V říjnu panuje na Tenerife, největším z Kanárských ostrovů, stále teplé a příjemné počasí na slunění i koupání. V pondělí po příletu na letiště Tenerife Sur se jen přesouváme do hotelu v nedalekém moderním letovisku Costa Adeje na západním pobřeží ostrova. Další dny již trávíme na Playa de Fañabé, dlouhé pláži s vulkanickým černým pískem přímo v centru města, nebo sousední malé pláži Playa de la Pinta v zátoce vedle přístavu Puerto Colón, zatímco přímo nad námi se vypíná panorama místních hor, často zahalené v mracích.
Tenerife tak není jen rájem pro milovníky moře a vln, ale i pro vyznavače krásné přírody a horské turistiky. Ve čtvrtek proto mířím autobusem do národního parku Teide, pojmenovaného podle sopky a nejvyšší hory Španělska. Původní cíl vystoupat právě na Pico del Teide (3718 m n. m.) jsem musel přehodnotit, neboť výstup během dne vyžaduje mít vyřízené oficiální povolení od správy národního parku, avšak kapacita vydaných povolenek byla dlouho dopředu zcela naplněna. Alternativou může být noční výstup, příp. ranní výstup před devátou hodinou od chaty Altavista, ale na to jsem neměl časový prostor. Rozhodl jsem se proto pro výstup na horu Alto de Guajara (2718 m n. m.), třetí nejvyšší vrchol ostrova.
Na hlavním autobusovém nádraží v Costa Adeje (Estación de Guaguas) nastupuji do autobusu č. 342 (jezdí nahoru 1x denně v 9:15 a 1x denně zpátky dolů v 16:00) a během hodinu a půl dlouhé cesty absolvuji panoramatickou cestu od moře o více než 2000 výškových metrů nahoru, během které se kochám nejen výhledy na stále se vzdalující pobřeží, ale s údivem pozoruji, jak rychle se mění okolní krajina – od zastavěného pobřeží s palmami, přes malé osady v kopcích posázených borovicovými lesy, až po „měsíční“ vulkanickou krajinu na „střeše“ ostrova. Z autobusu vystupuji na zastávce Parador Nacional, kde se nachází návštěvnické centrum s malým muzeem a kavárnou, a to přímo na dohled majestátní sopky. Naproti přes silnici se vypínají skalnaté útvary Los Roques de García a já odsud podnikám výšlap na horu Guajara, jejíž vrchol je součástí 25 km dlouhého hřebenu, který obklopuje Pico del Teide.
Z časových důvodů (abych stihl zpáteční bus) volím pro výstup nejkratší značenou trasu dlouhou přes 4 km s převýšením necelých 600 metrů. Po zhruba 800 metrech od startu procházím pod skalními útvary Piedras Amarillas ("žluté kameny"), kde zároveň opouštím dálkovou stezku GR 131 a začínám stoupat po kamenitých serpentinách do kopce. Každou chvíli se přitom musím otáčet a kochat se okolní krajinou se všemi možnými odstíny hnědé a zelené. V sedle Degollada de Ucanca, které se nachází těsně za půlkou cesty, si udělám krátkou přestávku na svačinu, kochám se výhledem na majestátní Teide a zároveň lze již odtud dohlédnout i na druhou stranu k moři. Stezka pak odsud prudce stoupá až po vysokou skalní stěnu a nad ní se pak poslední kilometr již line jen mírným stoupáním po náhorní plošině až na samotný vrchol. Poprvé na sebe kvůli studeném větru nasazuji mikinu, ale blankytně modrá obloha s teplotou okolo 10 stupňů na vrcholu jsou pro túru velmi příjemné. Za to pode mnou ve východním směru vidím hustá oblaka jako jednu velkou bílou peřinu, přes kterou sice nevidím na pobřeží, ale takovýto pohled na inverzní oblačnost se mi v životě snad ještě nepoštěstil. Na ostatní světové strany mám však výhled naprosto bezchybný. Celému 360stupňovému panoramatu samozřejmě dominuje vulkán Teide, ale kromě něj se lze kochat pohledem na okolní hřebeny či skalnaté útvary Los Roques a také na okolní oceán a siluety dalších Kanárských ostrovů v dáli – La Gomeru, La Palmu či Gran Canarii. Na vrcholu se rovněž nachází, jak tvrdí informační tabule, pozůstatky první vysokohorské astronomické observatoře na světě z roku 1856.
Nahoře trávím skoro půl hodiny a rozhoduji se, jestli se dolů vrátím stejnou cestou, nebo o 2 km delší trasou z druhé strany. Byť nerad, tak z časových důvodů nakonec volím tu stejnou, to však neznamená, že bych si cestu zpátky díky úžasným výhledům přede mnou neužil. Navíc stejně jako po cestě nahoru potkávám jen pár jedinců, což by na Teide i díky přítomnosti lanovky až téměř pod vrchol určitě nehrozilo.
Když po hodině dorazím zpátky dolů, jdu se ještě podívat ke skalnatým útvarům Roques de García. Tady je lidí o poznání více a parkoviště před ním je zcela zaplněné. Většina lidí se však přijede pouze vyfotit k vyhlídce Mirador de la Ruleta, odkud shlíží dolů na rozlehlou a pustou rovinu Ucanca, z níž vystupují skalní obři, kterým dominuje 100 metrů vysoká kolmá skála zvaná La Catedral. I odtud lze absolvovat zhruba čtyřkilometrovou okružní túru okolo těchto bizarních skal, které se během milionů let formovaly účinkem vody a větru. Já měl čas alespoň na krátkou procházku po chodníku mezi těmito zajímavými skalami, z nichž tím nejfotogeničtějším je Roque Cinchado (Boží prst), který je jedním ze symbolů Tenerife. Na závěr si sedám na terasu kavárny a při šálku kávy se kochám posledními výhledy na Teide a Los Roques, které mi připadají jako na dosah ruky.
V sobotu odpoledne míříme na nejhezčí místní pláž Playa del Duque s jemným žlutým pískem a azurovou vodou. Pláž je schovaná za nízkým útesem nad zátokou Bahía del Duque, na kterém stojí nenápadný pětihvězdičkový hotel El Mirador. Zde dovádím ve velkých vlnách a odpočíváme na zaplacených lehátkách. V neděli nakonec jedeme schuttle busem do Las Águilas Jungle parku, velké zoo připomínající džungli s bujnou vegetací a jezírkami s vodopády. Zde obdivujeme půlhodinovou show dravých ptáků a lachtanů či se procházíme přímo mezi papoušky a lemury. Tenerife toho však nabízí mnohem více, jak pro rodinnou dovolenou, tak individuální turistiku.
Komentáře
Okomentovat