Na přelomu let 2016 a 2017 jsem strávil půl roku na služební cestě v Jordánském hášimovském království. Ačkoliv Jordánsko sousedí s Izraelem, Palestinou, Sýrií, Irákem a Saúdskou Arábií, tedy ne zrovna klidnými zeměmi, tak se dá považovat za jednu z nejstabilnějších a nejbezpečnějších zemí na Blízkém východě. Je to dáno tím, že královská dynastie Hášimovců, která zde vládne od roku 1921, udržuje pragmatické spojenectví se Západem, na jehož finanční pomoci je závislé, a zároveň si udržuje relativně dobré vztahy i s ostatními arabskými zeměmi v regionu. Od roku 1921 do roku 1946, kdy Jordánsko vyhlásilo nezávislost, bylo tehdejší Zajordánsko ustanoveno britským protektorátem a vliv Britů je zde dodnes znát. Ačkoliv se království potýká s velkým množstvím vnitřních problémů (nedostatek zásob pitné vody a surovinových a přírodních zdrojů, korupce, nezaměstnanost, extremismus), je jednou z mála zemí, která nepodlehla dominovému efektu tzv. "arabského jara". Díky své otevřené imigrační politice v rámci "bratrské pomoci" však na svém území hostí až neúměrně velké množství přistěhovalců, dříve z Palestiny a nyní ze Sýrie. Pomineme-li problematické politické a ekonomické aspekty, Jordánsko nabízí turistům nepřeberné množství jedinečných a pěkných míst, které rozhodně stojí za to navštívit, a není důvod se ničeho bát.
Pracovně jsem působil v hlavním městě
Ammánu, kde jsem spolupracoval s místní českou ambasádou. V aglomeraci této metropole se soustředí více než polovina celého obyvatelstva a je tudíž přirozeným centrem veškerého politického, ekonomického a kulturního života v zemi. Historicky se jedná o velmi staré město a většina zachovaných památek, pocházející z období antického Říma, se nachází v centru města. Nejvýznamnějšími památkami jsou ruiny citadely na kopci a poměrně zachovalý římský amfiteátr na Hášimovském náměstí. Centrum města (tzv. al-Balad) je velmi rušné a jedná se v podstatě o jedno obrovské tržiště, kde lze koupit téměř cokoliv. Kromě toho pak lze Ammán rozdělit na dvě úplně rozličné poloviny. Východní Ammán obývají téměř výhradně chudší vrstvy obyvatel a začal se živelně rozvíjet exodem Palestinců po arabsko-izraelské válce. Ti také dnes tvoří polovinu obyvatelstva celého království. Turistům se nedoporučuje sem po setmění ani chodit, ale k vidění tu stejně nic není. Bohatší západní Ammán je pak zastavěn moderními domy a najdeme zde ambasády (mj. největší ambasáda USA na Blízkém východě), sídla nadnárodních firem, obchody světových značek či honosné hotely. Ceny nemovitostí a služeb zde lehce převyšují Prahu. Celé město je postaveno na několika kopcích (jabal) a je tak možné se na něj podívat z výšky hned z několika míst. Panorama města však pozorovateli nabídne pouze jednolitý bílý monolit, který naruší pár nově postavených výškových budov v moderní čtvrti západního Ammánu. Všude se neustále staví nové rezidenční budovy (mnohdy účelově nedostavené, aby se nemusely nákladně kolaudovat), ale co zde citelně chybí, je systém hromadné dopravy. O metru si místní mohou nechat jenom zdát, přesouvat se po městě lze pouze taxíkem (standardní cena za 1 jízdu jsou 2 dináry, přičemž u turistů se taxikář snaží cenu vytlačit nahoru), příp. autobusy, které však nemají žádný pevný jízdní řád a trasu znají jenom místní. V místní přecpané dopravě se tomu ani nelze divit.
