Koronavirová doba a nová role otce a hlavy rodiny zákonitě obnáší i menší možnosti a frekvenci individuálního cestování do zahraničí, a tak nastal čas prvního většího bilancování a zamyšlení se, co mi cestování přineslo.
V první řadě je samozřejmě potřeba mít k cestování a poznávání kladný vztah. Ten jsem získal od svých rodičů, byť jsme se v mém mládí jako rodina nikdy nedostali za hranice Evropy. Touha poznávat svět a jiné kultury však byla ve mně zakořeněná především díky lásce ke geografii a moderní historii, kterou jsem podělil po svém tátovi. Tyto obory mě nejvíce bavili na gymnáziu a jal jsem je částečně studovat i na vysoké škole v podobě oboru politické a kulturní geografie, jelikož jsem po gymnáziu stále neměl konkrétní představu o budoucím povolání. Na místě se proto vždy zajímám o všechny souvislosti a snažím se je zasadit do kontextu mého vnímání světa a znalostí, které člověk před cestou má pouze z knih nebo médií. A často je pak překvapen, protože najednou není tak jednoduché podlehnout falešným zprávám, a je schopen si to vyhodnotit po svém.
Během vysokoškolských let byly moje první větší cesty do dálek spojené s možností (a nutností) práce či studia v dané zemi, což vždy dává celé cestě mnohem větší význam právě díky tomu, že se člověk dostane do kontaktu s místními lidmi, je nucen mluvit místním nebo jiným mezinárodním jazykem a pozná celou zemi, jejich lidi a kulturu mnohem zevrubněji než z pohledu běžného výletníka. Na svou první velkou individuální cestu jsem se vypravil v 21 letech za "velkou louži" do USA na prázdninové work&travel a ačkoliv jsem na místě pracoval i s pár Čechy, tak právě tato zkušenost mi nejvíce pomohla ztratit ostych v anglické konverzaci. A na takovém studijním Erasmus pobytu v Turecku jsem byl půl roku jako jediný Čech, navíc v absolutně neturistické destinaci, což se ale ve výsledku ukázalo jako zcela nejideálnější volba, pokud si člověk nechce jen užívat studentského života, ale chce poznat i místní lidi a kulturu, která je přece jenom odlišnější od té naší evropské. Ne vždy mi totiž stačily moje znalosti angličtiny a abych byl schopen se o sebe postarat, musel jsem se naučit i něco z místního jazyka a nonverbální komunikace, seznámit se s místními lidmi a obecně vystoupit ze své komfortní zóny. Velké skupiny Erasmus studentů z Polska a Španělska, kteří se téměř výhradně a přirozeně sdružovali v rámci své komunity, se nemusely s mými problémy tolik potýkat. Zcela odkázaný sám na sebe jako jediný Čech jsem těsně po škole působil několik týdnů např. jako delegát cestovní kanceláře v Turecku nebo na pracovní stáži v Pekingu. Kdy jindy se člověk naučí samostatně řešit problémy v neznámém prostředí, než když se v nich sám ocitne. Kromě cizích jazyků jsem si proto obecně zlepšil i komunikační a vyjednávací schopnosti, naučil se být asertivnější, samostatnější a hlavně tolerantnější. Kulturní zvyklosti v jiných zemích jsou často odlišné od toho, co člověk bere za standard ve své vlasti, a musí se jim přizpůsobit. Cestování nabízí střet s reálným životem a reálnými problémy, které člověk musí řešit na místě, s cizími lidmi s jinými zvyky, často s minimem peněz a hlavně co nejdříve, bez neustálého odkládání a pohodlné prokrastinace.
Naštěstí již žijeme v době, kdy cestování není tak nedostupné, nepohodlné a drahé jako dříve. Každé takové dobrodružství mi zůstane ve vzpomínkách, pozitivní zážitky vždy převažují a ty negativní buď vytlačím, nebo se časem promění v jakési zábavné historky, které okoření vyprávění. Například když jsme po setmění uvízli v bouřce v marockých horách a měli strach, že se na naše auto každou chvíli utrhne nějaký zával z kamení, přiběhli nám na pomoc místní Berbeři a poskytli nám přístřeší. Určitě nikdy nezapomenu ani na nedokončený výstup po ledovci na kavkazský Kazbek ve sněžné vánici nebo domnělý výstup na Džebel Tubkal, ačkoliv jsme posléze zjistili, že jsme zdolali o trochu nižší, byť pro výstup krkolomnější jiný vrchol marockého Atlasu :) Z těch nejvíce pozitivních zážitků mi určitě utkvějí v paměti road trip po ikonických místech jihozápadu USA, procházka po Petře či Velké čínské zdi, objevování jihovýchodní Asie na lodi či v sedle skútru, západy Slunce a noci pod hvězdami v poušti a mnoho dalšího.
Ale snad to nejdůležitější, co mi cestování přineslo, kromě úžasných zážitků, pozitivního zformování mé osobnosti a vlastností, je vlastně takové prozření, že jsem rád za to, kde jsem se narodil a kde žiji - v zemi, kde lze rovněž najít spoustu krásné přírody i historických měst, kde nehrozí vážné přírodní katastrofy, kde vládne mír, demokracie a relativní prosperita, ač spousta lidí si (často oprávněně) stěžuje na českou politickou kulturu a poměry. Ovšem pořád to je jen malý odvar oproti tomu, co (ne)funguje ve většině jiných zemí. Pitná voda, spousta jídla, internet, dostupná zdravotní péče a školství, to vše považujeme za samozřejmost, ačkoliv to zdaleka nemá každý. Na druhou stranu, jak se říká, člověku nechybí to, co nikdy nepoznal a neměl, takže na cestách paradoxně narazím na více šťastnějších a pohostinnějších lidí než u nás. Já jsem však šťastný z toho, že se mám kam vracet, do vlasti, která je mým domovem, a k rodině, kterou miluji.
A na závěr pár soukromých statistik:
Počet navštívených států: 36
Nejsevernější místo: Sampsonievský most, Petrohrad, Rusko - 59°57´29´´ s.š.
Nejjižnější místo: Labrador Park, Singapur - 1°15´45´´ s.š.
Nejzápadnější místo: Golden Gate Bridge, San Francisco, USA - 122°28´43´´ z.d.
Nejvýchodnější místo: Palác Dongyue, Peking, Čína - 116°26´16´´ v.d.
Nejvýše položené místo: pod vrcholem Mt. Kazbek, Gruzie, cca 4800 m n.m.
Nejníže položené místo: hladina Mrtvého moře, Jordánsko, cca -400 m n.m.
Komentáře
Okomentovat