvětější Trojice (Sameba) a odtud metrem na autobusové nádraží Didube, kde nastupujeme do maršrutky. Vydáváme se totiž na výlet do nedalekého historického městečka Mccheta, které bylo ve starověku hlavním městem Gruzie. V tomto místě, na soutoku řek Aragvi a Kura, má křesťanství v Gruzii svůj původ a již ve 4. století bylo prohlášeno státním náboženstvím. Dnes je hojně navštěvované turisty, kteří zde obdivují především katedrálu Sveticchoveli v centru města, jež je sídlem Gruzínské pravoslavné církve. My se ještě necháváme taxíkem vyvézt do kopce, na výběžek hřbetu Sagurami, ke klášteru Džvari (Chrám kříže), odkud je pěkný výhled na celé starobylé centrum města u soutoku obou řek. Historické památky Mcchety byly v roce 1994 rovněž zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Zpátky do Tbilisi se vracíme taxíkem, neboť žádné maršrutky zde již nečekají, a večer procházíme staré město a posedáváme u piva za zvuků živé hudby.
Pondělí 7. září 2015
Poslední den před odletem vyjíždíme lanovkou na kopec přímo nad starým městem, odkud je nádherný výhled skoro na celé Tbilisi. Na vrcholku tohoto kopce rovněž leží ruiny pevnosti Nariqala a monumentální socha Matky Gruzie. Na závěr pobytu si dopřáváme oddych v místních sirných lázních a ke vstupu 3 lari si připlácíme ještě pětinásobek za masáž. Před ní se ještě jdeme vypotit do sauny a poté, co vylezu a mířím k bazénku, abych se zchladil, náhle se šokem zjišťuji, že místo ledové vody je v něm naopak voda o téměř 50 stupních. Zchladit se přitom nejde ani ve sprše, neboť z kohoutků teče pouze teplá sirná voda. Inu, takové jsou sirné lázně, ale po hodince zde strávené nakonec odcházíme příjemně uvolnění a především hodně žízniví. Jako na zavolanou však zcela náhodou narážíme na místní pivovar Alavi, který jsme do té doby neúspěšně hledali, a ochutnáváme místní pivo. Večer dokupujeme suvenýry, posedáváme u moku a nakonec balíme na cestu zpátky do ČR.
Gruzie v nás všech určitě zanechala silný dojem, co se týče přírodních krás a památek, ale i místních lidí. Má toho hodně co nabídnout, ale také má spoustu věcí ke zlepšení. Je patrné, že v posledních letech si cestu do Gruzie nachází stále více turistů, což se odráží i na přístupu místních lidí, kteří se na turistickém ruchu snaží co nejvíce vydělat. Je to však logické a určitě si nemůžu stěžovat na pohostinnost místních lidí, která je vyhlášená. Bylo poznat, že místní mají rádi jak Západ, tak i Rusko, i když o tom neradi mluví. Rusky tady mluví všichni a anglicky se lze domluvit jen v turistických oblastech. Celá Gruzie je rovněž protkaná historickými kostelíky a nejrůznějšími křesťanskými symboly. Za dva a půl týdne, co jsme zde strávili, jsme ani zdaleka nepoznali všechny krásy, které může tento zakavkazský stát nabídnout. V takové Svanetii by totiž člověk mohl bez problémů strávit stejně dlouhou dobu. Třeba příště.
Komentáře
Okomentovat