Necelou hodinu cesty z Ammánu po neustále se svažující cestě do údolí dojedete k
Mrtvému moři, které leží 400 metrů pod hladinou oceánu. Jedná se o nejnižší bod zemského povrchu a nejteplejší místo Jordánska, kde je teplota oproti vysoko postavenému Ammánu vždy minimálně o 10 stupňů vyšší. Nad ním se vypínají strmé skalní útesy. Moře je napájeno pouze ze severu přitékající říčkou Jordán, kterou však farmáři hojně využívají k zavlažování, a v období dešťů ještě několika vádí. To však nestačí a jeho hladina proto rok od roku neustále a rychle klesá. To lze velmi snadno vypozorovat na tom, kde nyní stojí hotely, jež se stavěly přímo u vody, a kde se nyní line pobřežní čára. Hladina totiž každý rok ustupuje o více než jeden metr. Veškeré resorty a hotely pro turisty a delegace se nachází v severním cípu moře, zatímco zbytek pobřeží tvoří jen pustina a na jihu se pak nachází rozsáhlý chemický komplex pro úpravu vytěžených surovin, především soli. Díky místnímu klimatu totiž dosahuje moře 30-35% salinity a jeho voda má díky tomu nesmírně léčivé účinky, kvůli kterým sem lidé jezdí s kožními problémy (např. lupénka) a jinými nemocemi. Toto prostředí je naopak nevlídné k jakémukoliv životu v moři, neboť by v něm žádný živočich ani rostlina nepřežili. Vztlakovou sílu této slané vody jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a sám jsem byl překvapen, jak moc umí voda nadnášet. Je skoro nemožné v ní plavat na břiše a téměř vyloučené se potápět. Kromě toho jsem si vyzkoušel i napatlat na sebe léčivé bahno, vykutané přímo u pobřeží moře. Vykoupat se v moři a otestovat jeho unikátní vlastnosti je možné na několika místech, ale za sebe doporučuji si raději připlatit a jít na některou z udržovaných hotelových pláží (cena kolem 30 JD), kde lze využít čisté sprchy, místní bazén nebo stánky s občerstvením. Další variantou je veřejná pláž zvaná Amman beach (vstup 12 JD), kde si za řevu místních výrostků moc klidu neužijete a ničím se ani neobčerstvíte. O několik kilometrů dále na jih se pak nachází bezplatná veřejná pláž (familiárně nazvaná Miami beach), kam bych však nedoporučoval chodit už vůbec. Jezdí sem jenom místní a (proto) je zde neskutečný nepořádek.
O dalších pár kilometrů dále na jih se do skály zařezává
Wádí Mujib, místními přezdívané jako "jordánský Grand Canyon." Vstup do návštěvnického centra je po levé straně těsně před mostem, který překlenuje koryto říčky Mujib. K dispozici je zde asi 5 různých tras, ale nejpopulárnější variantou je dvouhodinová výprava proti proudu řeky k vysokému vodopádu a zpět, bez nutnosti průvodce. Tato trasa je otevřená pouze v období sucha od dubna do konce října. Člověk se tak celou dobu brodí řekou, která protéká hlubokým kaňonem, podobně jako řeka Colorado. Voda zde je však klidnější a sahá po většinu doby maximálně po kolena, i když v některých místech je nutné přeplavat. Dobrodružnost této trasy pak umocňuje nutnost překonání několika vodopádů a šplhání po lanech. K jejímu absolvování je proto nutné si vzít pevné boty vhodné do vody a nepromokavý pytel na foťák. Pojedeme-li po pobřežní silnici dále na jih a odbočíme do vnitrozemí, po několika kilometrech se dostaneme do unikátní rezervace
Dana, která má rozmanité geologické složení a kde žije mnoho ohrožených zástupců rostlinné a živočišné říše. Zde jsme přespali a druhý den ráno se nechali místními odvézt až pod hrad Shobak, kde se dá vejít do úžasného
Wádí Ghuweyr. Oproti Mujibu je sem vstup povolen pouze s průvodcem a nepotkal jsem tu jediného zahraničního turistu. Nezbytnou pomůckou je však vlastní lano, neboť během zhruba tříhodinové cesty skrz údolí je nutné překonat několik skalních terénních nerovností. Procházka údolím je však především nádhernou podívanou na každém kroku, ať už se kocháte úžasnými skalními útvary nebo úžasnou flórou kolem vás, především všude rostoucími palmami a oleandry. Tato wádí sice nepatří mezi nejnavštěvovanější místa země, ale mají neopakovatelné kouzlo a jejich přírodní krása musí ohromit snad každého návštěvníka.
