Po červencovém putování dvěma ruskými velkoměsty se svým tátou se ještě tentýž rok vydávám na návštěvu ukrajinského Kyjeva, který je hned po Moskvě a Petrohradě třetím největším městem bývalého Sovětského svazu a největším městem SNS mimo Ruskou federaci. Tentokrát jsem cestoval s kamarádem Lukášem a v Kyjevě jsme navštívili našeho kolegu z práce, který zde dočasně pracovně působil na české ambasádě. Ubytovaní jsme tudíž byli tři noci přímo v jeho pronajatém bytě a doprava vyšla nejlevněji letecky z Katovic se společností WizzAir. Na Ukrajinu jsme letěli v hodně politicky neklidně době, kdy zde rok poté bylo ještě cítit napětí z dozvuků tzv. euromajdanu, což byla série masových občanských protestů proti tehdejší vládě, která pozastavila přípravy podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody. Tyto protesty byly násilně potlačeny a vedly až k pádu prezidenta Janukovyče v únoru 2014. Po skončení protestů a proevropských demonstrací pak krátce nato vypukla tzv. krymská krize, která skončila až ruskou anexí Krymu na jaře 2014. Celá situace přerostla až v ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a proruskými separatisty na východě země, tzv. Donbasu. V rámci těchto bojů pak bylo v červenci 2014 sestřeleno nad východní Ukrajinou dopravní letadlo. Při naší návštěvě Kyjeva však bylo město zcela bezpečné a žilo si svým běžným životem.
3. října 2014
Do Kyjeva jsme přiletěli v pátek odpoledne, a tak jsme na zbytek dne nic velkého neplánovali. Jeli jsme se rovnou ubytovat, přičemž jsme jednu zvědavou sousedku z baráku ujistili, že jsme jenom turisti a nikoliv "agenti z Donbasu", jak se při pohledu na nové tváře v domě obávala. Udělali jsme si krátkou vycházku na majdan a večer jsme strávili v hospodě, na jejíchž záchodech jsem si po pár pivech mohl ulevit do pisoárů s podobiznami "úhlavních nepřátel" Putina a Janukovyče.
Vydáváme na celodenní prohlídku hlavních míst ukrajinské metropole. Začínáme u nádherné novorenesanční budovy Státní opery (celým jménem Ukrajinská národní opera Tarase Ševčenka), která byla postavena na místě původní vyhořelé budovy a ve které byl roku 1911 zavražděn ruský ministerský předseda Stolypin. Další architektonický kousek, který obdivujeme, je Zlatá brána (Zoloti vorota), která byla postavena za knížete Jaroslava Moudrého jako hlavní vchod do města a byla součástí kyjevského opevnění. Vstup do jejích útrob však byl bohužel v tu dobu turistům uzavřen. Úspěšnější jsme s nákupem vstupenky do areálu Chrámu svaté Žofie, který byl společně s přilehlými klášterními budovami zapsán roku 2005 do seznamu dědictví UNESCO. Stejně jako u Zlaté brány, tak i v případě stavby tohoto pravoslavného chrámu se nechal kníže Jaroslav Moudrý inspirovat podobnými stavbami v tehdejší Konstantinopoli. Podél řeky Dněpru směřujeme zeleným parkem dále až ke Kyjevskopečerské lávře, která byla rovněž zapsaná na seznam UNESCO, ale již v roce 1990 jako první ukrajinská památka vůbec. V jejím rozlehlém areálu trávíme asi nejvíce času. Kromě obdivování pravoslavných památek si však uděláme čas i na návštěvu muzea hladomoru, který je věnován těmto tragickým obdobím na Ukrajině během 1. poloviny 20. století. Hezky uspořádaná a interaktivní expozice alespoň vyváží celkový depresivní dojem vyvolaný těmito hrůznými událostmi. Na závěr přicházíme pod monumentální sochu Matka-Vlast (Rodina Mať), která se vypíná nad Národním muzeem historie Velké vlastenecké války a se svou stometrovou výškou je vidět z mnoha míst ve městě. Její štít třímající v levé ruce je vyhledávanou rozhlednou, avšak i pouhý výstup po schodech k nohám sochy nabízí pěkný panoramatický výhled na město. Socha připomíná vítězství nad nacisty a okolí sochy tak doplňují vojenské sochy a tanky. Večer trávíme opět v hospodě s Jirkou a jeho kolegy z ambasády, ochutnáváme místní gastronomické speciality a domlouváme program na další den a návštěvu fotbalu.
Procházku městem zahajujeme přímo v jeho pulzujícím centru a po hlavní řídě Kresčatik, který je lemovaný obchody světoznámých značek, přicházíme na hlavní náměstí zvané Majdan, kterému dominuje 45 m vysoký sloup nezávislosti. Snad každý zná obrázky z toho místa, kde se na přelomu let 2013 a 2014 odehrávaly protivládní nepokoje a byla zde postřílena asi stovka lidí. Tuto tragickou událost zde i po roce připomínaly všudypřítomné pomníčky obětem, květiny, svíčky či velkoformátová výstava fotografií, ale i ohořelé či vysklené části některých budov. Život se zde ale již vrátil do starých kolejí a čile fungují obchody a restaurace, které se nachází i v podzemí pod náměstím. Na každém kroku je však cítit, že Euromajdan a především válka s proruskými separatisty na východě země pozvedly národní cítění. Dobrovolníci rozdávají kolemjdoucím modro-žluté stuhy a odznáčky, ale přímo na náměstí jsme byli přítomni i hlasité agitaci neonacistického "Pravého sektoru." Blízko Majdanu navštěvujeme ještě Bezarabský rynek, což je obrovské tržiště pod uzavřenou střechou, kde se dá koupit vše od koření, ovoce až po maso. Já však neměl odvahu, abych něco z toho ochutnal. Něco k snědku si tak dopřávám až v Hydroparku, což je rekreační oblast na říčním ostrově na Dněpru. Bylo však poznat, že letní sezóna již skončila, a proto byla většina místních atrakcí již zavřená. Ten největší bonbónek a zážitek, který jsem před cestou ani neplánoval, byl přichystán na nedělní večer. Od ambasády jsme dostali volné vstupenky na ligový fotbalový šlágr mezi Dynamem Kyjev a Šachťarem Doněck, který nabídl hezký fotbal i bouřlivou atmosféru. Ačkoliv politika by se do sportu míchat neměla, tak vítězství 1:0 domácích nad nenáviděným rivalem z Donbassu byla v této hektické době pro místní o to sladší a domácí obecenstvo odcházelo po zápase spokojené. Zápas se navíc konal na zmodernizovaném olympijském stadionu, kde se roku 2012 konalo fotbalové finále mistrovství Evropy.
Kyjev stál za dob Sovětského svazu vždy tak trochu ve stínu Moskvy a Petrohradu a musím říct, že ani dnes se sem turisté houfně nehrnou, ačkoliv je pro Evropana toto město dostupnější, co se týče kratší vzdálenosti i bezvízového styku s Ukrajinou. Je pravda, že není tak honosné a nedosahuje slávy obou ruských velkoměst, ale i Kyjev stojí za návštěvu a především milovníci historie si zde přijdou na své. A upřímně, návštěvu města si člověk mnohem více užije bez hordy zahraničních turistů. Bývalý boxer a od roku 2014 starosta Vitalij Kličko by si ale přál proměnit Kyjev v "pravé evropské město", tak uvidíme, jak se mu to povede.
Komentáře
Okomentovat