Co naopak nechybí na seznamu snad každého návštěvníka Jordánska, je skalní město
Petra, jeden ze sedmi novodobých divů světa a jedna nejvýznamnějších světových archeologických památek, jejíž tajemství zůstávalo dlouho skryto před zbytkem světa. Výchozím bodem pro všechny turisty do Petry je městečko Wádí Músá a zakoupit lze do ní i třídenní lístky (vstup 50 JD/1 den). Návštěvu Petry je určitě lepší si naplánovat mimo muslimský víkend. Zatímco ve čtvrtek odpoledne jsem si návštěvu skalního města užíval, v pátek dopoledne už jsme se museli v síku a před pokladnicí téměř prodírat přes zástupy turistů. Toto místo bylo velmi zpopularizováno díky filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. Já až během prvního dne návštěvy Petry jsem zjistil, že se v ní nenachází pouze známá Pokladnice (al-Khazneh), tedy obrovská chrámová hrobka vytesaná do skály, ale že Petra je vlastně obrovsky rozhlehlé skalní město, vytesané Nabatejci ještě před naším letopočtem. Do něj vede více než kilometr dlouhý a místy i velmi úzký kaňon al-Siq. Když se na jeho konci rozevřou jeho dvě stě metrů vysoké skalní stěny, každého oslní obrovské průčelí Pokladnice, dva tisíce let staré hrobky nabatejského krále Aretase IV. Kromě obdivování kamenných památek na hlavní trase v údolí lze bez problému podniknout i výšlapy na vrcholky okolních skal, kde je jen málo turistů, ale odkud je úžasný výhled na celé skalní město. Hlavní trasa měří asi 6 km a vede od vstupu přes sík, kolem pokladnice, hrobek králů až po starý nabatejský chrám Jabal ad-Deyr na vysokém návrší, odkud je pak výhled na Wádí Araba. S výšlapem i do okolních skal tak nebyl problém za jediný den ujít v Petře až 20 kilometrů. Koho bolí nohy, může si část trasy zkrátit v koňském povozu, na hřbetu velblouda nebo muly (podle toho, jestli se zrovna nacházíte v síku, procházíte kolem hrobek nebo šlapete do schodů nahoru). Je však nutné zaplatit místnímu beduínovi, který se vás snaží horečně přesvědčit, že zrovna jeho "ferarri" či "mercedes" si máte zvolit. I přes množství turistů a dotěrné obchodníky je Petra velmi zajímavým a jedinečným místem, které je nutné navštívit.
To nejúžasnější a nejunikátnější místo v Jordánsku pro mě však představovala pouštní oblast zvaná
Wádí Rum, která je stejně jako Petra zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jeho unikátnost je dána tím, že oproti typické poušti se zde kromě horkého písku vyskytuje mnoho skalních útvarů a kaňonů a na mnoha místech se tyto skály i s pískem barví do červena, což připomíná krajinu na Marsu. Tyto malebné scenérie tak přitahují nejen turisty, ale i filmové štáby. Kromě zatím nejaktuálnějšího hollywoodského filmu Marťan se zde třeba natáčel i kultovní film Lawrence z Arábie, natočený podle života slavného bojovníka proti osmanské nadvládě přímo v těchto končinách. Jedinými obyvateli pouště jsou místní beduíni, kteří se svými jeepy rovněž slouží jako průvodci turistů v této chráněné oblasti. Vstup do ní není zrovna nejlevnější (cena za 1 den se pohybuje mezi 50-100 JD za osobu podle velikosti skupiny a délky návštěvy, zakončené západem Slunce), ale díky známosti mého jordánsko-českého kamaráda s místním beduínem jsem se do pouště dostal celkem ve třech případech a za symbolickou cenu, navíc s přespáním přímo v poušti do druhého dne. Kempování a večerní grilování v poušti s přespáním pod jasnou oblohou bez světelného smogu patří mezi moje nejsilnější zážitky z Jordánska. Přes den jsem si pak několikrát užil i tradiční výlet po poušti na korbě jeepu a mohl tak obdivovat nejen přírodou vytvořené bizarní skalní útvary (např. kamenný most nebo tzv. hřib) a velké pouštní duny, ale i dům legendárního Lawrence z Arábie či staré skalní malby, vytvořené člověkem dlouho před naším letopočtem. Rajtování džípem po poušti vůbec patří mezi oblíbené kratochvíle místních beduínů, ovšem ke snazšímu ovládání auta na písku je nutné razantně snížit tlak v pneumatikách. Odlehlá poloha Wádí Rum, jeho rozlehlost a nemalé vstupné mají za následek to, že široko daleko nejsou vidět zástupy turistů jako na jiných místech, a proto si stále zachovává svůj unikátní, klidný a až téměř panenský ráz. Prostě úplný opak od shonu hlavního města Ammánu, který je odsud vzdálen přes 300 km.
Ještě o pár kilometrů dále na jih se pak nachází druhé největší jordánské sídlo
Aqaba, přístavní město na pobřeží Rudého moře. Ačkoliv i tady najdeme několik archeologických památek, turisté sem nejezdí za nimi, ale kvůli zábavě, koupání a potápění v moři a úžasným korálovým útesům. Leží na hranici s izraelským Ejlatem a přímo od břehu lze dohlédnout i na egyptské pobřeží. Velmi oblíbené je však i mezi Saúdy, kteří sem jezdí popíjet alkohol a promenádovat se v bikinách, což mají v sousední Saúdské Arábii striktně zakázáno. Já jsem se však vydal do Aqaby především kvůli relaxaci u čistého moře a potápění za korálovými útesy. Z Ammánu sem jezdí pravidelné autobusové spoje za pouhých 10 JD, přitom autobusy jsou velmi pohodlné a nabízí i palubní servis s občerstvením. Pětihodinová cesta s krátkými přestávkami po nezajímavé pouštní dálnici se tak dá relativně dobře zvládnout. Aqaba nabízí spoustu možností ubytování a téměř každé z nich poskytuje návštěvníkům nejrůznější potápěčské služby a jiné zábavní a relaxační služby. Nutno dodat, že potápění za korálovými útesy a koupání v moři si nejlépe užijete na jižní pláži, která se začíná táhnout až 10 km pod Aqabou a nachazí se u ní další ubytovací resorty. Sem však nejezdí žádná hromadná doprava a kdo nemá vlastní auto, musí se dopravit taxíkem nebo si domluvit v hotelu či v turistických informacích místo v zájezdovém autobuse na konkrétní den a pláž. Já si takto ve dvou velikonočních dnech zařídil návštěvu soukromé pláže v Berenice Beach Club (30 JD za dopravu tam a zpět a celodenní vstup na pláž), kde jsem si vypůjčil šnorchlové vybavení a jal se prozkoumávat nádherné korálové útesy přímo u pobřeží. Určitě je lepší si za návštěvu pláže zaplatit, neboť oproti veřejné pláži zde není tolik lidí, je tu čisto a možno využít i hotelového bazénu s restaurací. Po večerech jsem se procházel noční rušnou Aqabou, posedával v restauraci u vodní dýmky a dobrého jídla a v teple a za osvěžujícího vánku od moře relaxoval. Po třech dnech klidu mě však opět čekal návrat za prací do Ammánu.
Kromě výše popsaných jsem navštívil i spoustu dalších zajímavých míst, kterých je v Jordánsku celá řada, vzdálených nanejvýš půldruhé hodiny jízdy z Ammánu. Za zmínku stojí město Madaba s největší křesťanskou menšinou, hora Nebo, odkud shlížel Mojžíš na zemi zaslíbenou, pozůstatky největšího antického města v Jerashi, křižácké hrady Kerak a Ajloun nebo pouštní zámky Azrak a Amra.
Největší pamětihodností Madaby je mozaiková mapa na podlaze ortodoxního kostela sv. Jiří. Jedná se o nejstarší dochované zobrazení Svaté země, které se datuje do 6. století. Kdo si bude chtít prohlédnout kousek této země z výšky a naživo, nechť se vypraví jen o pár kilometrů dál na horu Nebo, kam se pohodlně dá dojet autem. Kromě turistů sem míří i poutníci, neboť se má jednat o místo, kam podle Bible vystoupil Mojžíš, kde mu Hospodin ukázal zemi zaslíbenou a kde taky nakonec zemřel. Člověku se zde nabídne pěkný výhled do údolí Jordánu a za příznivého počasí lze rozpoznat i siluety Jericha či Jeruzaléma. Tento výhled však často kazí opar, který se vytváří nad Mrtvým mořem. I přesto však cesta sem nemusí být zbytečná, protože tu lze navštívit i nově zrekonstruovaný kostel s mozaikami a malé historické muzeum.
Hodinu cesty z Madaby lze po královské silnici dojet do města Kerak, kde se nachází stejnojmenný hrad. Jedná se o jeden z největších křižáckých hradů v celé Levantě a stavět se začal ve 12. století. Asi měsíc po mé návštěvě Keraku zde došlo k ozbrojené přestřelce mezi neznámými útočníky a policisty, kdy to smrtí bohužel odneslo několik lidí včetně kanadské turistky. Podobné útoky jsou však v Jordánsku výjimečné a Jordánsko se s pomocí tajné služby a velkému množství policistů v ulicích snaží takovým útokům předcházet.
Zhruba ze stejného období pochází pevnost Ajloun, která se naopak nachází severně od Ammánu nedaleko stejnojmenného města. Není sice tak známý jako Kerak, ale je mnohem zachovalejší a nabízí se z něj hezčí pohledy do okolí, neboť stojí v úrodné oblasti plné olivových a piniových hájů a trůní na tisícovém vrcholu hory Aúf. Se svými věžemi, hlubokým příkopem a masivním pískovcovým opevněním statečně odolával několika dobyvatelům a i dnes si lze procházet jeho různé spletité chodby a schodiště. V blízké ajlounské rezervaci pak lze podniknout různé túry po kopcích, ale je nutné si je dopředu domluvit u správy rezervace. Na sever od Ammánu se rovněž nachází druhá nejnavštěvovanější památka celého Jordánska, kterou jsou ruiny starověké Gerasy, dnes nazvané Džeraš. Jedná se o velmi rozlehlé a zároveň poměrně zachovalé antické město, přezdívané "Pompeje východu." Neměl jsem bohužel čas se podívat přímo za brány tohoto města a celé si ho projít, a tak jsem vzal za vděk alespoň malou procházkou kolem velké Jižní brány a rozlehlého hipodromu, kde se ještě vstupné nevybírá.
Východní směr z Ammánu do pusté pouště zdánlivě nenabízí nic zajímavého, ale i tady lze nalézt dokonce jednu památku UNESCO. Tou je hrádek
kusair Amra, jeden z několika pouštních hradů tehdejších místních chalífů, které jsou zde rozesety podél cesty směřující k iráckým hranicím. Na velkém prázdném parkovišti zastavujeme naše auto a než stačíme všichni vystoupit, už nás vítá místní průvodce. Ten nás poté provází tímto velmi zachovalým malým palácem, jehož zdi a stropy jsou pokryté freskami. Ty vyobrazují nejen celé postavy, ale dokonce i nahé ženy, což je v islámské oblasti opravdu výjimečné. Tomu se musel určitě divit na přelomu 19. a 20. století i český badatel Alois Musil, který tento malý zámeček v odlehlé blízkovýchodní poušti objevil. Na jeho národnost nás upozornil i náš průvodce, ačkoli u vstupní branky visí chybná informace o tom, že se jedná o Rakušana. Mnohem větším (i když méně zachovaným) hradem je
kasr al-Azrak, který je postaven z černého čediče, ale byl roku 1927 poničen zemětřesením. Ještě před ním, během arabského povstání proti Turkům, zde pobýval již zmiňovaný T. E. Lawrence.
Jordánsko tedy nabízí opravdu bohatý a rozmanitý výběr památek a přírodních krás, od těch nejprofláklejších a nej-navštěvovanějších jako Petra či Džeraš až po spoustu skrytých pokladů v oblasti Dana nebo Rum. Spoustu návštěvníků může odradit neexistující přímé spojení z Prahy a povinné turistické vízum (40 JD) v kombinaci s neklidnou atmosférou v oblasti Blízkého východu, ale pokud se už do této země odhodláte, určitě nebudete litovat.
Komentáře
Okomentovat